Už pár let intenzívně pracujeme na reformě maturit a zavedení její státní (standardizované) složky, ale já mám stále větší nejistotu, jak nám „nová maturita“ bude užitečná. Jako měřítko kvality práce školy? Jako kvalifikační předpoklad? Jako informace pro vysoké školy, kam se absolventi středních škol hlásí? Všechny tyto argumenty pro její existenci lze totiž snadno vyvrátit.
Ale vrátím se k těm standardizovaným maturitám. Ano – na rozdíl od školních maturit budou snad trochu objektivnější ve smyslu srovnatelnosti, ale to je myslím tak asi všechno. A jestli je k něčemu možnost onoho srovnání, si netroufám hádat – jisté je, že kvalitu práce školy ani touto objektivní standardizovanou maturitou porovnat nelze, protože státní maturita neměří přidanou hodnotu, ale jen cílový stav, bez znalosti startovních pozic žáků. To znamená, že dám-li extrémní příklad, gymnáziu stačí, když si u přijímaček vybere jen ty opravdu školsky nejlepší, a úspěch má vlastně zaručen, i když sami učitelé budou pracovat zcela průměrně. Takže pro porovnání škol je maturita nepoužitelná.
Že by maturita hovořila o kvalifikaci? Popravdě řečeno, ze státní maturity na gymnáziu se dozvím, jak se dotyčný naučil poměrně složité jazykové jevy, jak se naučil faktografii z dějin světové literatury, jak zvládl test z cizího jazyka, eventuálně jak umí analytickou geometrii či vývoj řecké filosofie. O moc víc ne. Budu-li jako zaměstnavatel postupovat zcela racionálně a odhlédnu od zvyklosti, že na určitý post se tradičně umisťují absolventi určitých škol, nedává mi maturita uchazeče o zaměstnání vlastně vůbec žádnou informaci. Nevím, jaký je to člověk, nevím nic o jeho schopnosti jednat, nevím nic o jeho flexibilitě, ochotě podávat pracovní výkon, vnitřní motivaci, schopnosti zvládat komplexní pracovní úkoly atd., dokonce ani o dovednosti aplikovat získané znalosti při řešení praktických pracovních úkolů.
Ve skutečnosti většina zaměstnavatelů vyžaduje maturitu, protože předpokládají, že její získání je spojené s určitou úrovní onoho člověka – nějaká korelace tu samozřejmě bude – ale je to informace hodně mlhavá a její výpovědní hodnota se blíží nule. Budu-li tedy racionálně vybírat zaměstnance, stejně k tomu použiju úplně jiné nástroje, které se maturitě vůbec nepodobají. Čím hloub se nad věcí zamyslíme, tím lépe vidíme, že obsah většiny středních škol, a gymnázia mezi nimi zářně kralují, má s požadavky trhu práce minimálně společného. Na většině pracovních postů je požadována maturita, ale střední školy své studenty vybavují zcela odlišnými znalostmi a dovednostmi, než které od nich pak požaduje reálné zaměstnání.
Překvapivě se s výsledky státních maturit operuje jako s dobrou informací pro vysoké školy a objevily se i hrůzostrašné úvahy o tom, že by uchazeči o vysokoškolské studium byli přijímáni podle výsledků státních maturit. Proč hrůzostrašné? Protože výsledky státních maturit neříkají ani nic o tom, jaké jsou předpoklady onoho uchazeče ke studiu. Představme si, jak se budoucí elektro-inženýr prokazuje státní maturitou z češtiny, angličtiny a dejme tomu matematiky. Co se dovíme o jeho reálných předpokladech ke studiu elektrotechniky? A lékař? Bude u přijímaček předkládat obdobné vysvědčení ze státní maturity? A kupodivu obdobně biti by byli uchazeči o humanitní studium. Opět je tu jen velmi vágní, často neodpovídající předpoklad, že kdo jednou získal dobré výsledky z nějakých zkoušek, bude i později dosahovat dobrých výsledků z jiných oborů. Většina lidí se nad absurditou takového počínání sice pozastaví, ale považuje je za něco, co je natolik zakořeněné v tradici našeho školství, že není možné to změnit.
A potřebují vysoké školy vůbec jistotu, že dotyčný maturitu složil? Zkusím se zeptat, k čemu to potřebují? Aby měly jistotu, že mají na co navazovat? Ale vždyť tu stejně nemají a ani se o žádné navazování nesnaží. Vzdělávací programy vysokých škol návaznost na školy střední zpravidla vůbec neřeší. Koneckonců, proč ne. To je možné vyřešit tím, že prostě uvedou, jaké vědomosti a dovednosti budou od svých studentů od počátku vyžadovat. Hlásím-li se na nějaký obor, měl bych vědět, do čeho jdu, a je věcí mé odpovědnosti k sobě samému naučit se dohadovat, jestli na to stačím. Vysokou školu z principu nemusí zajímat, jestli uchazeč z daného oboru maturoval, ani zda se ho vůbec učil na nějaké střední škole. Buď potřebnými dovednostmi disponovat bude, a bude úspěšně studovat, nebo jimi disponovat nebude, a v prvním semestru vypadne. Jako pochybné tedy vnímám už samotné vyžadování jakéhokoli dokladu o absolvování střední školy, chci-li se hlásit na školu vysokou, protože žádný z těchto dokladů není zárukou předpokladů ke studiu daného oboru. A jako VŠ učitele by mě měla zajímat právě tato informace.
Výsledky jakýchkoli maturit mají ještě jednu nekonečnou vadu: jsou definitivní. Maturitu, a to i tu slavnou státní, složím jednou ve svých osmnácti devatenácti – a vysvědčení o této jedné zkoušce mě bude provázet celý zbytek života? Kromě zmíněné hluboce zakořeněné tradice nechápu žádný rozumný důvod. Absolvent maturity nemá jakýkoli opravný prostředek. Jednou jsem měl špatný den a zbytek života budu nosit doklad informují o tom, že jsem čtyřkař? Vždyť je to zcela absurdní! Chápu, že mi odpovíte, že nikdo se vás pak už v životě neptá, co na té maturitě máte za známky, hlavně jestli ji máte, ale popravdě řečeno, to je přece ještě šílenější konstatování. Oháníme se tedy vysvědčením, jehož obsah nikoho nezajímá, a jde jen o to, že jeho vlastnění je vyžadováno nějakým předpisem! Výsledky maturit tedy chápu jako zcela neetickou informaci, protože se snaží kategorizovat lidi podle často hodně letitých výsledků, které většina lidí stejně odmítá brát vážně.
Takže jinak?
Kdybych měl přemýšlet o reformě maturit, asi bych začal z úplně jiného konce. Zaprvé bych považoval za nezbytné takovou zkoušku definitivně odříznout od střední školy. Jestli má existovat něco jako „certifikovaná maturita", mělo by jít o zkoušku, kterou realizuje nezávislá agentura a jejíž složení je možné jednou do roka absolvovat z vybraných oborů bez vazby na předchozí studium na jakékoli střední škole. Tedy jednou do roka si ji i zopakovat, nebo k ní přidat zkoušky z dalších oborů. Jestli příslušná střední škola k této zkoušce – a z jakých oborů – připraví či ne, je věcí dané střední školy, příp. řekněme její prestiže. Na druhou stranu by taková zkouška měla natolik modulární, abych si mohl vybrat, ze kterých oborů ji budu skládat, a to bez ohledu na vzdělávací program střední školy, na které studuji.
Uvedu-li příklad budoucího eletro-inženýra, ponechal bych na jeho rozhodnutí, zda po vystudování gymnázia úspěšně složí zkoušku z češtiny a zda bude maturovat i z oboru elektrotechnika, který sice na gymnáziu nestudoval, ale v němž má díky svým zájmům dostatečně hluboké znalosti. Pak by samozřejmě bylo i možné, aby se k ní přihlásil kdokoli bez ohledu na předchozí studium – přece proč by v extrémním případě nemohl takovou certifikovanou maturitu úspěšně složit i někdo, kdo nikdy žádnou střední školu nestudoval?
A samozřejmě další kapitolou by byl i obsah takových zkoušek. Zkusil bych se zamyslet nad tím, jaké osobnostní kompetence budou po absolventech maturit očekávat jejich budoucí zaměstnavatelé či vysokoškolští učitelé. Chápu to zděšení svých kolegů, kteří si uvědomují, jak rozdílně by taková zkouška vypadala a jak brzy by přišel konec vyučování faktografii všeho druhu, ale to je jediná cesta od formalismu a odvolávání se na tradice k realitě.
Tomáš Houška
0 komentářů:
Okomentovat