Vydáním knihy Učím s radostí si udělala radost dvě občanská sdružení zaměřená na inovace ve vzdělávání – Kritické myšlení a Step by Step. Nejde o ucelenou publikaci, spíš je sborníkem velmi různorodých textů, navíc z pera 25 autorů. Jak podtitul knihy napovídá, setkáme se v ní především s praktickými zkušenostmi, lekcemi a projekty, ale nechybějí zde ani teoretické sondy.
Projekty sdružení Step by Step (http://www.sbscr.cz) i Kritické myšlení (http://www.kritickemysleni.cz) jsou již pedagogické veřejnosti dostatečně známé. Dá se říci, že jde o „tahouny“ inovací v českém školství. A nejen v českém, protože jsou to programy mezinárodní.
Bohužel se v této publikaci sešlo příliš mnoho autorů a i jejich texty jsou značně nevyrovnané, proto bude mít většina učitelů, kteří neprošli vzdělávacími programy ani jednoho z obou sdružení, z četby knihy nejspíše trochu smíšené pocity. Tito učitelé však mohou publikaci Učím s radostí využít jako jakousi ochutnávku metod a filozofie změn, které do školství vnášejí. To je asi největším přínosem knihy.
Co v ní najdete? Reformní a inovativní projekty se na rozdíl od tradičního školství neorientují na učivo, ale na žáka. Tuto filozofii se snaží předat dál i autoři publikace. Dělají to buď teoretickými texty, nebo pomocí praktických rad a tipů.
Hana Košťálová vysvětluje tzv. třífázový model procesu učení, který je typický pro činnostní školu. Jistě všichni znáte tradiční triádu „motivace – výklad – shrnutí“, kterou budoucím učitelům vtloukají do hlav didaktici na pedagogických fakultách. Lektorka Kritického myšlení ale nabízí jiné pojetí výstavby vyučovací jednotky: evokace – uvědomění si významu nových informací – reflexe.
Karel Rýdl a Zdeněk Brož se formou rozhovoru zabývají proměnou školy. Vzhledem k tomu, že do tří let by všechny základní školy měly sepsat vlastní školní vzdělávací program, nastává jedinečná příležitost, kdy se mohou učitelé společně s vedením, rodiči a žáky zamyslet nad tím, kam by měla právě jejich škola směřovat a co se musí změnit. Základní škola Dr. J. Malíka v Chrudimi, kde je ředitelem Zdeněk Brož, již takovou proměnu dávno nastoupila, takže může nabídnout mnoho zkušeností.
Další ředitel inovativní školy Vít Beran vyzval žáky ZŠ Táborská v Praze, aby mu pomohli řídit školu. Bohumil Zmrzlík a Pavel Wojnar zase popisují, jak dělají školní časopis Mendelíček. Milena Hyklová se společně s Ondřejem Hausenblasem provokativně ptají Pro koho jsou jedničky – za co a na co? Nejen z tohoto článku vyplývá, že tradiční známky se pro inovativní programy příliš nehodí a že učitelé musejí logicky sáhnout po slovním hodnocení žáků.
Další články se zabývají prevencí šikany a protidrogovou prevencí, zlepšováním vztahů mezi učiteli a rodiči žáků, kooperativním učením nebo celoškolními a třídními projekty. Nechybějí tipy do výuky zeměpisu, dějepisu, matematiky, chemie a slohu. Také se dozvíte, jak vytvářet pracovní listy.
Sáhne-li po této knize učitel češtiny, bude zřejmě zklamán, že se dozvěděl málo konkrétních tipů pro výuku svého předmětu. Podobně na tom budou i učitelé dalších předmětů. Buď v publikaci nenajdou vůbec žádný tip, nebo jen malé množství podnětů a inspirací. Jistá nesoustavnost je ale pro inovativní přístupy a reformátory typická. To tradiční škola musí mít všechno v přehledných kategoriích, nejlépe přímo v tabulkách. V takto racionálně pojaté didaktice se ale ztrácí individualita dítěte i učitele. Prvotní nadšení školou brzy opadá a ze žáků i pedagogů se stávají rezignované osoby, které jsou nejradši, když vyučovací hodina skončí, odpadne, nebo začnou prázdniny…
Recenzovaná kniha nabízí pravý opak – nadšené učitele, kteří „učí s radostí“ a jsou navíc ochotni se o své zkušenosti podělit s ostatními. Čím více podobných pedagogů, kteří chápou své povolání jako poslání, budeme mít, tím více žáků bude chodit rádo do školy. A skutečnost, že se děti do školy těší a cítí se zde dobře, je základní podmínkou pro efektivní výuku.
Kolektiv autorů: Učím s radostí, Zkušenosti – lekce – projekty. Agentura STROM, Praha 2004.
Radek Sárközi
0 komentářů:
Okomentovat