Dovolte mi pár komentářů k uměle vytvořené kauze názorového konfliktu mezi Unií CZESHA a Jednotou školských informatiků. Následující řádky si nekladou za cíl vyložit problém v komplexnosti, ale pouze glosovat pokus o účelovou manipulaci s fakty v zájmu zakrytí faktických problémů odboru SIPVZ MŠMT v oblasti dotační politiky SIPVZ na rok 2006.
Konflikt JSI a CZESHA? Žádný fakticky neexistuje!
Ano, celé je to bublina, uměle a vydatně živená odborem SIPVZ a jmenovitě jeho šedou eminencí, panem Radkem Macou. Písemná reakce pana Knoblocha, k níž se, k mé lítosti, zjevně na objednávku jeho více než blízkého kolegy Macy snížil, je totiž rozkopáváním otevřených dveří. Gramotní po přečtení petičního dopisu Unie CZESHA (z něhož vyjímá i Jan Wagner ve svém článku ) se totiž tučným písmem dovědí, že Unie CZESHA v žádném případě nehodlá zpochybňovat právo „nevybavených“ škol na finanční satisfakci za dotační půst z období let 2002-2004, způsobený jejich neúčastí v projektu Internet do škol.
Nejde totiž o požadavek na přesun peněz od „červených“ k „zeleným“ školám …
Co je vlastně podstatou kritiky a návrhu Unie CZESHA?
-
Že „vybavené školy“ jsou dotačně podfinancovány; to by sice mohlo navozovat představu, že se „vybavené“ školy mají sápat po části „kompenzačních“ dotací škol „nevybavených“; není tomu však proto, že z dotačního balíku, určeného k rozpisu na školy, ještě před podáním žádostí muselo zbýt nejméně 80 milionu. Kč (simulovali jsem rozpis dotací pro případ, že o ně v plné výši zažádají podle dotačních pravidel všechny školy a přesto zbylo 80 milionu. Kč). Unie CZESHA tedy klade zásadní otázku: proč a pro koho má z dotační balíku zbýt více než desetina jeho celkového objemu, když na druhé straně v roce 2006 činí výše dotace pro „vybavené školy“, přepočtená na 1 měsíc, pouhých 25 % úrovně dotací v roce 2005?
-
Dotační metodika několika svými spíše technickými „detaily“ působí dojmem, že hlavní zájem odboru SIPVZ (jako autora metodického pokynu) je utratit na malých školách pokud možno co nejméně dotací; jinými slovy - aby co nejméně malých škol o dotace požádalo; přes snahu Unie CZESHA se dílo panu Macovi zdařilo – o dotace vůbec nepožádalo přes 3 tisíce z celkem 9 tisíc škol. Díky tomu se také již zmíněná „rezerva“ 80 milionu Kč po „sečtení žádostí“ rozroste na nejméně 130, spíše však na 150 milionů Kč.
… ale o využití nevyčerpané „rezervy“ dotačního balíku SIPVZ
Řeč není o ničem jiném než o zmíněné „rezervě“ 80 milionu Kč, která se po „sečtení žádostí o dotace“ rozroste minimálně na 130 milionu Kč.
Vrátíme-li se k meritu problému – Unie CZESHA se snaží, aby významná část „rezervy“ byla vynaložena na zvýšení dotací zejména pro malé venkovské školy (podobně jako loni). Důvody netřeba opakovat. Toliko zejména pro ty, kteří mají s interpretací psaného textu určité problémy, uvádím – zvýšit dotace pro „vybavené“ školy nikoli na úkor „nevybavených“ škol, ale na úkor „rezervy“.
Aby potřebnost tohoto kroku Unie CZESHA ministerstvu demonstrovala v syrovější podobě, zorganizovala rychlou improvizovanou petiční akci, k níž se během tří pracovních dnů připojilo 800 škol, k dnešnímu dni pak bezmála dvě stovky dalších. A najednou nejde o pár nespokojenců pod hlavičkou Unie CZESHA (bůhví jaké mají motivy), ale reálně existující problém, na který CZESHA upozorňuje téměř půl roku.
Proč tedy umělý konflikt JSI versus CZESHA?
Pro pochopení podstaty problému je dobré vědět, jak to nyní vypadá na odboru 55 SIPVZ našeho ministerstva.
Odbor je zcela proti logice věci organizačně začleněn pod „sportovního“ náměstka Hrdého a téma SIPVZ je tedy „zbytkovou agendou“. Tomu odpovídá i zájem vedení MŠMT o danou věc. Ředitel odboru Mucha vzdal již před rokem snahu cokoli řídit. Rezignoval na obě strany – tedy vně i dovnitř vlastního odboru. Hovořit v současné situaci jeho dlouhodobých zdravotních problémů a sporadické přítomnosti v úřadě o tom, že je odbor standardně řízen, je absolutním nesmyslem. Za této situace nedá vedoucímu oddělení Radkovi Macovi (za normálních okolností tedy v hierarchii až 4. úrovni řízení) žádnou práci sice nekonzistentní a nesystémovou, přesto však usilovnou prací získat ve své podstatě neomezené rozhodovací pravomoci ve věci miliardy ročních dotací do SIPVZ. Nikdo z jeho nadřízených totiž nemá ani potřebu ani schopnost čelit kvalifikovaně jeho nápadům či hrám a bohužel i účelově zavádějícím informacím.
Jenže pozice „mesiášského“ samozvance vyžaduje určitou profesionalitu a týmovou podporu. Bohužel obé panu Macovi chybí. A tak pan Maca jménem odboru, svého ředitele, svého náměstka a bohužel i své ministryně produkuje návrhy dotačních metodik bez kvalifikované oponentury a tedy s řadou závažných věcných pochybení. A všichni tři jeho nadřízení tyto nesmysly možná v dobré víře podepisují. Svým způsobem nemají na vybranou. Z odboru 55 SIPVZ se tak stává efektivní výrobce problémů, které pak svoji usilovnou prací řeší.
Jedním z takových aktuálních pochybení je i stanovení takových pravidel, která ponechají ať již úmyslně či prostým „nedopatřením“ nevyčerpanou více než desetinu dotačního rozpočtu (jde o záměr či neschopnost prostých aritmetických úkonů); pravidel, která jsou dodatečně „vykládána“ na webstránkách odboru již téměř tradičně zcela v rozporu s tím, co podepsala paní ministryně (právní vědomí zástupců státní správy jistě ocení NKÚ); pravidel, která setrvale matou školy, kraje i zřizovatele; pravidla, jejichž společným jmenovatelem je zbytečná byrokratická zátěž škol. A o informačním servisu školám raději mluvit nebudeme – v tom se odbor 55 od zbytku úřadu neliší.
A pak se tu najde někdo, komu tento „Balkán v Karmelitské“ připadá jaksi zvláštní. Ptá se, upozorňuje, navrhuje řešení a když ani jedno z toho nezabírá, veřejně kritizuje. Náhle se ministerstvo semkne – nikdo z nich přece neudělal nikdy chybu – nadřízení těžko mohou připustit, že jim řadový vedoucí oddělení přerostl jaksi přes hlavu, že problému nerozumějí a klíčové dokumenty se podepisují mezi dveřmi na základě bodré připomínky „Kadle, eště mi sem foukni muří nohu, ať to můžem poslat do vedení“.
Vzpomeňme Svatopluka Kojzara!
Hlavní příčinou tedy není žádný věcný zásadní konflikt mezi Jednotou školských informatiků a Unii školských asociací CZESHA, ale prostá snaha jednoho či dvou pracovníků odboru 55 MŠMT odvést pozornost od krize tohoto odboru a od souvisejících chyb a „balkánských“ problémů, provázejících práci odboru. A tak se po „kojzarovsku“ hledá účinná metoda – je třeba stůj co stůj najít společného nepřítele, pojmenovat jej a označit za příčinu problémů.
Že se do hry nechají vtáhnout nadřízení pana Macy není divu. Ale proč se do této veskrze umělé partie zapojuje navíc tak neskutečně naivním způsobem pan Knobloch (kterého si jinak vážím), a JSI, která disponuje bezpochyby slušným odborným potenciálem, mi není jasné.
Nebo snad pro blízký okruh Macových souvěrců z JSI důvod skutečně existuje? Má snad něco společného se stomilionovou vůni výše pojmenované „rezervy“ dotačního rozpočtu?
Pozor na svalnatce!
„Když neumí ani vyplnit formulář na webu, ať nedělá ředitele“. Tak to je přesně ten výrok, který v souvislosti s dotacemi SIPVZ v té či oné podobě zní ze strany některých škol i ministerských úředníků. Výrok, z něhož je mi na blití. Povzbuzeni elitářským mesiášstvím některých pracovníků odboru 55 MŠMT se k němu uchylují někteří vedoucí či odborní pracovníci velkých a v informatice silných škol, aby zdůraznili svoji nadřazenost nad „póvlem“ vesnických málotřídek. Bohužel si přitom více než dětsky neuvědomují, jaký propastný rozdíl je mezi podmínkami, v nichž pracuje jejich škola, a podmínkami, s nimiž se musí dennodenně vyrovnávat několik tisíc venkovských škol.
Že se projevy tohoto veskrze českého „elitářství“ projeví u méně inteligentních jedinců jinak těžce zamindrákovaného školského sektoru je asi přirozené. Že se ale stane téměř leitmotivem konání odboru SIPVZ, je zarážející. Měl jsem totiž pocit, že smyslem programů, podobných SIPVZ, je účinně pomoci zejména těm, kteří jsou z řady často objektivních příčin „ve volné soutěži“ znevýhodněni. V tomto případě jde tedy o školy, hendikepované svým sídlem, velikostí, přístupem k informacím a do určité míry i svým zřizovatelem. Namísto toho jsou tu hraběcí rady a veskrze zbytečné kroky, které komplikují život právě a pouze těm hendikepovaným.
Nezbývá než se domnívat, že nejde o oficiální politiku státu, ale o neschopnost ministerstva čelit méně kulturnímu projevu byrokratického mindráku těch, kteří se ještě nestačili vyrovnat se svým vlastním „společenském vzestupem“ z postu řadového pracovníka v Horní Dolní na vedoucího pracovníka pražského ministerstva. Se znalostí řady podrobností mě osobně toto chování připadá jako komicky úsměvná karikatura dneška; za školy, které plody tohoto osobního selhání musí trpět a konzumovat, se cítím za arogantní chování ministerských svalnatců více než trapně. Zvlášť, když sami jsou exemplárním příkladem byrokratického diletantismu příznačně balkánského charakteru.
Pavel Zelený
0 comments:
Post a Comment