V resortu zdravotnictví to vře. Lékárníci, některé organizace lékařů a další sdružení i jednotlivci se rozhodli vyjádřit nesouhlas se změnami, které prosazuje ministr Rath. Lékárníci stávkovali, na Staroměstském náměstí v Praze se sešla početná demonstrace. Myslím si, že problémy ve školství nejsou o nic menší, ale zprávy o jakékoliv akci vyjadřující nesouhlas jsem nezaznamenal…
České školství je v perfektním stavu. Platy učitelů rostou, ve školách se od září 2007 skončí s biflováním, ministryně Buzková vrší jeden úspěch za druhým. Bývalé problémy zmizely. Takový idylický obrázek podávají naše média o školství.
Možná jsem sám, kdo si myslí, že situace je jiná. Probíhá bezkoncepční reforma vzdělávání, kterou nikdo neřídí a nikdo není za její průběh zodpovědný. Překotně se zavádějí rámcové vzdělávací programy, o jejichž kvalitě panují pochybnosti. Dokonce je kritizuje proreformní asociace zastřešující občanská sdružení pedagogů - SKAV. Vládní sliby o růstu platů pedagogů na 130 % průměrné mzdy v zemi nebyly splněny ani po 8 letech. Naopak, platy učitelů za vlády ČSSD nejprve relativně poklesly pod republikový průměr, aby se následně vyšplhaly na 110 % průměru. Roste počet nekvalifikovaných učitelů. Na Karlovarsku jich už máme 44 %, takže možná bych v tomto kraji už ani nemluvil o tom, že tam je nějaké školství… Ve školách učí nebývale mnoho žen vzhledem k průměru zemí Evropské unie a OECD. První stupeň ZŠ je prakticky mužůprostý, druhý stupeň byl z hlediska počtu mužů zdecimován. Zajisté v tom hraje určitou roli i platové ohodnocení. Zatímco průměrný plat českého učitele je podle MŠMT přes 20 000 korun (napište mi, prosím, všichni, kteří takový plat máte), průměrný plat vysokoškoláka je v české republice 35 000 korun. Učitelé nám stárnou a mladí absolventi škol se na jejich místa moc nehrnou.
Problémy, které jsem zde vyjmenoval, možná zároveň obsahují důvody, proč se krize českého školství prohlubuje. Dovedete si představit nekvalifikované učitele, jak demonstrují za to, aby byli propuštěni a nahrazeni kvalifikovanými? Dovede si představit ženy, jak píší petice, aby jich bylo ve školství méně? A dovedete si představit lidi před důchodem, jak stávkují za dvojnásobné platy? Vyjmenované problémy nikomu uvnitř školství vlastně za hlasité protesty nestojí.
Byly doby, kdy učitelé stávkovali, protože jim ministr Pilip (ODS) zvedl úvazky o 1 hodinu týdně. Nyní učitelé díky Petře Buzkové (ČSSD) pracují kromě výuky na školních vzdělávacích programech. Řekl bych, že se jim díky tomu zvýšil pracovní úvazek o 1 hodinu denně. Nikdo však proti tomu neprotestuje. Nemyslím tím proti myšlence dvoustupňové kurikula a rámcových vzdělávacích programů, ale proti nezaplacené práci navíc. Proč učitelé nepíší petice, v nichž by se vyjadřovali, co se jim na současné situaci školství nelíbí? Proč učitelé nedemonstrují za vyšší metodickou podporu k reformě a vyšší finanční prostředky pro školy? Proč učitelé nestávkují za vyšší odměny nebo zavedení míst asistentů pedagogů?
Jediná odpověď, která mě napadá, je, že školství bylo naprosto personálně zdecimováno. Nespokojenci a kritikové ho už dávno opustili a našli si místa, kde je jejich práce ohodnocena lépe. Myslí totiž na to, že musí uživit rodinu a rádi by také měli nějaký důchod. Ve školství zbyli nadšenci, spokojení, lidé nekonkurenceschopní na trhu práce, nesebevědomí a neschopní. O poměru jejich zastoupení se neodvážím spekulovat. Rád bych byl, aby to byli především spokojení nadšenci, kteří by pracovali klidně zadarmo, nikoliv nepraktičtí neumětelové, kteří by skončili na podpoře…
Pokud bych měl odpovědět na vlastní řečnickou otázku z názvu článku, zda učitelky budou demonstrovat, nebo mlčet, jako pravděpodobnější vidím odpověď druhou. Mlčení znamená souhlas se vším, co se v současném školství děje. Mlčení znamená, že tento trend bude pokračovat. Mlčení je dobrým signálem pro politiky, že příště mohou ještě přitvrdit a naložit na bedra učitelům mnohem více práce. Mlčení povede k další devastaci resortu.
Mlčení je osvědčená strategie, kterou Češi uplatňovali minimálně od roku 1948. Díky tomu komunisté udělali z výstavní budovy kůlničku na dříví, a to nejen ve školství, ale všech oblastech a oborech. Mlčící většina tomu pasivně přihlížela. Někteří stateční Češi remcali, protože se jim to nelíbilo. Ale raději polohlasem. Nebo v duchu.
Po roce 1989 se národ rozdělil na dva tábory. Ty, co v této strategii pokračují, a ty, kteří začali kritizovat hlasitě. Do prvního tábora patří učitelé, do druhého lékaři. Možná by se učitelé mohli od lékařů leccos naučit. Třeba učitele probudí léčba šokem. Větší šok, než jaký zažívá školství dnes, si ale nedovedu představit…
Radek Sárközi
0 comments:
Post a Comment