Dalším překvapením, které se skrývá v novém školském zákoně, je omezení počtu propadnutí žáka v průběhu docházky na základní školu. Opakovat smí pouze dvakrát – jednou na 1. a podruhé na 2. stupni základní školy – a dost… Je takové omezení správným rozhodnutím?
Žák, který nestačí nárokům výuky, je pro učitele problematický. Nejen tím, že zhoršuje prospěchový průměr třídy. Je zdrojem řady potíží, které musí učitel denně řešit. Není tedy divu, že se snaží takového žáka zbavit, přičemž nejjednodušší možností je nechat jej propadnout. Existuje tu sice ještě možnost jeho přeřazení do speciální školy, ale to vyžaduje řadu vyšetření a doporučení a také souhlas jeho rodičů, na němž přeřazení většinou skončí. Často ještě přijde na řadu polovičaté řešení, které spočívá v poskytování nejrůznějších úlev a omezení, posvěcených příslušnými institucemi. Na rodiče vyžadující pro své neúspěšné dítě další a další úlevy však v životě doplácí nakonec samotný žák, který se naučí z dané situace těžit, místo aby byl donucen k skutečnému zlepšení.
Příčinou propadnutí samozřejmě nemusí být jen neschopnost žáka, ale také jeho dlouhodobé zdravotní problémy. V takovém případě je opakovaní ročníku věcí dohody mezi rodiči a školou a takovou možnost ponechává oběma stranám i nový školský zákon. Horší ale je, když žák opakuje z důvodů prospěchových, případně kázeňských.
Důležitý je věk žáka
Řeší však propadnutí problémy s učením? Domnívám se, že kladně lze odpovědět u žáků mladších. Tam se stává, že nastoupí do školy nezralé dítě, neschopné soustředění a dodržování školního režimu, který škola vyžaduje. Je ale docela možné, že potřebné schopnosti a návyky získá v průběhu dalších let. Z toho důvodu se mi zdá, že jedno povolené opakování během docházky na 1. stupeň ZŠ je málo a na tomto stupni školy bych omezení vůbec nezaváděl. Prospěchové problémy neúspěšných žáků by měly být vyřešeny již na tomto stupni škol. Buďto zařazením žáka do speciální školy, nebo opakováním jednotlivých ročníků, případně úlevami při zjištění prokazatelných poruch učení. Nevidím ale naopak důvod k opakování žáka na 2. stupni školy, s výjimkou zdravotních problémů.
Za dobu své pedagogické praxe jsem propadnutí použil u zlomku žáků. Vždy to bylo těžké rozhodnutí a i po létech přiznám pochyby o důvodech, které mne k těmto rozhodnutím vyprovokovaly. Později se totiž ukázalo, že opakování ročníku žákům příliš nepomohlo. Problémy s učením a přístupu k němu se nezlepšily. Naopak, negativní příklad propadlíků byl vždy inspirativní pro věkově mladší spolužáky. Místo potrestání takto umístěný žák společensky „vyrostl“ a k nápravě jeho nedostatků to nijak dobře neposloužilo. Na druhou stranu skutečnost, že tito žáci vyšli v nižší třídě základní školy, nijak zvlášť negativně nepoznamenala jejich život a většina se pak dokázala docela solidně zařadit.
Z těchto a dalších důvodů nevidím smysl v opakování ročníku u žáků 2. stupně základní školy. Tím, že žáci ztratí jeden nebo více let povinné školní docházky, jsou ochuzeni o celou řadu poznatků z učiva, které by absolvovali v ročníku, kam se nikdy nedostanou. Mnohdy se pak k těmto poznatkům v životě těžce dopracovávají. V kolektivu spolužáků jako repetenti získávají nepříjemnou nálepku, kterou jim v životě již nikdo neodpáře. Proto vidím omezení uplatněné v novém zákoně jako pozitivní. Chybí mi tam však návod k řešení situace neúspěšných žáků přímo na škole.
Řešením jsou speciální třídy
Není-li totiž řešením opakování ročníku, existuje nějaké jiné? Zdá se, že převod na zvláštní školy to není. Ani pro rodiče, ani samotné žáky. Třeba proto, že je spojeno s nepřijatelným dojížděním. Řešení vidím ve zřízení speciálních tříd pro takto zaostávající žáky přímo na jejich škole. Kdysi jsem byl třídním takové třídy, která měla v názvu „speciální závěrečná“. Chodili do ní žáci vycházející ze školy v nižších ročnících. V učebním plánu byly ve snížené dotaci všechny předměty, tedy ty, které by tento žák nikdy nepotkal. Ve třídě s 12 žáky bylo možné pracovat s dětmi individuálně a byl jsem mile překvapen jejich zájmem a snahou i v takovým předmětech, jako je matematika a fyzika. Největším překvapením pro mne, ale i rodiče a hlavně samotné žáky byla skutečnost, že se jejich prospěch během několika měsíců radikálně zlepšil. A dovolím si tvrdit, že to vůbec nebylo v relativnosti hodnocení, ale v šanci, kterou jim škola v speciální třídě nabídla.
Škoda, že takovou nebo podobnou možnost jsem v novém školském zákonu nenalezl.
Oldřich Suchoradský
0 komentářů:
Okomentovat