Nakladatelství Portál vydalo jednu z nejlepších knih pro učitele, která je k dispozici na českém trhu. Jde o překlad publikace anglického pedagoga Roberta Fishera „Učíme děti myslet a učit se“. Knihu jistě ocení všichni učitelé, kteří se snaží zlepšovat svou práci.
Publikace Roberta Fishera „Učíme děti myslet a učit se“ nese podtitul „Praktický průvodce strategiemi vyučování“ a opravdu jde o praktickou příručku pro učitele, která se záměrně vyhýbá zbytečnému teoretizování.
Autor se postupně věnuje následujícím tématům: Učení a myšlení, Kladení otázek, Plánování, Diskutování, Mentální mapování, Divergentní myšlení, Kooperativní učení, Individuální vedení, Sebehodnocení a Vytváření prostředí pro učení. Těchto deset kapitol mapuje aktuální trendy ve vzdělávání, které by měly postupně zdomácnět i v českém školství.
V úvodu předkládá Fisher čtenáři Gardnerovu koncepci mnohočetné inteligence, která kromě klasického IQ zahrnuje šest dalších typů inteligence, tedy verbální, prostorovou, logicko-matematickou, fyzickou, hudební, interpersonální a metakognitivní inteligenci. Autor rovněž stručně charakterizuje nejnovější poznatky o učení a myšlení z pera významných světových psychologů a pedagogů.
Mně osobně nejvíce zaujala kapitola o kladení otázek. Fisher připomíná výzkumy, které ukazují, jak žáci ve škole ztrácejí chuť pokládat otázky. Například děti, které kladly doma 50 % otázek, po nástupu do školy svůj počet dotazů zredukovaly na 5 %! Zbylých 95 % otázek pokládal učitel, oproti dřívějším 50 % dotazů, které kladli dítěti rodiče. Můžeme tedy říci, že rozdíl mezi dítětem a školákem spočívá v tom, že dítě zkoumá a zjišťuje, zatímco školák odpovídá a reaguje. Škola tak velmi málo přispívá k tomu, aby vychovala zvídavého člověka, například vědce, a to nejen česká…
Fisher navrhuje techniky, kterými lze tento nepoměr mezi otázkami žáka a učitele vyrovnat. Kromě podporování zvídavosti u školáků se zamýšlí i nad tím, jak by měla vypadat správná otázka, kterou pokládá pedagog. Protože se kniha věnuje „myšlení“ a „učení“, vybírá Fischer takové otázky, které podněcují zájem o studium a podněcují žáky k přemýšlení a tvořivosti.
Podobný problém řeší Fisher i v kapitole Diskuze. Učitelé žáky příliš nenechávají diskutovat, a když, diskuzi zcela ovládnou, takže žáci mají velmi malý prostor pro vyjadřování svých názorů. I tady mohou učiteli pomoci pravidla diskuze, která Fisher nabízí.
S myšlením souvisí i tvorba myšlenkových map, které mohou mnohým žákům pomoci s učením. Řadě lidí je totiž grafické znázornění pojmů a vztahů mezi nimi daleko bližší, než lineární texty v učebnicích. Fisher uvádí různé typy takových map a publikuje myšlenkové mapy svých žáků.
Stejně jako v ostatních kapitolách i v této se Fisher dělí o vlastní zkušenosti z práce s dětmi. Přináší zkušenosti mnohých kolegů a své názory dokládá odbornými výzkumy. Výkladový text navíc prokládá úkoly adresovanými čtenářům a často cituje z prací žáků. Publikace je díky tomu velmi živá a čtivá. Především v ní ale učitelé naleznou obrovské množství konkrétních tipů pro svou výuku. Jistě mi dáte za pravdu, když napíšu, že jich není nikdy dost!
Knihu doprovázejí citáty slavných myslitelů i dětí od osmi do dvanácti let. Pár z nich vybírám:
Nemá nám snad celé vyučování pomáhat myslet? Nemáme snad právě k tomu mozek?
Nejlíp se učím, když se učím po svém.
Když si myslím, že něco dokážu udělat, obvykle to zvládnu. Když si nemyslím, že to mohu dokázat, obvykle se mi to nezdaří.
Nejlíp se učím, když jsem pohromadě s druhými lidmi, někdy je to ve škole, někdy ne.
Publikaci uzavírá často citovaná pasáž z knihy libanonského spisovatele Chalíla Džibrána „Prorok“. Dovolím si zde uvést ono známé podobenství O dětech, i když v jiném překladu:
Vaše děti nejsou vašimi dětmi.
Jsou syny a dcerami touhy Života po sobě samém.
Procházejí vámi, ale nevycházejí z vás,
a ač jsou s vámi, přesto vám nenáleží.
Můžete jim dát svou lásku, ale nedáte jim své myšlenky,
neboť oni mají své vlastní myšlenky.
Můžete vlastnit jejich těla, ale nikoliv jejich duše,
neboť jejich duše sídlí v domě zítřku, do něhož nemažete vstoupit, dokonce ani ve svých snech ne.
Můžete se snažit být jako oni, ale zjistíte, že je tím nepřimějete k tomu, aby vás milovali.
Neboť život nekráčí vzad, ani se nezabývá včerejškem.
Vy jste luky, z nichž jsou vaše děti jako živoucí šípy vyslány vpřed.
Lukostřelec vidí značku na cestě nekonečna a ohýbá vás svou mocnou vůlí, takže Jeho šípy vyletí vpřed hbitě a daleko.
Nechť je toto ohýbání v rukou lukostřelce všem pro radost;
neboť i když miluje šíp, jenž letí, zároveň miluje i luk, jenž je stále na místě.
(Gibran, Kahlil: Prorok, přel. Jana Žlábková)
· Robert Fisher: Učíme děti myslet a učit se, přel. Karel Balcar, Portál, Praha 2005
Radek Sárközi
0 komentářů:
Okomentovat