V nedělním Radiožurnálu se hovořilo o koktání, jeho příčinách a možnosti jeho léčení. Nemohu přispět teorií, ale jen vlastní zkušeností pedagoga, jehož třídami prošlo více koktavých dětí. Jak se k nim postavit? Zvláštními úlevami? Osvědčila se mi metoda právě opačná.
Jako pedagog na střední škole jsem mezi novými žáky občas „dostal" i koktavé. Zeptal jsem se jich, zda znají příčinu svých potíží. Všichni tvrdili, že je to nemoc a že na ZŠ je zkoušeli pouze písemně. A že také já je musím zkoušet pouze písemně. Vysvětlil jsem jim, že většinou jde o psychické zábrany vystupovat před jinými, a sdělil jim, že já je budu zkoušet písemně jen s celou třídou. Ústně budou zkoušeni opakovaně, dokud se zadanou látku – většinou básně – nenaučí alespoň na chvalitebnou. Až poznám, že to nepomáhá, i já je budu zkoušet jen písemně.
Z počátku byly problémy nejen s nimi, ale i se zbytkem třídy, protože někteří žáci nelibě nesli to, že všichni dostávali známky za první vystoupení, zatímco koktavý ji dostal až na třetí či pátý pokus. Ze začátku jsem jim zadával jen básně a úryvky z dramat. Později jsem je nutil naučit se plynně odříkávat i předepsané teoretické učivo. Na to, aby byli schopni text přednést nebo odříkat učivo, se museli připravovat mnohonásobně více než jejich spolužáci, protože ho museli zvládnout naprosto dokonale. Ale byl to jediný způsob, jak mohli dosáhnout toho, jak se zbavit i toho nejmenšího záchvěvu trémy, který by jim překážel v souvislém projevu.
Bylo zajímavé pozorovat, jak se mění postoj nejen koktavých, ale i spolužáků k tak drsné metodě. Zatímco ze začátku mne tvrdě odsuzovali, protože jsem podle jejich názoru nekompetentně zasahoval do pravomocí lékařů a psychologů, po několika týdnech, když koktaví začali získávat sebedůvěru a komunikovali i o přestávkách mnohem více než po příchodu na střední školu, svůj názor začínali měnit. Svému spolužáku fandili, opakované zkoušení brali jako samozřejmost a dodávali mu sebedůvěru.
V této souvislosti považuji za užitečné uvést jinou svou zkušenost. V cizím jazyce jistý žák ze zadních lavic, který patřil mezi lepší průměr třídy, velmi špatně četl. Po několika týdnech jsem zjistil, že mu jeho spolužák napovídá. Pauzy byly způsobeny tím, že čekal, až mu soused napoví. Vysvětlil jsem jim, že taková pomoc je tím nejhorším, co mohou svému spolužáku udělat, protože snižuje jejich sebedůvěru. Po několika týdnech, kdy byl nucen spoléhat se sám na sebe, patřil i ve čtení k lepšímu průměru třídy.
Na závěr si neodpustím dodat, že jeden z těch, se kterým jsem měl po celé čtyři roky nejvíc práce, mne ve škole navštívil. I po letech byl poněkud nejistý. Pracoval jako vedoucí na dílně. Na otázku, jak jeho podřízení reagují na jeho projevy, se usmál. Vystupuje naprosto suverénně, protože jinak by mezi nimi nevydržel. Děkoval mi za to, že jsem k němu byl tak tvrdý.
Tomáš Jurčík
0 komentářů:
Okomentovat