Na webu Kritického myšlení probíhá už nějaký čas veselý sebepotvrzující rituál, který nedávno Zdeněk Bělecký povýšil svou účastí na skutečnou diskusi o vztahu alternativní a tradiční pedagogiky. To je téma, které i mne mimořádně zajímá, a dovolím si zde do diskuse přispět. Před nějakým časem mě oslovila jedna z představitelek pedagogické alternativy (či alternativní pedagogiky, chcete-li) s žádostí o odpovědi na tři své otázky. Jméno této ženy nebudu zveřejňovat, nicméně musím říct, že mi její následná, mimořádně korektní reakce skutečně imponovala. Korespondenci jsme uzavřeli jako dva lidé, kteří se navzájem respektují.
Ve světle diskuse na webu Kritického myšlení si nyní dovolím její otázky i své tehdejší odpovědi zveřejnit – především jako reakci na racionální a mně blízký postoj, který v diskusi zaujal právě Zdeněk Bělecký.
Které hodnoty podle vás jsou cenné na tzv. tradičním přístupu ke vzdělávání, a to cenné z dnešního hlediska? Tedy ty, které mají podle vás přetrvat? Zajímají mě především ty, které jsou podle vás vlastní jen tzv. tradičním přístupům a tzv. moderní přístupy je postrádají.
Na tradičním přístupu, tak, jak mu rozumím já, shledávám cenným zejména to, že nepodléhá masovému a z mého pohledu zejména v 1. polovině devadesátých let módnímu zájmu o změny metod a forem práce natolik, aby ztratil ze zřetele vzdělávací obsah. Jde vlastně o známý spor didaktiky a pedagogické psychologie, jak se objevuje např. v letošním prvním čísle Pedagogiky.
Zdá se mi, přesněji jsem z duše přesvědčen o tom, že alternativa se natolik zaměřila na procesy učení, přesněji dvojjediného procesu vyučování/učení, že vzdělávací obsah učinila druhořadým. Na kulatých stolech a jiných diskusních akcích slýchám napořád, že cílem vyučování přírodopisu nemůže být naučit děti sedmikrásku. Takhle bagatelizované to jistě zní efektně, vede to ovšem k tomu, že se vlastně neví, CO děti naučit. Zato se ví JAK. V tom shledávám cosi neřešitelného.
Tradiční přístup se ptá po vzdělávacím obsahu. Rozmýšlí odpovědně, jak k redukci učiva přistoupit (nikoli seškrtat něco z toho, co je součástí vzdělávacího obsahu dnes, ale nově koncipovat hlavní stěžejní body vědomostní osnovy, která by měla tvořit základ, poskytovat snad jednoduchý, ale ucelený přehled o oboru). Tradiční přístup odmítá pokládat některé metody a formy (výklad, frontální vyučování) apriori za špatné. Ptá se po kontextu, po relevanci. Existuje nějaký vzdělávací obsah, který lze žákům zprostředkovat nejlépe frontálně, nějakou slovní metodou? (Držím se klasifikace používané ve Výukových metodách Maňák-Švec, líbí se mi.) Jsem si jist, že ano. A pak existují jiné obsahy, často na jiné rovině než kognitivní, pro něž se hodí skupinová práce a kooperativní vyučování.
Alternativa je schopná prohlásit frontální výuku za špatnou. Tradiční pedagogika nezná dobré a špatné metody či formy tak vůbec - jen v souvislosti s obsahem.
Rád bych ještě dodal, že vzdělávací obsah neztotožňuji s učivem. Přesto se domnívám, že k dosažení jistých dovedností, schopností, kompetencí je dobře, promyšleně a odpovědně definovaná suma poznatků, které má žák vždy pohotově (bez internetu a tak) k dispozici, nezbytná.
Současně na tradiční pedagogice velmi oceňuji tradiční rozložení rolí ve třídě. Žák a učitel jsou si partnery. Ale nejsou si rovni jinak než ve svém lidství, nejsou si rovni jinak než před Bohem. Jejich odlišná životní zkušenost, jejich odlišná míra vzdělání, jejich celý životní kontext zakládá nerovnost, kterou přehlížet pokládám za pokrytecké. Žáci nemají svým učitelům tykat (ZŠ Škola hrou, Gymnázium Buďánka), nemají mít při organizaci procesů probíhajících ve výuce i mimo ni ve škole stejný hlas jako jejich učitelé. My jsme učiteli (taky jsem jím byl), my máme ODPOVĚDNOST za kvalitu výchovy a vzdělávání v rámci řízené edukace a nesmíme se jí vzdát a položit ji na oltář pofidérnímu rovnostářství, jež by snad mělo zkvalitnit klima školy. Navíc klima se v tradičních a alternativních školách skoro neliší, a pokud ano, pak ve prospěch tradičních - ale to už se opakuju a hlavně vykrádám prof. Průchu.
S výchovnou složkou školního vzdělávání pak souvisí také to, co oba přístupy preferují, jakkoli rozvíjejí vše. Alternativa míří po mém soudu spíše k budování individualismu: buduje sebevědomí žáků, jejich schopnost sebeprosazení, asertivity, vědomí svých práv. Tradiční přístup buduje spíše vědomí odpovědnosti, úcty k práci jiných, mezilidské slušnosti, povinností.
Jak se k tradičním hodnotám, které identifikujete, má vyučovat. Tedy jak to udělat, aby tyto hodnoty zůstaly živou součástí každodenní školní skutečnosti a zároveň života společenství.
Nerozumím přesně otázce, nerozumím, zda Vám jde o výuku žáků škol, nebo o výuku budoucích učitelů. Tradiční hodnoty jako vzdělanost – slušná poznatková základna, jež je člověku kdykoli k dispozici, a schopnost naložit s nimi v konkrétních životních situacích tak, aby tento postup vedl k vyřešení aktuálního problému, předpokládá podle mě důsledně definovat nutný vzdělávací obsah (přestat se tvářit, že není důležitý) a použít VŠECH metod k jeho zprostředkování žákům. Zbavit slova jako poznatky, učivo, znalosti jejich pejorativního příznaku.
Co se výuky učitelů týče, myslím, že je třeba dbát na provázanost výuky konkrétního oboru a jeho didaktiky. Od počátku. To, že plzeňská fakulta dostala akreditaci na rozdělené studium (bakaláři obor, následné magisterské pedagogika), mě upřímně děsí.
Které hodnoty přiznáváte tzv. modernímu vzdělávání? Opět mě zajímají zejména ty, které tradiční přístup podle vás postrádá – jsou-li takové.
Moderní vzdělávání? Pokud dovolíte, přidržím se pojmu alternativní vzdělávání. Dnes je moderní být postmoderní, takže kdo je moderní, je vlastně už dost nemoderní, že? Tedy ano, na alternativním, inovativním vzdělávání mi připadá zajímavý zájem o žáka. Myslím, že nejpregnantněji to v devadesátých letech vyjádřili prof. Piťha s prof. Helusem v Obecné škole. To je program, který mne nikdy nepřestane okouzlovat. Tito dva mimořádní muži zpochybnili nesmyslnou myšlenku, že škola je přípravou na život, a pojmenovali, co je vlastně nad slunce jasnější: Děti žijí své životy ve škole, nejsou v nějaké přípravce, škola už JE jejich život, možná dokonce ten nejintenzivnější, neboť kdy už žijeme tak silně, tak úplně, nevím, jak to mám říct, než v dětství.
A děti mají přirozené právo prožít svůj život ve škole hezky. Nikdo na ně nemá křičet, nemají a nesmějí být ponižovány, nemají se bát šikany agresivních spolužáků, nemají se probouzet s bolestmi bříška, když je první hodinu čeká hysterka, co je vystresuje, ledva vstoupí do třídy. To si velmi myslím, pokládám to za nesmírně důležité. Současně si ovšem myslím, že kázeň, úcta ke starším, dodržování pravidel, vědomí odpovědnosti a podobně s tím vůbec není v rozporu.
Tedy na alternativě oceňuji, že se snaží vidět tento rozměr školy a kultivovat ho, že má péči o život dětí, které jsou jejími žáky. To je sympatické a dobré. Nesmí to ovšem zmalformovat do bezbřehé anarchie a primitivního pedocentrismu, z něhož se třeba Spojené státy budou vzpamatovávat ještě řadu desetiletí.
S tím souvisí i to, že se alternativa snaží, aby děti učení bavilo. To, co mi vadí, je, že někdy se principy, které mají vést k aktivnímu poznávání, jež je nejen atraktivní, ale taky velmi účinné a znalost nebo dovednost postaví na velmi pevných základech, zvrhne v efektní šoupání lavicemi a zasypávání dětí vatou při projektu „Severní pól“.
Článek byl autorem původně psán pro jeho osobní blog Stolzová. K publikaci na České škole byl vyžádán její redakcí.
Petr Kukal
0 komentářů:
Okomentovat