V pátek 17. 3. 2006 se ve vzdělávacím středisku Pegas na pražském Barrandově uskutečnilo diskusní fórum, které uspořádala Asociace pedagogů základního školství ČR, a to na téma výstupní hodnocení žáků ZŠ. Počet účastníků nakonec jen mírně převýšil dvě desítky, což svědčí o tom, že ve školách již toto téma – krátce po napsání letošních výstupních hodnocení – není příliš žhavé. Diskuze však měla velmi dobrou úroveň a vyplynula z ní celá řada podnětů, doporučení a závěrů, které bude APZŠ ve své další činnosti prosazovat.
Ukázalo se také, že vzorek pedagogů, kteří se zde sešli, je poměrně reprezentativní z hlediska svého složení – přišli zástupci škol menších i větších, velkoměstských, městských i venkovských, školských zařízení, pedagogové i psychologové, vzdělavatelé učitelů i zástupci neziskových organizací. Přítomen byl také zástupce MŠMT Mgr. Pohořelý, který v úvodu poskytnul účastníkům fóra informace o chystané novele vyhlášky o základním vzdělávání a v průběhu jednání vysvětlil některé – zejména právní – aspekty výstupního hodnocení.
K úspěchu diskuze napomohla také skutečnost, že APZŠ požádala při přípravě akce školy o zaslání vzorků již napsaných výstupních hodnocení a podařilo se tak shromáždit kolem 50 příkladů, jak se školy s tímto nelehkým úkolem vypořádaly. Organizátoři diskusního fóra pak vybrali zhruba 10 nejpodnětnějších ukázek a ty rozdali všem účastníkům, kteří pak mohli debatovat nad konkrétními texty.
Po sepsání 12 témat, která přítomní navrhli jako osnovu diskuze, se pozornost nejprve zaměřila na základní problém – zda výstupní hodnocení je vůbec institut, který by měl i nadále existovat, zda je v něm pozitivní základ a je účelné a vhodné se jím i nadále zabývat a hledat podmínky, za kterých bychom mohli vyřešit alespoň některé z dnešních problémů. V této části diskuze zazněly například následující názory:
-
je nutné se zeptat středních škol, zda vůbec VH chtějí a potřebují
-
musíme vzít v úvahu možné negativní dopady na dítě, na jeho další vzdělávací dráhu a také souvislost hodnocení s klimatem školy, vztahy ve škole (žáci ve školách s klimatem, které nepodporuje zdravé učení, by mohli být významně poškozeni i ve svém hodnocení)
-
VH by mělo být podporou pro kurikulární reformu – teprve se učíme hodnotit klíčové kompetence, ale proces zvládání a učení se by mohl být pro učitele stimulující
-
je třeba oddělit hodnocení letošní a ta další, protože učitelé neměli dost času na přípravu a v dalších letech se podaří řadu problémů odstranit
-
výstupní hodnocení by nemělo dítěti uzavírat další cestu z hlediska utváření klíčových kompetencí (jde o otevřený proces)
-
učitelům chybí motivace se touto činností zabývat, k čemuž přispívá nárůst administrativních povinností
-
jaký je rozdíl mezi výstupním hodnocení a slovním hodnocením? Slovní hodnocení je respektovanou formou, která má řadu pozitiv
-
pokud se zabýváme riziky, která přináší výstupní hodnocení jako kritérium přijímacího řízení, musíme si uvědomit, že známky na vysvědčení tuto funkci plní také a nesou s sebou tatáž nebo i větší rizika subjektivity.
Přestože v průběhu debaty zazněly vůči výstupnímu hodnocení velmi závažné argumenty, nakonec se většina přítomných vyslovila pro jeho zachování (poměrem hlasů 16 : 6). Myšlenka VH obsahuje pozitivní náboj a je možné ji využít ve prospěch žáků. Nelze zpochybnit, že učitelé díky úvahám o kritériích hodnocení a jeho formulacích více přemýšlejí o cílech, ke kterým mají s žáky dojít.
Významným aspektem výstupního hodnocení je jeho funkce kritéria v přijímacím řízení na střední školy. Tomuto tématu bylo proto věnováno hodně diskusních vystoupení. Přítomní se shodli, že míst na středních školách je dnes dostatek, což vede k rušení přijímacích zkoušek, ke snižování nároků přijímané žáky (například z hlediska jejich průměrného prospěchu), tudíž se naprostá většina dětí dostane na ten typ školy, na který chce. Postoj středních škol k výstupnímu hodnocení je však zatím z pochopitelných důvodů rezervovaný. Mají problém uchopit je jako objektivní kritérium, kterému by bylo možné například přiřadit určitý počet bodů. Toto téma vedlo i k úvahám, zda by podoba výstupního hodnocení neměla být celostátně sjednocena. Tento názor však nakonec nebyl podpořen, protože s sebou nese velká rizika. Na druhé straně se však objevily v diskuzi úvahy o velkém potenciálu výstupního hodnocení poškodit žáky při přechodu na SŠ (tím, že negativní hodnocení v některé oblasti kompetencí sníží naději na úspěšné přijetí) a konečně i v dalším studiu, protože si do něj přinesou určitou nálepku, která předem ovlivní pohled pedagogů na SŠ na žáka. V závěru však na otázku, zda by výstupní hodnocení mělo zůstat jako jedno z kritérií přijímacího řízení, odpověděla naprostá většina účastníků kladně (opět poměrem hlasů 16 : 6).
Podstatná část diskusního fóra byla samozřejmě věnována vlastní podobě, obsahu a formě výstupního hodnocení. Díky předloženým ukázkám si přítomní mohli udělat představu o různých podobách, ke kterým se školy propracovaly. Od různých škál o různém počtu stupňů (procenta, číselné škály, slovní škály) k čistě souvislému nestrukturovanému textu. V diskuzi zazněly argumenty pro jednotlivé možnosti i proti nim. Diskutující se shodli v tom, že text by měl být v každém případě přehledně strukturován, nejlépe podle jednotlivých cílů základního vzdělávání nebo podrobnějších zvolených kritérií. Škála – ať už číselná nebo slovní – má mnohé výhody, je přehledná, jednoduchá a snadno vyhodnotitelná. Pokud je ale součástí hodnocení, měla by být v každém případě doplněna dalším slovním vyjádřením, kde budou shrnuty další poznatky o žákových schopnostech a dovednostech, které se škálou nedají dost dobře postihnout. V případě, že hodnocení obsahuje souvislý text, poukázali někteří přítomní na skutečnost, že ředitelé středních škol budou spíše požadovat texty stručné a jasné, aby zvládli jejich vyhodnocení. V odpovědi na otázku, zda by vůbec výstupní hodnocení mělo obsahovat nějaké škály, se účastníci fóra rozdělili na dvě stejné poloviny.
Výstupní hodnocení – tak jako každé hodnocení – obsahuje v sobě problém subjektivity a objektivity. Při zamýšlení nad touto otázkou padla v auditoriu některá významná doporučení, se kterými byl vyjádřen všeobecný souhlas. Především bylo konstatováno, že výstupní hodnocení nesmí být pouze dílem jednoho (třídního) učitele, ale mělo by jít o týmovou práci všech, kteří žáka znají a mohou z některého pohledu hodnotit jeho výsledky. Potřeba, aby výstupní hodnocení bylo výsledkem diskuze všech pedagogů, zazněla velmi výrazně.
Protože výstupní hodnocení nemůže stát v celkovém systému hodnotících procesů ve škole osamoceně, je třeba jeho pravidla zapracovat do školního řádu do celkových pravidel hodnocení. V této souvislosti je třeba se dobře připravit na projednání pravidel se školskou radou. Na druhou stranu – potřebný souhlas tohoto orgánu může úsilí pedagogů podpořit a dát rodičovské veřejnosti na srozuměnou, že pravidla jsou kvalitní a škola přistupuje k řešení tohoto problému odpovědně.
Pokud jde o styl a konkrétní formulace, měli by se učitelé vyhýbat přídavným jménům, protože právě ta jsou nejčastějším zdrojem „nálepek“, které zařadí žáka do určité škatulky (často neoprávněně, ale hlavně jde o nepřípustné označení, které vlastně vyjadřuje jakýsi definitivní závěr, jaký žák je). Hodnocení by mělo být především popisem pozorovatelné skutečnosti – velmi dobré je využívání sloves v kombinaci s časovým údajem (tj. co žák dělá a případně jak často). Nicneříkající jsou vyjádření, která žáka srovnávají například s ostatními žáky třídy nebo školy (protože nejsou k dispozici žádné relevantní údaje o tomto vzorku). Celkově jde však o zásady slovního hodnocení všeobecně, se kterými by se učitelé před vlastním psaním měli seznámit.
Jako významné doporučení zazněl požadavek, aby žák byl podle kritérií stanovených školou hodnocen průběžně a nikoli až při vlastním výstupním hodnocení. Učitel musí sbírat podklady po celou dobu školní docházky, musí žákovi poskytovat stálou zpětnou vazbu a tím možnost se zlepšovat. Tyto zásady je potřeba uplatňovat nejen při hodnocení jednotlivých předmětů, ale právě i při hodnocení kompetencí souvisejících s cíli základního vzdělávání. Pravidla a kritéria hodnocení musí žáci i rodiče předem znát (to jsou mimochodem i důvody, které vedou k požadavku výstupní hodnocení odložit do doby, než žáci projdou určitým stupněm ZŠ). Pokud se ale učitelé zamýšlí nad kritérii hodnocení klíčových kompetencí a dokáží toto hodnocení dostat do každodenní výuky, velmi to podpoří kurikulární reformu.
Pro úspěch výstupního hodnocení však chybí motivace učitelů, jejich přesvědčení, že jde o dobrou a potřebnou věc, dostatek času na přípravu. Na druhou stranu ale zazněl i oprávněný názor, že bylo nutné začít, protože školský terén nezareaguje, dokud nemá výstupní hodnocení stanovené jako povinnost.
Účastníci diskusního fóra se také krátce zabývali problematikou sebehodnocení žáků a shodli se na tom, že právě sebehodnocení by mělo být významným východiskem pro hodnocení učitelem a pro výstupní hodnocení obzvlášť. Mělo by být pravidelné, co nejčastější (například v rámci týdenního vyhodnocování co se podařilo a co ne). Zdůrazněna byla potřeba žákovského portfolia a práce s ním – jde o relativně novou formu v našich školách, ale pro poučení i inspiraci lze sáhnout například do již vydaného Evropského jazykového portfolia.
Asociace pedagogů základního školství získala díky této akci řadu podnětů, které využije při přípravě stanovisek k problematice výstupního hodnocení. Se závěry, ke kterým došli účastníci diskusního fóra, bude dále pracovat a předloží MŠMT některé návrhy, které by současnou situaci zlepšily. Mimo jiné bude požadovat, aby byl vyhodnocen letošní rok, tj. aby například formou Rychlých šetření ÚIV nebo samostatnými výzkumnými šetřeními bylo zjištěno, jak se výstupní hodnocení letos školám podařilo, se kterými problémy se nejvíce setkávaly.
Jindřich Kitzberger
0 komentářů:
Okomentovat