Absolvování rozborového semináře v rámci Krumlova 2005 mě inspirovalo k zamyšlení nad využitím informačních a komunikačních technologií (ICT) ve školní praxi výtvarné výchovy. Účastníci rozborového semináře byli mnohdy vystaveni užitečné kritice, týkající se způsobu prezentace předložených projektů. Dalším užitečným podnětem z tohoto soudku byla ukázka práce s digitální fotografií, kterou prezentovali pracovníci lektorského oddělení Národní galerie v Praze.
Z kuloárových reakcí zúčastněných výtvarných pedagogů bylo zřejmé, že práce s ICT a moderní AV technikou a její využití ve výtvarné výchově je žhavým, aktuálním problémem, se kterým se dřív nebo později bude muset vyrovnat každý výtvarný pedagog, pokud ovšem nechce před žáky vystupovat v roli latimerie podivné, prehistorické ryby přeživší miliony let v nezměněné podobě.
Ať se nám to líbí, nebo ne, zřejmým faktem je, že nová média a všemožné technické vymoženosti žáky baví a jsou pro ně atraktivní. Těžko tak získá u pubertální mládeže respekt učitel, který horko těžko bojuje s kabely a ovladačem videa, aby vyloudil z blikající obrazovky televizoru Tesla zrnitý obraz jakéhosi didaktického videopořadu… Takovýto obrázek, hodící se spíše do filmové komedie ze školního prostředí, je bohužel stále ještě na mnoha školách realitou.
Razantní nástup ICT a dokonalé AV techniky dělí výtvarné pedagogy na dvě skupiny. Jedni, kteří jsou novému nakloněni, používají je a usilovně hledají možnosti, jak z nich učinit prostor rozšiřující klasické dělení výtvarných disciplín. A druzí, kteří stále budou žehrat nad tím, že děti nečtou, dívají se na televizi a hodiny střílejí v počítači, aniž by jim sami uměli nabídnout cosi lepšího, lákavějšího. Děti nepřestávají toužit po sdílení, po sebevyjádření ani po rozhovoru – rozumíme však ještě jejich řeči? Umíme s dětmi komunikovat, rozumíme všem těm jejich levlům, waypointům a realtimeovým strategiím a chceme vůbec? Častěji jen máchneme rezignovaně rukou.
Úkolem dobrého učitele však musí být stálá snaha být dětem blízko a rozumět jim. A dále pak snaha ukazovat a nabízet dětem to dobré, kvalitnější, co jsem sám poznal; být převaděčem z území braku na území kulturní kvality, na území umění…
Nová média nejsou totiž ničím jiným než novým nástrojem, prostředkem a prostorem pro (výtvarné) vyjadřování, jsou však navíc také novou možností (tím, že žáky tak zajímají), jak znovu přitáhnout zájem žáků směrem k výtvarné výchově. A to zcela v duchu s odvážným záměrem Rámcového vzdělávacího programu adoptovat pod křídla výtvarné výchovy nejen výtvarné umění a kulturu, nýbrž také celou, dnes bezbřehou, kulturu vizuální.
Chytrý učitel tak přirozeně využije faktu, že děti práce s PC a internetem baví, pracují s ním rádi třeba i dobrovolně a ve volném čase, a rád se nechá poučit např. o tvorbě a editaci www stránek, nechá děti vytvořit www stránky třídy, školy, virtuální školní galerii atd.
Tradiční nudné hodiny věnované obtahování vzorů písma, linkování, výkladu o rozpalu a následnému nácviku grotesku pomocí redispera pak možno proměnit v skutečně praktické hodiny věnované grafickým programům, základům počítačové grafiky, typografie a kompozice. I pomocí obyčejného wordu možno dosáhnout zajímavých řešení jednoduchých úkolů, jako je tvorba plakátu na školní akci, PF, grafické úpravy školního časopisu atd.
Další z oblastí je práce s digitální fotografií. Že ve školách nejsou digitální fotoaparáty? A Vás nikdy nerozlítili žáci tím, že Vás v hodině fotili svým mobilním telefonem? Děti vlastní spoustu podobných hračiček a nevědí co s nimi. Kdo si hraje, nezlobí – vymyslet pro děti hravé úkoly s digitálním fotoaparátem není až tak těžké.
Děti se budou moci přetrhnout, kdo uloví více zajímavých fotografií. Vytvořte sbírku fotografií všech psů vašeho města, portrétujte učitelský sbor, tvořte sběrné dokumentární fotografie (žáci od 1. až po 9. třídu, jak roste zasazený strom, jak klíčí fazole, jak se mění naše město atd.). Podaří se nám během roku vyfotografovat podoby vody, proměny počasí, sbírku nejhezčích kaluží? Přivítejte prvňáčky a představte je škole vytvořením výstavy z jejich portrétů, vytvořte vlastní autoportréty s rejstříkem Vašich grimas, najděte svého dvojníka.
Stejně jako dětská kresba, tak i "dětská" fotografie se může stát zrcadlem dítěte, může vyprávět o jeho problémech, a tak pomoci v diagnostice sociálních problémů. Třeba úkol vytvořit soubor momentek ze života rodiny se může proměnit v prosbu o vyslechnutí, v prosbu o pomoc. Takovéto fotografie mohou vést k důvěrnému rozhovoru s učitelem, s kamarádem, mohou být podnětem ke kritickému zamyšlení dětí nad světem dospělých, tak typickému pro pubertu a adolescenci.
Technologicky náročnější zůstává využití digitálního záznamu; jsou však učitelé, kteří umí své žáky vést k tvorbě autorských, výtvarně originálních animovaných či hraných klipů.
Obrovské možnosti nabízí počítač s internetem pro práci s uměleckým dílem. Na jedné straně možnost vyhledávání reprodukcí uměleckých děl (třeba jen "naslepo" pomocí www.google.com, nebo sofistikovaněji přes různé internetové virtuální galerie (namátkou www.artchiv.cz v češtině nebo třeba anglicky Yale University Art Gallery atd.), kde je možné vyhledávat reprodukce podle autora, námětu nebo doby vzniku a také podrobné informace o umělcích a směrech.
Samotná práce s uměleckým dílem pomocí grafických programů zahrnuje vše, co jsme zkoušeli na papírových reprodukcích z kalendářů – všemožné variace, průnik dvou reprodukcí, roláž, barevné variace, proměna barevné kompozice, změna textury atd. Dokonalejší grafické programy umožňují skutečně inovativní práci s výtvarnými díly, a to zcela úsporně, jen na monitoru počítače.
Kontakt s "papírovou" reprodukcí umožňuje využití xeroxu, který je navíc skutečně dostupný na každé škole. Práce s levnými černobílými xerokopiemi reprodukcí a jejich variování např. pomocí bílé a černé tuše nebo pastelu je pouze jednou z mnoha možností.
Xerografie jako netradiční grafická technika má velké využití. Navíc baví i děti, které nejsou nadány výtvarným talentem. Na osvitové sklo možno klást nejrůznější prvky jako jsou těstoviny, luštěniny, zrnka písku a snímat postupně kroky příběhu o sbližování, boji, rozdělení. Jednotlivé kopie jsou pak okénky filmového pásu, který zobrazuje příběh, o kterém je možné přemýšlet a hovořit.
Kopírování nejrůznějších textur, částí těla, hra s kompozicí, xerokoláž, to jsou jen některé z dalších možností.
V uvedeném výčtu jsou pouhé příklady toho, co je možné bez větších problémů zařazovat do výuky výtvarné výchovy. Kreativní výtvarný pedagog sám objeví možnosti, které nejlépe odpovídají jeho záměrům v rámci konkrétního výtvarného projektu. Technické vybavení na školách možná není ideální, ale není taky úplně slabé. Důležité však je, aby k počítačům měli učitelé s žáky přístup; na pět západů zamčené počítačové učebny s pořadníkem těžko pomohou podpoře počítačové gramotnosti učitelů i žáků. Bojím se však, že učitelé jsou na tom o dost hůře než žáci a rozhodně to nesouvisí s věkem, jako spíš s otevřeností novým podnětům.
Inspirujme se všichni klasičkou české výtvarné výchovy Karlou Cikánovou, která tvořivým způsobem vyzkoušela možnosti grafických programů ve výtvarné výchově již v 90. letech a představila je ve své publikaci Tužkou, štětcem nebo myší… (Praha: Aventinum nakladatelství, 1998).
Zdůrazňuje však také, že schopnost efektivně využívat informační a komunikační technologie (spolu s moderní technikou) nesmí být samoúčelná: vychovatel by "ve všech případech měl s dítětem nejen zjevně i skrytě zůstat a při těchto činnostech s ním hovořit a komunikovat, ale měl by vědět, proč a co dítě kreslí či maluje štětcem nebo myší, kdy a proč vůbec počítač použít."
* citace Cikánová Karla: Tužkou, štětcem nebo myší…, Praha: Aventinum nakladatelství, 1998, str. 7
Mgr Petra Šobáňová
0 komentářů:
Okomentovat