Několikaměsíční maratón VyVolených a Big Brothera na obrazovkách našich soukromých televizí skončil. Vítězové jsou známi, miliony rozdány a televize mohou slavit obvyklý vánoční pohádkový čas. Stejně tak život našich žáků poznamenaných „realitou“ televizní zábavy, se vrací zpátky do hranic rodiny a spolužáků ve škole. Do jaké míry a v jakém smyslu poznamenal podzim ve znamení televizní show naše žáky? Má vůbec smysl klást si takovou otázku?
Vždyť dosud každá mladá generace měla svoje idoly, které obdivovala a napodobovala, a které nebyly vždy ve shodně s názorem vychovatelů. Ve stejné komerční televizi běží již několik týdnů filmy o indiánském náčelníku Vinnetouovi a jeho neohroženém příteli Old Shatterhandovi, kteří byli ve své době stejným hitem dětí a mládeže, jako jsou dnes Vladko, Regína, Katka a další postavy televizní reality show. Ještě dříve to byli hrdinové románů Vernea, nebo nedávní Sandokanové, Tarzani, ale také Čtyři z tanku a pes. Prostě a jednoduše, mladí si své hrdiny zcela přirozeně hledají. A nenalézají-li je ve svém bezprostředním okolí, hledají je v knížkách, filmech nebo na televizní obrazovce.
Nechci se pouštět do kritiky módního televizního útvaru. Napsáno o tom bylo a ještě určitě bude mnoho. Diskuse běží na stránkách novin, chatech internetu, v komisích pro televizní vysílání, dokonce i v Parlamentu. Není možné přehlédnout, že tento typ zábavy je běžný ve většině zemí a jeho přesun do našich zeměpisných šířek je dávno očekávaný. Odráží vývoj této společnosti a snahu majitelů soukromých televizí, přitáhnout k obrazovce co nejvíce diváků a tím více vydělat. Je smutné, že se tak děje na úkor dosud uznávaných norem morálky a na úkor výchovy dětí a mládeže. A tomu v našem případě nezabránily ani zákony ani televizím uložené pokuty.
Vzpomínal jsem dětských idolů minulosti. Mezi nimi a těmi dnešními je jeden zásadní rozdíl. Ti Vinnetuové, Tarzani, kapitáni Nemové, byli vymyšlení a ideální vzory odvahy a spravedlnosti. Jejich životní příběhy a hrdinství byly vystavěny tak, aby se staly vhodným návodem pro postoje a jednání nové generace. O to ale ani náhodou nejde v případě „hrdinech“ současných televizních hrátek. Už cílený výběr většinou konfliktních typů populace, od kterých se očekává, že se v uměle vytvářených situacích budou chovat nestandardně a tím pobaví diváky. Pro děti a mládež je nebezpečí v tom, že právě tyto nestandardní formy chování vezmou jako příklad a vzor a budou pro řešení svých životních situací. Že je budou považovat za správný a běžný lidský standard.
Jak se reality promítala do života školy a jejich žáků? Už za dob Vinnetua chodily děti po představení do školy nevyspalé a zasněné. Náměty jejich vzájemných rozhovorů se točily kolem hrdinů a jejich příběhů. Úplně stejné projevy jsme zaznamenali u současných dětí po každodenním televizním reality-vysílání. Jen s tím rozdílem, že šlo o projevy dlouhodobé, trvající po několik týdnů. Každý z účastníků reality měl ve třídě své příznivce a obhájce. Dokonce se před duelem sázelo, kdo ze soutěžících vypadne a kdo vyhraje konečnou milionovou odměnu. V zájmu objektivity je nutné říci, že tématem nezabývali všichni žáci a že zájem s délkou seriálu rapidně upadal. Asi v závislosti na zájmu a korekci ze strany rodičů. Zarážející je spíše to, že zasáhl spíše nižší věkové ročníky, což je vzhledem k předváděnému obsahu na pováženou.
Jako učitel jsem byl žáky dotazován na vlastní názor k dění ve vilách. Už z toho důvodu jsem pořad občas sledoval a četl komentáře k jeho průběhu. Tak jako nám naši učitelé Vinnetua nerozmlouvali, není dobré dětem sledování rozmlouvat, nebo dokonce zakazovat. O to více by je pořad přitahoval. Dokonce si nemyslím, že vše co bylo možné na obrazovce v souvislosti se seriálem reality show vidět, bylo pro děti negativní a škodlivé. Když už se na dění ve vile děti dívaly, pak bylo nanejvýš potřebné, aby se tak dělo s vědomím a s komentářem rodičů. Oni by měli rozhodnout, na co a kdy by se děti měli dívat a vysvětlit emotivní situace, které na obrazovce vznikaly. Byl-li jsem žáky dotázán, snažil jsem se i ve škole říci jim svůj názor na věc a hovořil o tom, že takové věci se v životě dějí. Nezapomněl jsem ale dodat, že si nemyslím, že je vhodné dělat z nich předmět veřejného předvádění a zábavy.
Podobným typům pořadů se v televizi nevyhneme ani v budoucnu. Naopak, po „úspěchu“ premiéry přijde další pokračování. Lze očekávat, že opakováním zájem veřejnosti tím i dětí časem opadne. A možná, že právě to přiměje autory podobné zábavy k hlubšímu zamyšlení a hledání forem pořadu, méně drsných, o to více blízkých skutečnému životu diváků. Tedy i životu našich dětí. Tvůrci naší televizní zábavy to nejednou v minulosti dokázali a věřím, že se jim to příště určitě v nějaké přijatelné formě podaří.
Oldřich Suchoradský
0 comments:
Post a Comment