Michal Novák: Vznik šikany

Největším nedostatkem prakticky všech autorů zabývajících se mezilidskými vztahy a zejména šikanou je přehlížení biologické podstaty chování lidí a sociální dynamiky uvnitř dotyčné skupiny, ale hlavně v jejím bezprostředním okolí. Často se proto stává, že řešení šikany jsou zejména z dlouhodobého hlediska neúčinná a bývají jen „startérem“ jejich skrytějších a záludnějších forem.

Sociální dynamika vedoucí ke vzniku šikany.

Vznik jakéhokoli sociálně patologického chování ve skupině úzce souvisí s její dynamikou, nastolením vnitřních norem a v neposlední řadě i postojem nejbližšího sociálního okolí – v případě školy pedagogů, rodičů a celkového školního klimatu. Nikdy se nejedná o pouhý výchovný problém jednotlivců ale o „ sociální onemocnění“ celé skupiny a poukázání na fakt, že výchovní činitelé v tomto ohledu selhávají. Pro pochopení problematiky šikany je proto nutné zkoumat dynamiku skupinového chování z poněkud širšího pohledu.

Jakákoliv sociální skupina opakovaně prochází dvěma přirozenými fázemi – fází hierarchizace [3] skupiny a fází stability skupiny. Za jistých okolností se ale může stát, že ve fázi hierarchizace dojde k narušení přirozeného vývoje a skupina se dostane do fáze ohrožení skupiny. V tomto pro skupinu velmi nelehkém a nepříjemném období se rozhoduje, kam se nadále bude skupina ubírat: jestli do nezvratné fáze budování sociálně patologických norem – šikany nebo se opět navrátí „na správnou cestu“, tedy do fáze hierarchizace. Pojďme se nyní podívat, co je pro jednotlivé fáze typické a co je v nich vhodné, případně nutné, z terapeutického hlediska udělat.

Fáze hierarchizace skupiny.

Do této fáze se skupina dostává na začátku své existence (např. po nastoupení žáků 1. ročníků ZŠ a SŠ, příjezdu dětí do letních táborů), změnou struktury skupiny (příchod nového nebo odchod stávajícího žáka případně žáků) nebo jiným vnějším zásahem do skupinové dynamiky (po výchovné intervenci, změnou klimatu vnějšího sociálního prostředí atd.).

V této fázi je pro členy skupiny typické hledání přijatelné pozice ve skupině, boj o vedoucí místa, vytváření koalic a s tím vším spojena občasná necílená agrese [4]. Vnější sociální prostředí [2] by mělo ihned na počátku nastavit normy chování (mantinely přípustného chování) např. pomocí promyšlených školních řádů a jejich osobní prezentací, soustavně monitorovat dění ve skupině (zasahovat pouze ve výjimečných situacích ohrožujících zdraví nebo majetek) a řešit problémy skupiny v obecné rovině (zaměřit se na konkrétní nežádoucí jev a vysvětlovat jeho rizika pro skupinu). Výchovným cílem by mělo být zvyšování sociálních dovedností členů skupiny a otevřená podpora pozitivního zaměření skupiny.

Fáze stability skupiny.

Po vyřešení problémů spojených s hierarchií skupiny nastává období klidu a stability. Chování členů skupiny je předvídatelné a snadno korigovatelné a proto se jakékoli projevy agrese téměř nevyskytují. Skupinu už není nezbytné soustavně monitorovat, výchovné cíle je vhodné směřovat na skrytou podporu pozitivního zaměření skupiny (samostatnost a aktivitu členů skupiny).

Fáze ohrožení skupiny.

Přechod skupiny do této fáze je podmíněn zařazením jedince nebo jedinců se sociálně patologickými rysy [5] do skupiny a oslabením skupinové soudržnosti, sociálního cítění a posléze i skupinových norem.

V případě, že jedinci s nejvyšším sociálním postavením nedokáží na jedince se sociálně patologickými rysy adekvátně zareagovat a usměrnit je společensky přijatelným způsobem anebo ve skupině vůbec neexistují (v  nově formující se skupině), nastává obrovské riziko v přechodu do fáze budování sociálně patologických norem. V tomto okamžiku je nutná výchovná intervence ze strany vnějšího sociálního prostředí.

Je nezbytné podniknout tyto kroky:

1. aktivizovat vnější sociální prostředí (zejm. pedagogy a rodiče),

2. svěřit [6] jedince se sociálně patologickými rysy do rukou odborníků (psychologů, etopedů, příp. psychiatrů) [7],

3. zavést konkrétní pravidla chování ve skupině a systém restriktivních opatření při jejich porušení,

4. provádět důsledný monitoring, osvětu v trestním právu (s důrazem na osobní zodpovědnost), vysvětlovat negativní důsledky možné šikany na každého jednotlivce ve skupině.

Cílem musí být boj proti sociální apatii a toleranci k porušování společenských norem, trénink skupiny v sociálně emočních dovednostech (zejména empatii a osobní statečnosti) a získání důvěry k vnějšímu sociálnímu prostředí (posílení právního vědomí).

Fáze budování sociálně patologických norem – šikana.

V případě, že selže terapie ve fázi ohrožení skupiny nebo nebyla-li žádná podniknuta, dostane se skupina do nezvratné [8] fáze budování sociálně patologických norem, které už bez jakéhokoli nedorozumění můžeme označit šikanou [9].

Skupina začíná fungovat na bázi oprávněného strachu a zneužívání moci, normy chování skupiny se nezvratně posunují do oblasti sociální patologie. Funkce (zejm. supervizní) vnějšího sociálního prostředí jsou natolik oslabeny, že se vnitřní sociální prostředí začíná zcela vymykat její kontrole, případně přímo či nepřímo vnější sociální prostředí podporuje sociálně patologickou dynamiku skupiny.

Zde je nezbytné provést tři kroky, a to nezávislou kompetentní institucí:

1. vyšetřit šikanu,

2. separovat všechny aktivní jedince spojené se šikanou („rozbít“ skupinu), podrobit je individuální terapii (viz 2. krok Fáze ohrožení skupiny) a poté je přeřadit do skupin s fungujícím sociálním prostředím,

3. zjistit příčiny selhání vnějšího sociálního prostředí ve fázi ohrožení skupiny a navrhnout jejich odstranění.

Cílem nesmí být pouhé zastavení konkrétní šikany, ale prevence jakéhokoli sociálně patologického chování v budoucnosti.

Doporučená literatura:

1. Koukolík F., Drtilová J.: Život s deprivanty I a II. Galén, Praha 2001 a 2002.

2. Kolář M.: Bolest šikanování. Portál, Praha 2001.

[1] Mám konkrétně na mysli přehlížení vrozené agresivity, touhy po vnitřním sociálním uspořádání – hierarchii skupiny, vlivu emocí na jednání člověka – zejména strachu a opojení ze sociálního vlivu a moci.

[2] Po ekologickém vzoru zavádím dva pojmy, vnitřní a vnější sociální prostředí. První z nich vyjadřuje veškeré sociální interakce mezi členy dané skupiny a sociální klima ve skupině. Druhý zahrnuje veškeré bezprostřední výchovné činitele – jednotlivé autority (funkčně nadřízení osoby) a sociální vztahy mezi nimi, prostory, kde dochází k sociálním interakcím, společenské normy, kulturu, reklamu atd.

[3] Hierarchizací rozumějme proces získávání sociální pozice ve skupině.

[4] Necílenou agresí mám na mysli agresivní chování jak psychického tak i fyzického charakteru, které je vždy bezprostředně vyprovokováno a nejeví znaky dlouhodobého nebo předem promyšleného zaměření.

[5] Jedince se sociálně patologickými rysy můžeme pro naše potřeby rozdělit do tří typů:

1. Oběť-provokatér vyznačující se neschopností sociálního čtení, nepřiměřenými interakcemi s vrstevníky, nabouráváním skupinových norem a neschopností zaujmout přiměřenou pozici ve skupině. Tento typ jedince je pro vznik šikany nejrizikovější – skupina se snadno a dobrovolně přidává na stranu agresorů a ti často vystupují jako „bojovníci za spravedlnost“ a „ochránci“ skupiny.

2. Sociální agresor se vyznačuje patologickou touhou po moci, zneužíváním moci, zvýšenou bezdůvodnou agresivitou, neschopností podřizovat se skupinovým normám a pravidlům chování.

3. Nohsled si není schopný za běžných okolností získat pozici, která by ho uspokojovala, má nízké sebevědomí, touží po moci nebo není schopný účinné sociální obrany (v podpoře agresorů vidí prevenci zaujetí pozice oběti).

[6] Spolupráce s institucemi zabývajícími se poruchami chování je dobrovolná a u nezletilých na žádost zákonných zástupců. Je proto nutné přesvědčit o nezbytnosti spolupráce jak samotného jedince tak i jeho zákonného zástupce (rodiče).

[7] Předpokládá se, že sociální dynamika je předem zmapována. V případě že ne, je vhodné se zamyslet nad „funkčností“ vnějšího sociálního prostředí a zmapování přenechat odborníkům (SVP, PPP apod.).

[8] Je věcí polemiky, zda je možné či nemožné skupinu v tomto stadiu sociální nemoci vhodnou terapií „vyléčit“. Vzhledem k narušení sociálního prostředí (hl. vnějšího) tvrdím, že to možné není.

[9] Pojem šikana je odlišně chápána odborníky (šikanou označují i její zárodečné formy – viz Kolářovo 1., 2., příp. 3. stadium) a laiky i širší pedagogickou veřejností (pod pojmem šikana rozumí až její pokročilé formy).

Michal Novák