První žena-ministryně školství v nové demokratické republice k radikální reformě školství přistoupila revolucí shora velmi nezávisle na stranické autoritě a názorech odborných komisí pro školství v Lidovém domě. Nebylo skrytou osnovou zúčastněných autorů, editorů a dalších lobbyistů ještě více podlomit národní kulturní sebevědomí a už tak dost chatrnou českou sebedůvěru ve vlastní vzdělanost a její odkazy? Dnes je v Česku módní nazývat nařízenou a neurotizující budoucí honbu učitele za mnoha zajíci po poli „kompetencemi“, což může být ale eufemismus pro povrchnost, vulgarizaci, formalismus, a nakonec nechuť a nevíru v poznávání, resignaci na jakékoliv kritické a pozitivní vědecké myšlení.
První žena-ministryně školství v nové demokratické republice k radikální reformě školství přistoupila revolucí shora velmi nezávisle na stranické autoritě a názorech odborných komisí pro školství v Lidovém domě (obdobně se choval už její předchůdce Eduard Zeman).
Odrazovým můstkem jí byla zejména tzv. Bílá kniha zpracovaná pod vedením prof. Jiřího Kotáska. Té předcházela Zelená kniha zpracovaná Janem Kouckým jako finančně nákladný vládní strategický materiál "České vzdělání a Evropa”. I zde šlo o myšlenkově odvozenou kompilaci („interpretací interpretací“) podle starších srovnávacích studií EU, OECD a UNESCO o evropském školství. U nás se o nich ví ve veřejnosti a mezi učitelstvem (i vinou ministerstva školství) málo a pro jejich rozšíření a komentování vědeckou obcí se neudělalo skoro nic. Hlasy odborníků, které na tuto skutečnost už dříve upozornily jsou ojedinělé a málo dostupné (zahraniční analýzy se ale dlouho vyznačovaly snahou o objektivitu, opatrnost a citlivost v soudech o národních modelech školství v evropských státech).
Týmu Kouckého se bohužel nepodařilo respektovat jejich ducha porozumění a tolerance, ani jejich myšlenkovou přehlednost, jasnost a zřetelnost v syntéze. Oba vládní materiály si obsahově a stylově místy protiřečí, analytická vyváženost a objektivita je v nich narušena ideologickou programovostí. Autorům chyběl osobní i týmový nadhled a odstup. Jejich výklad je necitlivý k nedávné národní vzdělávací tradici a jejím dobově specifickým potřebám a cílům. V přístupech k historii národního školství studie nejsou spravedlivé, ani náznakem neusilují o historicky věcnou a kritickou analýzu plusů a záporů české vzdělávací tradice padni komu padni . Budoucí změny ve školství nastolují jako programovou diskontinuitu, což vyplývá z tendenčnosti v hodnocení a popisu klíčových skutečností i poválečného období.
Zcela chybí odvaha k analýze funkcí a smyslu minulých velkých i dílčích školských reforem, ačkoli mnohé z nich (i ve zcela odlišných společensko-historických podmínkách) předjímaly a ověřovaly trendy, které se nyní vynořují jako zdánlivě nové.
Zejména nezralá podoba Kouckého materiálu se stala i úskalím pro ojedinělou ministerskou „Výzvu pro 10 milionů" (Učitelské noviny od 26. 10. 1999 do 18. 1. 2000 a http://www.10milionu.cz). Garanti vládní objednávky ale nerespektovali fakt, že podklady EU mají ráz orientační a nevyžadovaly na národních státech ani sebemrskačskou sebekritiku, ani sebeponižování, a nikoho nenutily vylévat s vaničkou vlastní děti. „Výzva" však zaujala k nosným znakům české vzdělávací tradice i sumě starších významných pedagogických zkušeností emočně pohrdlivý a podceňující postoj a programově operovala jen s negativním obrazem celého českého školství. S vědecky korektním přístupem to má málo společného. Programově, polemicky nebo apologeticky traktované pasáže dokumentů zaujatě kladly důraz na teze protlačované častěji radikálně militantními zájmovými skupinami než racionálně a skepticky uvažujícím středním proudem v českém školství, jinde zas ulpívaly nebo se ztrácely v dílčích nebo podružných detailech a tématech.
Klíčové principy a konkrétní zásady vnější a vnitřní reformy byly v materiálech Kouckého i Kotáska také příliš abstraktní nebo se jim vyhýbaly. Terminologie je i tam nejasná, rozostřená, vzdálená našemu pedagogickému pojmosloví.
Ivo Fencl
0 komentářů:
Okomentovat