RVP jsou trojskými koni „zásadní reformy“ a nové silové strategie současného školského establishmentu. Jde o shora mocensky vynucovanou vládní reformu „švédského“ typu, ale bez tamní národní solidnosti a víc jak desetileté přípravy. Kolumbovské vejce má být obráceno z principu: nižší školy budou určovat školám vyšším, co se a jak se bude vyučovat. Možná se jedná o nový sofistikovaný tunel do školské kapitoly rozpočtu pro notoricky zavedené firmy a vyjídače školských grantů.
RVP (rámcové vzdělávací programy místo dosavadních učebních osnov, ze kterých se ŠVP odvozují) jsou trojskými koni „zásadní reformy“ a nové silové strategie současného školského establishmentu. Jde o shora mocensky vynucovanou vládní reformu „švédského“ typu, ale bez tamní národní solidnosti a víc jak desetileté přípravy.
Každá historicky významná školská reforma ovšem reaguje na určitou vývojovou situaci a snaží se s ní školství vyladit obsahově, formálně, organizačně promyšleným a dobově přiměřeným moderním systémem vzdělávání. Nemám pochyby, že i v českém školství už zhoustly důvody, které vyžadují hlubokou systémovou reformu. Jde jen o to jakou!
Podle exaktních teorií chaosu je nutná radikální změna hledisek tehdy, když znalosti, jejich tradiční výklady a postupy skřípou v ložiscích a protichůdných okolností se nahromadilo tolik, že není už možné tvářit se, že se nic neděje. Taková situace určitě nastala, ale ani české, ani evropské školství svého Einsteina nebo Komenského ještě nemá. Byrokratické řešení jako resignace na náročnost a obtíže poznávání- jak to např. sledujeme v macešském vztahu post-moderních reformátorů k humanitním, přírodním a technickým vědám ve školách - je populisticky a ideologicky sebevražedné a zřetelně se pokouší dostal autonomní školy pod jeden obrovský cirkusový stan globalizace, kde zahájíme výcvik dětí a mládeže k účely flexibilního neo-kapitalismu.
Kolumbovský obrat - prakticismus jako hlavní kritérium.
Učitelům a žákům prý pro samé „šprtání“ a akademické poznávání už ve škole nezbývá čas na užitečnější věci pro jejich budoucí praktický život, např. jak pracovat s informacemi, jak je kriticky vyhodnocovat, jak se vyznat a vycvičit v sociálních dovednostech, v komunikaci ve vlastním a cizím jazyce, v používání PC, v prosazení sebe sama při řešení problémů a mezi lidmi, jak vychovávat osobnosti atd.
To je sice pravda, ale hlavní potíž reformy školství je v její nevyváženosti mezi pokrokem a požadavky moderní sociologie, psychologie, didaktiky moderního vyučování, kde poznání dramaticky pokročilo, a reálně a efektivně dosažitelnými standardy v oblastech věd, kde rozvoj postupuje tryskově, a ve vyhodnocování a měření znalostí, dovedností a postojů žáků a studentů, kde lidsky stále jdeme jen z extrému do extrému.
Hlubší znalosti a výcvik vůle je teď vůbec módní zesměšňovat a nebo aspoň zaměňovat za práci s informacemi. Vzdělanost prý není ani v encyklopedičnosti, ani ve výkonnosti paměti, ty mají být v základním školství až na druhém-třetím místě. Útok reformátorů, hlavně obecných pedagogů a učitelů základních škol, je veden např. proti matematice, ale i dějepisu pro jejich obtížnost a zbytečnost.
Kolumbovské vejce má být obráceno z principu: nižší školy budou určovat školám vyšším, co se a jak se bude vyučovat.
Čeští státníci, kteří se národnímu školství věnovali intenzivně - T.G. Masaryk a Eduard Beneš - se musí obracet v hrobě! Na počátku minulého století se razantním způsobem v diskusích a dalších organizačních aktivitách ve školství osobně účastnil T. G. Masaryk. V roce 1947 vedl dlouhá a opakovaná osobní jednání se zájmovými a profesními skupinami o reformě školství i Eduard Beneš.
Horizontální myšlení dnešních reformistů ve školství ale vertikální rozměr diskuse nezajímá. Jaké je jádro nového, revolučně-liberálního názoru na českou školu? Co se v ní má vlivem mocensky upevněných pozic našich ultra-liberálních radikálů prosadit? Snad se to dá shrnout v jediný ideologicky negativistický slogan: Tradiční česká škola je a byla vždy jen nepřátelská k celé mladé generaci.
Naše pochybnosti o legitimitě a důvěryhodnosti samozvaných reformátorů vzrostou, když zjišťujeme, že někteří z nich si pletou významy dalších slov (např. segregace a diferenciace), o kterých má asi jasno každý řadový kantor a redaktoři mediálních školských rubrik dávají pojmovému zmatku zelenou. Jiní redaktoři, kteří se věnovali školství dlouhodobě, už raději tématicky taky přesedlali.
Na takové situace nelze vztáhnout ani jeden z principů, které pro demokratickou reformu školství vymezil podrobně před 60. lety president Eduard Beneš : "Provést reformu dobře uváženou a promyšlenou, ne chvatnou … prospěšnou naší kultuře a jejímu organickému vývoji”.
Nevím, co by řekli staří pánové tomu, že reformátorští fundamentalisté by nejraději např. historii rozpustiti do výchovy k občanství nebo ZSV- základů společenských věd. (Obdobně se má postupovat i v jiných spojených tématických blocích příbuzných předmětů.)
Dost už prý tu už bylo scientismu a propedeutiky k vědeckému myšlení. Vysokým školám hrozí, že v bakalářském běhu budou hlavně spravovat proluky ve znalostech posluchačů. Možná, že budou vyučovat čtení s porozuměním, pravopis nebo matematiku, fyziku a biologii vždy podle zaměření posluchačů.
Ivo Fencl
0 komentářů:
Okomentovat