Celý vyspělý svět se předhání v tom, kdo dá více počítačů do škol a provede reformu vzdělávání. Stojí to nemalé peníze, a tak se politici začínají stále více shánět po důkazech podporujících správnost těchto investic. Ukazuje se, že získat je nebude tak úplně jednoduché.
Americké federální ministerstvo školství od roku 2003 podmiňuje dotace na vzdělávací projekty prováděním ověřovacích výzkumů prokazujících efektivitu takto vynaložených prostředků. Předepisuje i to, že tyto výzkumy mají být prováděny experimentálním porovnáváním výsledků náhodně vybraných škol, učitelů či skupin studentů zapojených do dotovaných programů a kontrolních skupin nezapojených. Přitom právě takový postup je považován za jedině možnou metodu, jak prokázat efektivitu inovativních výukových projektů. Jiné způsoby ověřování výukových výsledků jsou považovány v lepším případě za omezeně použitelné, mnohem spíše však přímo za nevhodné (viz [9]). To se samozřejmě týká též programů zavádějících vzdělávací technologie. Ty projekty, které nedisponují doporučeným způsobem evaluace, mají jen malou naději na získání finanční podpory z federálních fondů. Vzhledem k tomu, že tato politika je v USA podrobena značně kritické diskuzi, možná, že by stálo za to, seznámit se se situací poněkud blíže.
Kritici stávající americké politiky se odvolávají na teorii vzdělávacího výzkumu (viz např. [7]), podle níž není možné předem fixně stanovit výzkumnou metodu, dokud není definována otázka, na níž má výzkum odpovědět. V případě, že je otázka známa, je podle teorie třeba nejprve stanovit pracovní hypotézu (teorii) a podle ní pak lze teprve volit vhodnou metodu jejího ověření.
Přestože by se mohlo zdát, že rozpory mezi oběma skupinami jsou značné, není to tak úplně pravda. Všichni zúčastnění odborníci se shodují v tom, že metoda experimentálního výzkumu pracující s kontrolní skupinou patří k významným nástrojům ověřování vhodnosti inovativních vzdělávacích postupů. Konsenzus je i v tom, že by výsledky pedagogického výzkumu měly být mnohem exaktnější, a tím pádem i přesvědčivější. Splnit tento úkol ale nebude snadné. Ukázat si to můžeme např. na následující vysoce aktuální obecné otázce, u níž je zkoumání jistě zcela nevyhnutelné:
Jsou výsledky studentů skutečně lepší, mají-li k dispozici technologie a pracují-li formou problémově orientovaných úloh?
Nemá smysl zde opakovat, že právě problémově orientované výukové metody jsou základním kamenem konstruktivního pojetí, jež je v současné době jako inovativní doporučováno většinou odborníků. O tom, jak tato problematika souvisí se vzdělávacími technologiemi, je možno se dočíst v několika mých nedávných publikacích (např. [2], [3]). Byla též tématem různých mezinárodních výzkumů - třeba prestižního SITES M2 [5]. K nástrojům pomáhajícím zavádět problémově orientované postupy patří též nedávno zpřístupněná služba Učitelského spomocníka WebQuest.cz (viz [4]).
V souvislosti s aktuální diskuzí vedenou zde na České škole považuji za nutné připomenout, že nikdo neočekává skokovou změnu v chování učitelů. Převládá však názor, že je třeba i přes vrozený konzervatizmus učitelů uskutečnit znatelný posun od tradičních postupů (instruktivní nebo transmisivní přístup) směrem k vlastnímu aktivnímu zapojení žáka do práce (konstruktivní přístup). Prosím, nepřehlédněte ono důležité slovo „práce“! Právě ona je kritériem, podle něhož lze spolehlivě odlišit metody, učitele či celé školy kvalitní od nekvalitních (viz např. [8]).
Není úplně jednoduché na první pohled poznat, zda je konstruktivně vedená výuka kvalitní nebo ne. Tam, kde bylo možno u tradičních postupů prostě vyzkoušet faktické znalosti studentů, nastupuje dnes ověřování formou zadávání problémových úloh, zjišťování porozumění vztahů či souvislostí různých prvků tvořících dohromady určitý celek. Je zřejmé, že ke zvládnutí těchto tzv. „kompetencí“ je třeba mít i určité znalosti. Naopak to ale neplatí! Samotné faktické znalosti nestačí k úspěšnému řešení problémů. Čili uslyšíte-li někoho z tzv. inovátorů zcela zavrhovat tradiční metody frontální výuky nebo učení se faktům, máte plné právo nevěřit. Totéž platí i o těch, kteří tvrdí, že učení musí být za každou cenu zábavné nebo že jsou si studenti a učitelé rovni.
Vraťme se však k otázce, jak ověřit kvalitu inovativních výukových postupů souvisejících se zaváděním technologií. V tomto oboru již ve světě existuje skutečně značné množství různých výzkumů, studií, zpráv apod. Některé jsou zcela nezpochybnitelné. K takovým patří kvantitativní zjišťování vybavenosti škol počítači, připojením do internetu apod. – stačí na to dotazník a reprezentativní výběr respondentů.
Poněkud obtížněji se ověřuje tvrzení učitelů nebo ředitelů, že používají pokrokové metody. Zde se již nelze spokojit s dotazníkem a k výzkumným metodám je nutno přidat pozorování. Některé publikované závěry ([1], [3]) již naznačují, že existuje přímá souvislost mezi stavem technologického vybavení školy a úrovní akceptace konstruktivních postupů učiteli.
Vůbec nejtěžším úkolem, a proto možná dosud velmi zřídka realizovaným, je ověřování skutečného vlivu technologií a inovativních výukových postupů na studenty. Naprostá většina studií, které se pokoušejí odpovědět na podobné otázky, zatím nepřináší seriózní údaje. Jsou často postaveny na neověřených hypotézách převzatých od jiných autorů nebo v lepším případě na experimentálních datech získaných bez kontrolní skupiny, kde může při zpracování přání výzkumníka zvítězit nad realitou.
Metoda ověřovacího výzkumu, při níž se zkoumají výsledky náhodně vybrané experimentální skupiny a porovnávají se s výsledky skupiny kontrolní, je při vhodné implementaci údajně zcela nezpochybnitelná a jedině správná. Formou dvojího slepého pokusu, kde ani výzkumník neví, do které skupiny ten který účastník patří, se provádí ve zdravotnictví při ověřování léčebných postupů. Jenže školství se v mnohém od zdravotnictví liší. Snad jedině potřebujeme-li ověřit přínos jednoho určitého výukového programu učícího konkrétní znalost, bylo by do určité omezené míry možné srovnání s léčbou nemoci. Jak již bylo řečeno, zásadní význam pro volbu výzkumné metody má to, jak je položena výzkumná otázka. Čím jednoznačnější je, tím snadněji lze metodu experimentálního výzkumu s kontrolní skupinou implementovat. Námi položená otázka je přitom natolik obecná, že asi nebude možné ji ověřit jediným předepsaným experimentálním výzkumem.
Podívejme se, jak se s požadavkem evaluace vypořádal jeden z typických současných amerických projektů. Ve své studii, zároveň diskutující i politiku federálního ministerstva školství, o ní podává zprávu Glenn M. Kleiman - ředitel EDC Center for Online Professional Education [6].
Bořivoj Brdička
0 komentářů:
Okomentovat