O výuce cizího jazyka toho bylo už mnoho řečeno a mnoho napsáno, a přesto se občas setkáváme s tím, že se vyučuje z učebnic pro samouky nebo že se klade přílišný zřetel na drilování gramatiky anebo že jsou studenti nuceni memorovat celé články. Žádná metoda výuky není ve své podstatě špatná a může se najít někdo, komu třeba právě učebnice pro samouky bude při výuce ve škole vyhovovat. Jsou však i metody zábavnější a efektivnější.
Ráda bych se s Vámi podělila o některé z nich, které se snažíme s kolegy jazykáři ze Školy mezinárodních a veřejných vztahů Praha uplatňovat ve výuce. Tento článek proto prosím neberte jako ucelený didaktický systém, ale spíš jako soubor jednotlivých dílčích nápadů k zamyšlení a inspiraci v rámci výměny zkušeností pedagogů.
Jako nejdůležitější se v dnešní době, kdy je obzvlášť těžké docílit u studentů zájmu o předmět a koncentraci v hodině, ukazuje nutnost zvolit správné motivační cesty. Jako velice efektivní se nám osvědčily ty metody, které výuku ve školní třídě co možná nejvíce přibližují přirozenému prostředí vyučovaného jazyka. Možností, jak toho docílit, je mnoho. V současné době je pro studenty nejsilnější motivací motivace směrem k možnému uplatnění a úspěchu v životě, které ovládnutí tohoto jazyka přinese, tedy motivace zaměřená k praktickému využití v životě. V rámci výuky cizího jazyka (i když tam by motivace chybět nemusela) se jedná především o to, orientovat výuku směrem k možnosti složit mezinárodně uznávanou zkoušku a získat tak certifikát, který otvírá cestu k mnohým lukrativním povoláním. Z většiny jazyků vyučovaných dnes na středních školách je možné tuto mezinárodní zkoušku složit – ať už se jedná např. o FCE, CAE z angličtiny, DELF, DALF z francouzštiny, nebo o ZD, ZMP z němčiny. Jednotlivé zkoušky odpovídají jednotlivým úrovním tak, jak jsou definované v rámci Společného referenčního rámce pro jazyky zpracovaného Radou Evropy.
Každá mezinárodní zkouška však testuje – v souladu s moderními koncepcemi testování – celkově dosaženou úroveň zvládnutí jazyka. Proto i v hodinách ve škole by měla výuka směřovat ke komplexním znalostem v oblasti vyjadřování a komunikace, a to jak v písemné, tak ústní formě. Jinak řečeno, gramatika by měla být pouze prostředkem správného vyjadřování, nikoli cílem. Cílem jsou kompetence komunikovat v rámci dosažené úrovně v konkrétních jazykových situacích, vyjadřovat své názory, myšlenky, argumentovat, rozumět autentickým materiálům.
Proto by i sama výuka měla být zaměřena komunikativně. Někteří učitelé jazyků si stále myslí, že když např. vysvětlí minulý čas, že je tím pádem látka probrána. Látka je však probrána až ve chvíli, kdy studenti sami, přirozeně a možná i spontánně daný jev použijí při vlastní produkci vět a textů, kdy umí bezchybně a aktivně daný gramatický jev využít v komunikaci. Této komunikativní koncepci výuky by měly být přizpůsobeny jednotlivé metody a postupy, jako je např. volba komunikativně zaměřené učebnice zpracované odborníky z prostředí daného jazyka, která zároveň připravuje k mezinárodním zkouškám (New Success at First Certificate z AJ, Forum z FJ aj.)
Jak jsem již zmínila, je potřeba přiblížit výuku co nejvíce přirozenému prostředí daného jazyka. Osvědčilo se nám vzít studenty v mimoškolním čase na akce (akce, přednášky) pořádané v institutech jednotlivých jazyků (British Council, Institut Français de Prague, Goethe Institut Prag aj.). Naopak v prostředí školy to znamená pokusit se prostředí cizího jazyka „simulovat“ a vlastně se „neučit“ daný jazyk, ale ihned jím „mluvit“. Pokud je tedy probrán nějaký gramatický jev, např. časování slovesa být, vyučující se ihned může ptát studentů (v tomto případě začátečníků) otázkami, které toto sloveso obsahují a studenti ho mohou aktivně použít v konkrétní komunikaci (s učitelem, mezi sebou apod.). Výbornou metodou, která vznik tohoto „přirozeného“ (jinak řečeno „neškolního“ prostředí, neboť jak známo, někteří studenti mají vůči škole většinou a priori averzi) prostředí – a spojit tak moderní metodu s motivací – je zapojení autentických materiálů do výuky.
Příkladem může – kromě známých audiokazet či CD – být pasáž filmu, která je blízká právě probíranému tématu (je dobré zařadit tuto pasáž do výuky až poté, co studenti danou látku zvládli, v podstatě jako opakování). V konkrétní situaci filmového příběhu pronášejí postavy věty či fráze, které se mnohem lépe fixují v paměti právě tím, že je k dispozici obraz. Mnohé obraty vázané na situaci a kontext – a jazykáři mi jistě dají za pravdu – by studenti složitě doslovně překládali, protože doslovně prostě přeložit nejdou. Ale takto mohou ony fráze slyšet a vidět v situaci, ve které byly proneseny. Po skončení dané pasáže filmu mohou studenti např. zopakovat výrazy, které si zapamatovali. Vždy však se jim vybaví zároveň se slovní zásobou i konkrétní obraz, scéna filmu, jedná se tedy o druh afektivního učení při spojení metod auditivních a vizuálních.
Čas od času zařazujeme do hodiny i písničky v daném jazyce (pokud možno novější, a tedy studentům bližší). Tím, že studenti zpívají (a většinou je to opravdu baví), si trénují správnou výslovnost jednotlivých slov i větných celků, ale i rychlé mluvení, intonaci, tempo jazyka apod. Nehledě na to, že si opakováním pamatují zcela nenásilnou cestou i slovní obraty.
Další možností je např. zapojit do výuky projekty zaměřené na hovorovou a nespisovnou slovní zásobu vyučovaného jazyka. Všichni víme, že školní učebnice jsou psány neutrálním spisovným jazykem, kde se jen občas objeví hovorové slovo (a je to tak samozřejmě dobře), ale měli bychom studentům – a třeba právě formou projektu, který jde nad rámec běžných osnov nebo v rámci volitelné konverzace – prezentovat i nespisovnou vrstvu jazyka, včetně vulgarizmů, které do jazyka patří stejně jako cokoliv jiného. Protože pravdou je, že všichni rodilí mluvčí mluví v neformálním prostředí mezi sebou hovorovou nebo nespisovnou formou toho kterého jazyka. Většina filmů, které mohou studenti vidět, písniček, které mohou slyšet, jsou v nespisovné anebo hovorové formě. Pokud pojedou na výměnný jazykový pobyt, jejich partneři s nimi asi nebudou mluvit „vzorně“ spisovně. Taková slova se zkrátka hodí do života, patří do slovní zásoby daného jazyka a co navíc – studenty (čas od času) silně motivují.
Komunikativní a přirozené metodě by mělo být podřízeno i rozmístění a vybavení učebny. Lavice nebo pouze židle (vytvářejí dojem přirozenosti a uvolněnosti) by měly být rozmístěny do kruhu, třída by měla být vybavena videem, nebo počítačem či notebookem s data projektorem, přehrávačem CD aj. Velice prospěšné je vzít studenty čas od času v rámci hodin jazyka do počítačové učebny. Práce na počítači, sledování filmu nebo videokazety s jazykovým kurzem – to vše jsou prostředky, jak v dnešní době dosáhnout u studentů soustředěnosti. Na počítači se mohou např. učit slovní zásobu, která souvisí s elektronickými zprávami, poslat email v daném jazyce (případně mohou při psaní zprávy nahlédnout do internetového slovníku), pokročilí mohou vyhledat denní tisk, časopisy, kde mohou číst články, nebo mohou i otestovat své znalosti – některé zahraniční učebnice mají i své internetové stránky.
Dnešní studenti jsou jiní nežjiní, než byli před dvaceti lety, jiným způsobem se učí, zajímají se o jiné věci, mají i jinou schopnost koncentrace. Proto bychom jim měli vyjít vstříc charakterem výuky. V jazyce více než kdekoliv jinde by nemělo jít o množství probrané látky, ale o to, aby vše, co je probráno, uměli studenti skutečně použít v praxi.
Věřím, že neexistuje student, který by byl plně neschopný se naučit cizí jazyk – tedy ho prakticky využít v komunikaci – když se bude učit moderně a pokud možno zajímavě.
Zjednodušeně se dá říct, že nejlepší bude ta metoda, která nejvíce přitáhne pozornost studentů. A nejvíc přitáhne jejich pozornost metoda, která je bude nejvíce bavit. Proto je potřeba neustále vymýšlet a zkoušet nové a nové způsoby výuky „šité“ studentům na míru a také se o ty zdařilejší z nich podělit s ostatními pedagogy.
Monika Stehlíková
0 comments:
Post a Comment