Kolikrát se diskutuje o tom, jaké hodnocení máme užívat, jaké metody jak je príma (špatně) že zavádíme jakousi reformu a stále se pohybujeme v jednom bludném kruhu. Stále totiž narážíme na střet mezi myšlením monarchy (v lepším případě osvíceného) a myšlením liberálním.
Mohli bychom také začít tím, proč současná reforma není všeobecně přijímána s nadšením. Vždyť nám ji tak hezky vymysleli! Inu, ať už se motivací lidského chování zabýváme jako učitel nebo firemní kouč, vždycky docházíme ke zjištění, že lidé ve finále vždycky dělají jenom to, co chtějí, a žádná vnější motivace v podobě známek, peněz, nařízení a příkazů s tím mnoho nenadělá.
A jak zařídit, aby učitelé chtěli? Tak třeba musí být splněno několik podmínek – učitelé musí nejenom přesně a jasně rozumět tomu, co se od nich očekává, ale musí jasně chápat také proč. Předvedu přesvědčivé argumenty svědčící o tom, že nějaká cesta vede k úspěchu a dám svým lidem prostor pro to po ní jít. Pokud se po ní nevydají, nebyly mé argumenty dost závažné, či jsem špatný vůdce. Vést mohu jen tehdy, budou-li mi mí lidé věřit, že mnou nastíněná cesta vede k úspěchu. Ať už jsem zastánce či odpůrce kurikulární reformy, nemůžu nevidět, že učitelé ji nevzali za svou. Berou ji jako nepochopitelné nutné zlo, jemuž se budou muset podvolit. Není to cesta k úspěchu.
A co je pro učitele úspěch? Zapomeňme na vzletné cíle, kompetence a další moderní zaklínadla. Motivace chování je jednoduchá: Vzpomeňme naopak na Maslowa a jeho hierarchii. Úspěch, to znamená společenské ocenění práce. Má-li se učitel cítit úspěšně, musí vnímat uznání ze strany žáků a ze strany rodičů svých žáků. A uznání nezíská realizací nařízených programů odkudsi z ústavů a ministerstev, a už vůbec ne navršením pustých prohlášení a plánů. To bude v očích veřejnosti dál jen tím tupým poskokem, který za málo peněz skáče podle cizího pískání. Uznání získá tehdy, bude-li jejich děti vychovávat a vzdělávat v souladu s tím, co rodiče budou považovat za dobrou průpravu do života. Říkejme tomu „dobrá škola“.
Takže chci-li někde začít, musím přesvědčit rodiče, že moje vize je správná. Nejdřív musí rodiče vědět, jaké vzdělání nejpravděpodobněji povede k úspěchu jejich děti. Pak ho budou vyžadovat po škole a učitel, který ho bude poskytovat, bude ceněn. Potom musím přesvědčit učitele, že mají možnost získat uznání rodičů a pomohu jim najít cestu jak.
Jestliže je pro svou vizi nadchnu, musím je naučit ji realizovat. A pak samozřejmě mohu vytvářet právní podmínky, které realizaci vize UMOŽNÍ. Jistěže teoreticky mohu svou vizi (či vizi své party skvělých odborníků) nastavit legislativou jako normu, ale v tu chvíli nemohu očekávat, že pro ni učitele získám a potažmo mohu si být skoro jistý, že jestliže je nezískám a přesto je DONUTÍM své vize realizovat, udělají to neradi a špatně – a v konečném důsledku mé vize pokroutí, zkomolí a zdiskreditují.
Takže by stačilo tuhle „ideální školu“ prosadit lepším postupem?
Naši školští politici stále žijí v iluzi, že je možné najmout si partu vynikajících pedagogických teoretiků, oni vymyslí ideální školu a tu pak prostě všem nařídíme udělat – a vzdělávací systém pokvete jak kytička. Vzpomeňme, jak co ministr, to nová vzdělávací koncepce, a pokud možno už z ministerstva propracovaná do co nejjemnějších detailů. Hlavně, aby už do toho nikdo moc nevymýšlel něco dalšího, aby to nepokazil! Jenže party vynikajících odborníků se střídají, k překvapení laiků se ani mezi sebou nedokáží shodnout, náš slovník se zaplevelil pojmy, které udržíme v paměti sotva dva – tři roky, kdy se o ně vede bitva, než jsou nahrazeny pojmy, které zavádí parta nová. A nakonec už je úplně jedno, jestli ti „odborníci“ prosazují skvělé věci, nebo hlásají s prominutím úplné pitomosti. Problém prostě je v tom, že si připouštíme myšlenku, že taková celonárodně ideální škola vůbec může existovat a že taková reforma vůbec je možná.
Jakoby politikům i mnoha „odborníkům“ nedocházelo, že překračují hranice svých možností. Žádného odborníka na dietologii by nenapadla tak šílená myšlenka, že by národu nadiktoval ideální jídelníček. Po staletích vyjasňování si postavení náboženství jsme (aspoň v naší části světa) pochopili, že není možné nařizovat jednotnou víru. Vyloučíme-li nejhorší diktátory typu Mao-ce-tunga, nikdo se nesnaží diktovat národu, v čem bude jednotně chodit oblékaný. Ale nikdo se nepozastaví nad stejně šílenou realitou, že stát řídí vzdělání našich dětí, ačkoli je to obdobně zrůdné. A to i kdyby řídil dobře, a jeho odborníci našli tu nejskvělejší podobu vzdělávání, je to zrůdné. Protože vybírat podobu vzdělávání dětí nemají právo státní úředníci, ale rodiče těch dětí. A to je jádro skutečné reformy, kterou potřebujeme. Škola je služba dětem, ne státní úřad. A jako služba potřebuje pestrost, konkurenci, vývoj… zdravé prostředí. Žák (rodič) jakožto zákazník je tím, kdo má diktovat, co potřebuje, kolik, kde a za kolik je ochotný „nakoupit“. Naprostá většina administrativních nařízení a vyhlášek ve vzdělávání toto prostředí zanáší a je nejen zbytečná, ale spíše škodí, stejně jako jejich autoři. Většina centrálně nařizovaných reforem končí diskreditací reformních myšlenek. Samozřejmě máme zažité myšlení C.K. mocnářství, které si bolševik rád půjčil a vypiplal. Nově se na nás valí móresy EU, kde se vytvářejí socialistické centralistické směrnice. A jak říká kamarád „Znáš kapra, který by si vypustil rybník?“ A to je velmi moudré – pro úředníka ať už sedí v Bruselu nebo v Karmelitské je potřebné vykazovat činnost (tedy řídit), směrovat co největší toky peněz (ze kterých může tu a tam nějaký díl ukápnout) a vytvářet zdání reformy. Ale skutečná reforma to podle mě není.
Skutečnou reformu udělá statečný „kapr“, který vypustí zaplevelený a zahnívající rybník. Skutečná reforma se nebude zaměřovat na podobu vzdělávání a obsah vzdělávacích programů, ale na nastavení systémových podmínek vzdělávání. Nechá školy, ať si to dělají po svém a vytvoří síť vztahů, ve kterých rodiče a žáci skrze svou spokojenost s obsahem vzdělávání a preferencemi volby budou vytvářet tlaky, které povedou školy a učitele k případným změnám. Jakkoli se to někomu může zdát příliš kacířské, mohou vedle sebe existovat naprosto různé typy škol, mohou vycházet z naprosto odlišně postavených kurikulárních plánů, na světě je řada (nejen edukativně) úspěšných zemí, kde je tato pestrost realitou.
Tomáš Houška
0 comments:
Post a Comment