Podstatou dětského divadla je přirozená hra dětí. Každé dítě si rádo hraje, a tak jej lze nenásilnou formou vyučovat a vychovávat. Dramatická výchova proto může najít uplatnění nejen ve školní družině, v zájmových kroužcích apod., ale i při vlastní výuce. Pokud se chcete do dramatické výchovy pustit, nabízím vám osvědčený scénář i s několika „režijními“ poznámkami.
Pokud se jedná o didaktickou dramatizaci, musíme si uvědomit, že cesta je mnohem důležitější než cíl. Tím mám na mysli, že i zkoušením dramatických her se dítě obohacuje. Získává nové zkušenosti a prožitky, pracuje v kolektivu, učí se mezilidským vztahům, ale i lepším vyjadřovacím schopnostem. V dnešní době počítačů se stává čím dál častěji, že se děti neumějí vyjádřit, neumějí sdělit své pocity. Hlavně ve věku puberty se pak schovávají za pózy, velká slova nebo nadávky. Díky dramatické výchově se děti mohou v sobě lépe vyznat, při hře mohou řešit i své osobní problémy.
Dramatická výchova je nemyslitelná bez spontánnosti. Nelze do ní někoho nutit, a pokud tak děláme, není většinou výsledek dobrý. Spontánnost nemusí být ovšem, zvláště u dětí, jev dlouhodobý. Proto je důležité zabývat se otázkou, jak dojít až k premiéře, aniž by se ztratila chuť dětí, jejich přirozenost, spontánnost. Zde je velmi dobré využít motivaci (motivace je proces, v němž se mobilizuje energie a chování se zaměří na určitý cíl). Zejména lze apelovat na tzv. sekundární motivaci jako např. potřeba společenského kontaktu, uznání, opory, porozumění. Je nutné, aby děti pochopily, že krásné je nejen vymýšlení a zábava, nýbrž i „pilování“, upřesňování,„broušení“). Že bez dřiny to prostě nejde.
Úskalím zůstává, aby děti pochopily, proč, jak, nač a co říkají. Pokud bychom na to nedbali, mohlo by se stát, že by děti při secvičování memorovaly texty, aniž by pochopily jeho smysl. Pamatujme, že projev dítěte na jevišti není totožný s herectvím. Základním cílem dramatické výchovy je totiž formování osobnosti. Nikdy nejde o posuzování a známkování, každá upřímná reakce, každá pravdivá a spontánní výpověď je stejně cenná a dobrá a i neúspěch vede ke zkušenosti.
Bohužel se děti s dramatickými díly ve školách příliš často nesetkávají. Pokud k tomu dojde, je to velmi často formou čtení scénáře (např. díla Voskovce a Wericha v hodinách českého jazyka nebo úryvky z dramat Shakespeara). Myslím si, že je škoda, že se nevyužívá hra jako výchovně vzdělávací prostředek v různých předmětech ve vyučování. Mohla by nejen oživit výuku, ale především zkvalitnit a zefektivnit výchovu školáků.
Důvodů absence dramatické výchovy je hned několik. Často se uvádí přísné učební plány. Plány si ale podle osnov tvoří učitelé sami. Dalším důvodem bývají vysoké počty žáků ve třídách. Tento problém nelze ovlivnit a je nutné přiznat, že je velmi obtížné připravit divadelní scénku s větším počtem dětí naráz. Jiný problém je, že je potřeba získat prostor na scházení dětí a dramatickou práci, které většinou škola nemá.
Hlavní problém však bývá na straně pedagogů. Dramatická práce chce po učiteli hodně úsilí i času navíc, a pokud někdo učí každý den šest hodin za sebou bez přestávek, kdy chodí po chodbě jako dozor, bývá fyzicky a psychicky příliš vyčerpaný na to, aby v sobě našel tolik energie.
Pokud se přesto chcete do dramatické výchovy pustit, nabízím vám osvědčený scénář i s několika „režijními“ poznámkami.
O lakomé Barce
1. vypravěč: Nic nesplete člověka tak jako jméno vesnice. Třeba Hrdlořezy. Kdo se bojí do Hrdlořez kvůli hrdlu, bojí se zcela zbytečně, protože se tam hrdla neřežou o nic víc než kde jinde. A zrovna tak lhalo jméno vesnice Dejvice. Řekli byste si Dejvice, dej více! Tam se asi lidé předhánějí v rozdávání.
2.vypravěč: Vůbec ne. Lakotili a hamonili. Škrtili, škudlili a byli krkouni. Ani ponocného si nedrželi. Starosta to rád viděl, protože chodil pytlačit do Královské komory a nemusel se bát, že někoho v noci potká.
3. vypravěč: Nejlakomější držgrešle ze všech byla Barka, farářova kuchařka. Nejenže schraňovala šlupky od buřtů a šila z nich záclony, nejenže se do zrcadla nepodívala, aby se neopotřebovalo, ale to byla ona, co tenkrát, když jela do Loun dostavníkem, místo jízdenky chtěla si koleno vrtat, k čemuž nedošlo jen proto, když kočímu to koleno ukázala, raději ji nechal jet zadarmo, než by zneuctil nebozez.
A téhle Barce povídá farář:
Farář: Co kdybychom to druhé prase dali…(tlustý, slabě se bránící, mírný, klidný)
Barka: Ani pomyšlení…! (Bojovná, zlá, chamtivá )
Farář: Počkejte, Barko! Myslel jsem na učitelovic, mají tolik dětí, a nám jeden čuník stačí. Barka: Proč maj tolik dětí, to je jejich věc!
Farář: A co má ten člověk dělat? Z lakoty tu lidé ani děti nemají, a on, aby v té škole měl koho učit, musí být samozásobitel.
Barka: Tak mu dáme vejslužku, když musíte rozhazovat, velebný pane.
Farář: Říkejte si co chcete, ale dva čuníci pro nás dva je moc.
1.vypravěč: Je zajímavé, že přibližně v téže chvíli došel učitel k podobnému závěru: učitel: Já mám hladovejch krků jak píšťal u varhan a na faře jsou dva vepři na dva lidi. Přemýšlí, tvář se vyjasní( dostal nápad), vezme kladivo a hřeb a jde na faru.
2. vypravěč: Vypravil se k faře od lesa a nebylo psa, aby štěk. Tomu většímu se zdálo něco pěkného, ale to mladší spalo jako dudek. Když učitel vzal kladivo a hřeb a ani se mi nechce popisovat, jak snadno vjel do prasečí hlavy.
3. vypravěč: Ráno budila Barka faráře větou: Barka: „To menší prase je v troubě!“
Farář rozespale: „A jak se vám tam celé vešlo?“
Barka: „ Ježišmariá, ne že ho peču, ale že je mrtvý!“
Farář zívaje: „To jste je asi hladem umořila, osobo!“
3. vypravěč: Barka seběhla k učitelovům.
Barka: „Pan farář se dává poroučet a prosí, jestli byste neodklidil prasátko, co na faře chcíplo. Lidi jsou ještě zlí a mohli by říct, že jsme zatajili červenku nebo co!“
Učitel přeochotně: „Ale to víte, Barko, s radostí, pro vás všechno! Vezmu si jen pytel a někde ho zakopu.“
1.vypravěč: Toho dne se začalo z učitelovic komína kouřit a kouřit už se nepřestalo. Barce to vrtalo hlavou.
Barka: „Co tolik topí, vždyť ještě nemrzne?“
Čuchá a větří: „ Takhle přece voní vepřová! A tady je zelí a tohle jsou zase škvarky!“ Přišoupne si škopík aby viděla do okna a poslouchá:
1. vypravěč: Přišla pozdě. Učitel: „…a pomodlíme se ještě za Barku…“
Barka se přitáhne výš na špičky, aby slyšela.
1. dítě: „…aby nebyla tak lakomá…“
2. dítě: „aby nebyla tak závistivá…“
3. dítě: …a tak špinavá…
4. dítě: …a neučesaná…
5. dítě: …ne tak ošklivácká…
6. dítě:….aby nemořila prasátka hladem…
7. dítě: …a kočičky…
8. dítě:….a pejsky…“
9. dítě: …a aby nežrala žížaly!
Barka se vzteká, chce zahrozit, ale spadne, nohy ke stropu a omdlí.
Všichni se běží na Barku podívat.
Učitelová: „To je jí jen mdlo! Alou všichni do pelechu!“
Děti odchází.
Učitel šeptá: „To vypadá, že je po ní!“
Učitelová: „Skoč pro faráře!“
Učitel: „Jo, a jak to vysvětlím? Řeknou, že jsme ji zabili kvůli praseti, znáš lidi!“
Učitelová zmatkuje a pobíhá: „Co budeme dělat? Musíme emigrovat! Ne to ne! Zapálíme dům…“
Učitel neposlouchá, vezme pytel po čuníkovi, vecpe do něj Barku, hodí si ji přes rameno a jde.
Učitelová:„Láďo, Ládíčku, kam jdeš, tebe chytnou, já tě už neuvidím!“
Věší se učitelovi kolem krku.
Učitel ji konejší: „Za chvíli jsem tu! Jdi za dětmi a nikomu neotvírej!“
A jde.Nosí pytel sem a tam.
2. vypravěč: Nevěděl přesně, co s Barkou. Když v tom si vzpomněl na Kubáta. Kubát byl pro halíř schopném hnát blechu přes strniště. Noc co noc chodil hlídat do stodoly obilí, aby mu je někdo nevykrad, ale sotva se usadil ve stodole, už ho popad strach, že by ho mohli vykrást v chalupě, a letěl hlídat domů. Když tak proběhal celou noc, ve dne spal. Říkal, že ušetří, že být ve dne vzhůru se při té drahotě nevyplatí.
Kubát pobíhá z domu do stodoly. Učitel počká, až je Kubát v chalupě, posadí Barku do stodoly, opře ji o lopatu a utíká domů.
Kubát uvidí Barku a začne do ní bušit. Barka se skácí.
Kubát: „I ty padouchu! Ani se nehni!“
Škrtne sirkou (rozsvítí baterku) a lekne se, protože pozná Barku.Začne ji křísit.
Kubát: „Ženská, co vás to napadlo!“ Barka mlčí.
Kubát: „Ženská, hej, hej, hej!“ Třese s Barkou.
Sedí proti sobě, Barka opřená o lopatu.
Kubát naříká: „Co budu dělat? Najdou ji u mě a řeknou, že jsem ji z lakoty utlouk, znáte lidi! Co s ní?“
3. vypravěč: V tom ho napadl jeden velmi škodolibý nápad. Vzpomněl si, že učitel nezamyká a že by mu mohl Barku donést do školy a posadit do lavice. To se bude učitel divit, že má o žákyni víc.
Barka je dána do pytle. Kubát ji nese, když v tom proti němu jde chlap také s pytlem. Oba se leknou, vykřiknou, upustí pytel a schovají se. Čekají, ale pak jeden to nevydrží, popadne pytel a utíká pryč. Kubát si oddechne, vezme druhý pytel a utíká taky pryč. 1.vypravěč: To byl starosta z Dejvic. Byl si zapytlačit v Královské oboře a nese domů statného koloucha. Jenže je v tom přece háček. Starosta nese pytel, to je pravda, ale je to pytel, který upustil Kubát, zatímco Kubát utek s pytlem, ve kterém byl starostův kolouch. A tak se stalo, že Kubát posadil potmě učitelovi do školní lavice místo Barky koloucha, zrovna když starosta vcházel doma do kuchyně.
Starosta říká ženě: „Jen se koukni, co jsem dneska ulovil!“
Vysype z pytle Barku, starostová zaječí a omdlí. Starosta vezme vědro s vodou, polije ženu i Barku. Starostová si sedne, Barka taky, starostová i Barka vstává, starostová ječí, Barka utíká pryč.
2. vypravěč: Ráno šel farář ke kostelu.
Spatří Kubáta s učitelem, přidá do kroku a volá.
Farář: „Jestlipak to víte o naší Barce?“
Kubát i učitel se leknou.
Farář: Představte si, že se jí přes noc na hlavě vyrazily dvě boule!“
Učitel: „To ji něco poštípalo?“
Farář: „To jsou boule jako od cepu. Měla prý zlý sen, a jak se v posteli přehazovala, spad na ni cínový svícen. Hlava ji bolí jako střep!“
Kubát: „A co říká doktor?“
Farář: „Kdo by utrácel za doktora! Ona se z toho s pomocí boží vylíže!“
Učitel ucedí stranou: „I bez pomoci boží!“
Rozešli se každý jinou stranou.
3. vypravěč: A tím to vlastně končí. Jestli jste doufali, že Barka se napravila a přestala lakotit,
1. vypravěč: že učitele tlačilo v žaludku i ve svědomí ukradené prase, že Kubát dostal rozum,
2. vypravěč: důstojný pán že našel důstojnost, že Dejvice si odhlasovaly změnu jména na Hamonín,
1.,2.,3. vypravěč: to jste si raději měli poslechnout nějakou pohádku a ne tuto pravdivou příhodu.
O scénáři
Scénář k pohádce O lakomé Barce vznikl v době, kdy jsem ve škole dostala novou, šestou třídu, a mým úkolem bylo udělat z nich kolektiv. Myslím si, že toho lze nejlépe dosáhnout prací na společném úkolu.Text scénáře vznikl zpracováním původní pohádky Jana Wericha. Jeho hra se slovy a zvukomalebnost jeho textů mě vždy fascinovala. Přesto pro potřebu scénáře bylo nutno některé pasáže zkrátit, vypustit či přetvořit.
Pro dynamičnost děje byly vypuštěny popisné části textu. V některých místech bylo nutno text zjemnit a nahradit výrazy jako „ty prevíte“ jemnější variantou.
Pohádka má 19 postav. Mezi nejtěžší role patří role vypravěče. V tomto scénáři jsou vypravěči tři. Měli by ji tedy dostat žáci s dobrou pamětí, protože jejich úkolem bude nejen se text naučit, ale jsou zároveň posunovači děje – podle nich se budou ostatní „herci“ řídit. Při předvádění hry stojí s mikrofonem v ruce na jevišti na levé nebo pravé straně, aby nerušili děj a zároveň aby mohli předat mikrofon tomu, kdo bude na jevišti mluvit. Při ukončení hry se pak herci kolem nich shromáždí a ukloní se.
Mezi středně velké role patří role faráře, Barky, Kubáta, učitele a učitelové. Jejich texty nejsou obsáhlé, ale z pohledu dětí to budou role hlavní. Kromě textu samotného jsou na tyto postavy ale kladeny nároky na pohyb,výraz, hlas a v neposlední řadě i na kostým. Z jeviště musí být jasné, jaké charakterové vlastnosti jsou pro dané postavy typické (Barka – lakomá a závistivá, atd.)
Zbývají malé postavy starosty a starostové a dále 9 učitelových dětí. Jejich role zvládnou i slabší žáci, protože mají příležitost se ukázat ostatním.
Všichni žáci mají také příležitost zhotovit si svoje vlastní kostýmy. Je to výzva pro všechny žáky a nezřídka se stává, že právě ti žáci, kteří mají menší role, mají nejkrásnější kostýmy, doplňky a často ještě vyrábějí kulisy. Pro tyto děti je to příležitost ukázat, že něco umějí, něco sami dokáží. Pozvedne se jim často pošramocené sebevědomí, které někdy získaly neustálým opakujícím se negativním hodnocením ve škole.
Kromě kostýmů jsou také důležité kulisy, které jsme zhotovili z prostěradel. Na tyto bílé plachy děti nakreslily místa, která dokreslovala děj. Tak vznikly kulisy náměstíčka s kašnou, třídy, kostela.
Děj v pohádce je ve scénáři zahrnutý jenom schématicky. Nechávala jsem hodně prostoru na projevení dětem. (Tak Barka při počáteční promluvě s farářem umývala nádobí.) Mnoho z pohybového děje však vypráví vypravěči, proto jsou pro děti jakousi nápovědou, co mají v konkrétní situaci dělat.
Postup při práci se scénářem
1. Čtení a překlad Cílem této úvodní fáze je pochopení textu a pochopení dějové linie.
2. Rozdání rolí
J. A. Komenský píše: „Příležitost by měli dostávat všichni žáci bez ohledu na to, jaké jsou jejich schopnosti a nadání.“ S tím nelze než souhlasit. Roli ve hře by měli získat všichni žáci. Přesto si myslím, že při rozdávání rolí by se mělo přihlédnout ke schopnostem a znalostem žáků. Pokud se hry hrají častěji, měla by být věnována pozornost tomu, aby jedni žáci nehráli stále hlavní role a druzí stále vedlejší. Je to také jeden z důležitých motivačních faktorů.
3. Práce s hlasem
Co by to bylo za hru, kde by herci měli krásné kostýmy, ale neuměli vyslovit svůj text. Je důležité opravovat žáky již při prvním čtení. Každou chybu je třeba hned a bez milosti opravit, jinak hrozí, že si žáci po několikerém přečtení zapamatují text s chybami. Správná výslovnost, akcent a intonace vět a slov je základem úspěchu. Intonace je samozřejmě podmíněná znalostí textu.
4. Učení zpaměti
Je to dlouhodobý proces. Začíná už při prvním čtení. Je dobré zadat žákům učení své role zpaměti jako domácí úkol na týden či čtrnáct dní. V té době probíhá nácvik výslovnosti a první zkoušky pohybové fáze. Proto budou mít denně před očima text, který se mají naučit. Děti mají vlastní zájem naučit se text zpaměti, jednak aby dokázaly sobě i ostatním, že na tu roli mají, a jednak aby nekazily ostatním práci.
Ti, kteří mají kratší text, by měli svou roli umět dříve a dále by se pak měli věnovat výslovnosti a intonaci.Ti,kteří se učí roli vypravěče a hlavní role, by měli mít na naučení delší čas.
5. Přidání pohybové fáze Tato fáze je u dětí nejoblíbenější. Je dobré jim nechat částečně volnou ruku v tom, jak bude výstup vypadat. Zároveň je třeba, aby učitel přijal roli toho, kdo brzdí horlivost žáků při vymýšlení pohybových činností a směřovat činnost na procvičování výslovnosti, akcentu a paměťové složky.
6. Výstup Závěrečná fáze je vlastně soubor fází předchozích s dotahováním detailů: kostýmová zkouška, kontrola hlasitosti jednotlivých aktérů či sladění všech předchozích částí. Je dobré v tuto chvíli přizpůsobit detaily budoucímu vystoupení. Užitečné je na vystoupení pozvat spolužáky, rodiče a příbuzné – je to dobrá motivace a také záruka nejvyšší snahy ze strany vystupujících.
Poslední zkoušky by měly probíhat v kostýmech, které si děti připravily, a také v místnosti či na jevišti, kde bude vystoupení probíhat. Předejdeme tím zmatkům, které vyvstanou z nervozity a přispějeme tak k co nejlepšímu vystoupení.
Časté problémy
Je dobré dbát od začátku hraní na pečlivou výslovnost textu. Co se jednou žák špatně naučí, to už se jen velmi obtížně odnaučuje či přeučuje. Stačí nepatrné přeslechnutí učitele na začátku čtení textu a chronická chyba je na světě. Dalším velmi častým problémem je obava žáka ze samostatného projevu. Něco jiného je, když se žák učí roli potichu doma a když ji má nahlas předvést před celou třídou, či před celým sálem lidí. Tréma spojená s nízkým sebevědomím se nejčastěji projevuje mluvením potichu, přeřeky a zapomínáním textu. Tyto projevy, stejně jako trému a nízké sebevědomí, nelze odbourat během několika týdnů přípravy na vystoupení, to je záležitost mnoha let nebo i celého života. Přesto je možné některé jevy omezit intenzivní přípravou, ale hlavně podporou dětí v jejich činnosti, oceněním a pochvalou. Stále musíme mít na mysli, že není naším cílem excelentní výkon, ale právě to učení, trénování.
Udržet motivaci v některých třídách, to byl další z problémů. Každá třída přistupuje k učení, a tedy i k hraní divadla jiným způsobem. Některé třídy se rychle nadchnou pro práci se scénářem, ale také je rychle přestane bavit. Právě u těchto skupin je někdy obtížné přesvědčit žáky, že není dobré odcházet od započaté práce. Je důležité najít dobré argumenty pro to, aby se práce dokončila. K tomu nám pomáhá připomínání cíle, jímž je konečné vystoupení, kde žáci předvedou ostatním dětem, rodičům, učitelům, co sami vytvořili.
Veronika Horáková
0 komentářů:
Okomentovat