Každý den chybí v lavicích našich škol vysoké procento žáků. Mění se s ročním období, v závislosti na počasí, roste v době chřipek. Učitelé potvrdí, že jsou další okolnosti, které nepřítomnost žáků ve škole ovlivňují. Záleží na rozvrhu hodin a vyučovaných předmětech v daný den, nebo v době učitelem ohlášeném zkoušení a písemné práce. Je nepsaným pravidlem, že největší absence zaznamenávají školy v období závěrečné pololetní klasifikace. Na druhé straně docházka je nejlepší na začátku klasifikovaného období a po uzavření hodnocení. Že tomu nevětříte? Stačí si vše ověřit v třídních knihách většiny našich školy.
Nepřítomnost žáka ve výuce eviduje škola záznamy v třídní knize. Důvody absence vyjmenovává školní řad, a ten taky stanoví způsoby její omluvy. Nejčastějším důvodem nepřítomnosti žáka ve škole je jeho nemoc. Ale existují další důvody. Například rodinné, kde vnitřní řád školy stanoví, zda škola takové důvody povolí a omluví. Zpravidla při kratší nepřítomnosti je tím kompetentním třídní učitel, při delší nepřítomnosti ředitel školy. Až sem je vše v pořádku a podle jistých vžitých pravidel.
Je ale víc než zřejmé, že daná pravidla se na různých školách dost podstatně liší. Už tím, jak jsou pravidla školou na žácích vyžadována a v závislosti na tom, jak jsou žáky i rodiči dodržována. V posledních letech je nárůst absence na školách natolik alarmující, že se tyto otázky dostávají do popředí zájmu učitelů, ředitelů i výchovných poradců škol. Stále více příkladů ukazuje, že žáci, často podporovaní svými rodiči, se výuce pod různými záminkami zcela programově vyhýbají. Důvodem je neochota žáků podřídit se školnímu režimu. Neúčast ve vyučování se brzy projeví na stavu vědomostí žáků. Ti pak mají zřetelný důvod vyhýbat se kontrole svých nedostatečných vědomostí, což vede často k dalším absencím. Při občasných návštěvách školy se zase vytrvale omlouvají a než může učitel přistoupit k doplnění znalostí a jejich kontrole, znovu absentují. Je to nikdy nekončící kolotoč omluv a absencí, který se nutně podepisuje na stavu vědomostí, ale i morálce takto se chovajících žáků. Někteří si z této praxe vytvořili téměř dokonalý systém, kterým se trvale vyhýbají soustavné školní práce a snaží se tímto způsobem přežít školní rok s minimálním pracovním úsilím.
Tento typ evidovaného záškoláctví je bohužel často za účasti rodičů, kteří svým dětem absence bezdůvodně omlouvají. Měli jsme na škole matku, která si přes permanentní nemoc svých dětí řešila svoji sociální situaci. Omlouvala se ze zaměstnání z důvodu opakované péče o nemocné děti, ač syn dosáhl věku, kdy se mohl doma o sebe bez problémů postarat sám. Navíc byl spolužáky v době mimo vyučovací dobu vidět a hřišti, přesto druhý den do školy nepřišel. Škola byla proti takovému jednání matky bezmocná, protože si žák vždy od lékaře přinesl potvrzení o nemoci jejího syna.
Jak je z tohoto případu vidět, je v takovém případě spolupráce s dětským lékařem neúčinná. Lékařka nám na přímý dotaz argumentovala tím, že uvede-li pacient zdravotní potíže, které matka potvrdí, nemůže jinak, než jeho zdravotní problémy zohlednit a uznat. Maximálně může chlapci při opakovaných potížích poslat k odbornému lékaři k dalšímu vyšetření.
Ve třídě se postupně vytváří skupina otevřených i skrytých záškoláků, u kterých je běžné, že ve výuce chybí v určitý den v týdnu, nejčastěji v pondělí nebo pátek. Tito žáci si tak za podpory rodičů (a někdy i bez jejich vědomí) prodlužují za podpory rodičů víkend. Když chceme na rodičích vysvětlení, hovoří o tom, že jejich děti jsou v pondělí rozespalé, po víkendu unavené a se zdravotními potížemi. Na konci týdne jsou zase unavené ze školní práce, nakažené nemocemi od spolužáků.
Nejtěžšími projevy záškoláctví je klasické „chození za školu“. Proti minulosti se významně zdokonalilo. Je organizované. To znamená, že se ve školní době schází v odlehlých místech skupiny žáků různého věku. Často se na věc přijde až po delší době, protože žáci odcházejí z domova s učením do školy a vrací se v době, kdy je rodiče očekávají po vyučování. Žáci si většinou omluvenky píší navzájem a na podvod se přijde často jen náhodně. Takové organizované záškoláctví je o to nebezpečnější, že se při něm provádějí další mladým lidem nežádoucí činnosti.
Řešení takových případů je složité a náprava dlouhodobá, často je snažení školy marné. Je paradoxní, že se někteří z rodičů snaží i v těchto evidentních případech záškoláctví své děti krýt. Absence jim omlouvají, čímž je učí evidentně lhát. Poměrně složité dokazování takového chování ze strany školy a dlouhá a mnohdy marná cesta k nápravě, činí z těchto typů žáků „hrdiny“, které další spolužáci obdivují a dokonce napodobují. U jedinců, kde rodina evidentně ztrácí schopnost své dítě vychovávat a výchovu prostě nezvládá, je možné jen těžko volit účinné tresty a prostředky jeho nápravy. Školní tresty v podobě důtek a snížených známek z chování na ně zpravidla už vůbec nepůsobí. A přeřadit je na jinou školu je složitý proces, který vyžaduje ochotu jiné školy takového žáka přijmout. Je navíc podmíněn i souhlasem rodičů trestaného žáka, který zpravidla chybí.
Škole tak přibývá zdlouhavá a nepříjemná činnost s řešením chování a jednání těchto problémových žáků. Patří k těm nejsložitějším a nepříjemným činnostem učitele, které ho odvádějí od jeho vlastního poslání, a nekonečným příběhem mu každodenně znepříjemňuje práci.
Oldřich Suchoradský
0 komentářů:
Okomentovat