R.U.D. neboli rozpočtové určení daní stojí před změnou. Bez většího zájmu školské veřejnosti se kraje, nyní s tichou podporou ministerstva školství, chystají již podruhé prosadit nevratný a hazardérský krok. Jeho důsledky mohou být pro další vývoj školství vpravdě fatální. Bez jakéhokoli ověření, bez jakýchkoli zkušeností se schyluje ke změně, proti níž je celý nový školský zákon pouhou kosmetickou banalitou.
Na mediálním pozadí školských legislativních změn zuří válka o změnu rozpočtového určení daní. Stojí proti sobě kraje v tiché a nepochopitelné alianci s MŠMT na straně jedné a obce spolu s odbory a církví na straně druhé. Krajům jde o vládu nad desítkami miliard tzv. přímých nákladů, ministerstvu bůhví o co, ostatní se bojí všemožných rizik, které v sobě změna skrývá.
Přístup, který zvolilo ministerstvo, je přinejmenším zarážející a připomíná kamikadze nebo člověka, který si sám pilně podřezává větev. Rozhodně je však důkazem, že zájem paní ministryně Buzkové není v „jejím“ resortu a že je ochotna se pro své osobní politické zájmy dopustit neskutečného a nevratného hazardu s osudem celého školství.
O co jde při změně rozpočtového určení daní
V současné době jsou přímé náklady regionálního školství hrazeny státem. Kraje představují jen více či méně aktivní kanál, jak peníze z rozpočtové kapitoly MŠMT dostat do škol. Nemá asi smysl nyní diskutovat o otázce, co se s penězi na jejich cestě ke školám děje a zda je nutné této cesty využívat. Podstatné je, že přímé, tj. především mzdové náklady nejsou hrazeny z rozpočtu zřizovatelů škol. Možnosti krajů a obecní samosprávy s těmito prostředky volně nakládat jsou omezené, anžto jsou státem účelově vázané.
Emancipační proces na krajích se však promítl v posledních dvou letech ve snahu posílit rozpočet krajů a přikázat hradit přímé náklady přímo ze svého posíleného rozpočtu. Posílení rozpočtu krajů je možné docílit pouze změnou rozpočtového určení daní, tedy zvýšením podílu daní, které jsou příjmem krajských rozpočtů. Stát tím ztrácí nad takovými prostředky kontrolu a kraje s nimi mohou, přirozeně v teoretické rovině, volně nakládat dle vlastního uvážení. Pro lepší pochopení této změny si můžeme představit situaci, kdy se ředitel veřejné školy stane jejím vlastníkem. I když není tato paralela stoprocentně přiléhavá, mnohému napoví.
Pikantní na tom však je, že z diskutovaných variant změn nakonec převážil model, kdy se tato změna má týkat pouze škol středních, vyšších odborných a vybraných školských zařízení (tedy vzdělávacích institucí většinově zřizovaných kraji, ale i škol soukromých nebo církevních). Zatímco přímé náklady školství základního a předškolního vzdělávání, tj. škol zřizovaných převážně obcemi, by měly být financovány víceméně podle stávajícího modelu.
Jestli samotná tato změna je obrovským rizikem, touto schizofrenií dvojího plátce se z ní stala doslova a do písmene tikající bomba. Proč? Všimněme se několika závažných momentů, aniž bychom tím řekli, že dalších již není.
Bič na základní, soukromé a církevní školy
V současné době velmi nestabilní demografické situace je dělba moci nad dominantním balíkem veřejných školských rozpočtů velmi problematická. Stávající pravidla, kdy tzv. přímým nákladům vládne de facto jeden subjekt, tj. MŠMT, umožňují při přípravě rozpočtu učinit meziročně přesun prostředků v závislosti na potřebách škol a poklesu počtu žáků.
Nejpravděpodobnější varianta změny rozpočtového určení daní však z tohoto balíku vytrhne segment středního a vyššího školství a předá moc nad ním krajům formou stabilního procenta celkových daní jako zdroje krajských rozpočtů. Zatímco nyní je možno přesouvat prostředky ze základního školství ke střednímu a naopak, od tohoto okamžiku to již nebude možné. Takže v některém školském segmentu bude postupně růst nedostatek, v jiném pak relativní nadbytek financí. Nerovnoměrný vývoj potřeb si pak vyžádá další zbytečné zvýšení rozpočtových výdajů v řádech mnoha miliard korun, k nimž se nebude ochoten nikdo znát. Platové nůžky, které se pokusila přivřít změna platových tarifů, se začnou tentokrát systémově a nekontrolovaně rozevírat.
Nakonec to ponejvíce odnesou obce a základní školy. Konkrétně se toto projeví zejména v druhé polovině této dekády, neboť pokles počtu žáků „krajských“ středních škol bude mnohem výraznější. Důsledek? Nastane zesílený tlak na optimalizaci základních škol a obce budou nuceny v podmínkách platové unifikace hledat dodatečné zdroje ve svých rozpočtech, jen aby udržely krok s platovou dynamikou ve středním školství.
Případný nedostatek peněz na krajské úrovni pak jako první pocítí školy církevní a soukromé. Aniž bych chtěl komukoliv podsouvat nedobré úmysly, bližší bude vždy „košile našich škol“ než „kabát škol cizích“.
Hodina sem, hodina tam
Nedosti však na výše uvedeném. Na ministerstvo školství jsou permanentně vznášeny nejrůznější požadavky týkající se rozšíření učiva. Jsou zpravidla výrazem skupinových zájmů zevnitř i zvnějšku školství. Relativně funkční bariérou tomuto lobbistickému tlaku je fakt, že např. každá přidaná vyučovací hodina má pro ministerstvo mnohasetmilionovou hodnotu v „jeho“ rozpočtových penězích. Přílišná vstřícnost tedy ohrožuje přímo toho, kdo je vstřícný, což je správné.
Změna rozpočtového určení daní tuto brzdu ve středním školství zcela anuluje. S jistou nadsázkou již ministerstvu nebude nic bránit v tom, aby třeba středním školám naordinovalo o čtyři vyučovací hodiny týdně navíc, neboť zdroje na krytí nákladů bude muset hradit někdo jiný – kraje z prostředků rozpočtově určených. Tlak lobbistů na ministerstvo zesílí a jemu nebude nic bránit v tom, aby bylo v podmínkách rozvinutého českého klientelismu takovým návrhům vstřícnější a vstřícnější.
Při pověstných líbánkách státu a krajské samosprávy lze vbrzku očekávat, že se kraje z úst státních politiků dozvědí „máte, co jste chtěly“. Důsledek: bity budou jen a jen školy. Kraje si vymohly přece příslušné procento z vybraných daní, nechť se tedy snaží. Od státu již na střední školství nedostanou ani korunu.
Jo hochu, ty ale nejseš náš!
Dalším džinem, kterého vypustí změna určení daní z pověstné lahve, budou dosud latentní zúčtovací tendence mezi jednotlivými kraji. Džin se objeví nejprve tam, kde vzájemná mezikrajová bilance středoškolské vzdělávací dojížďky je výrazněji posunuta ve prospěch jedné strany. Vsadím deset ku jedné, že první se hlasitě ozve Praha vůči Středním Čechám.
Důvod je prostý. Procentuální zvýšení podílu daní pro jednotlivé kraje je postaveno na rezidenčním principu, nikoli na tom, kolik žáků navštěvuje školy v příslušném kraji. Logickým důsledkem bude muset být mezikrajové zúčtování. Kdo si pamatuje boje mezi jednotlivými obcemi v případě základního školství, dokáže jednoduše domyslet, co se bude dít na krajské úrovni ve středním školství za předpokladu, že nebudou stanovena zákonem příslušná pravidla.
Pokud vím, o takových pravidlech se vskutku nejedná. Nebude dlouho trvat a středoškolsky atraktivní kraje začnou při přijímacím řízení prosazovat rezidenční princip, tedy kvóty, limity či numeru clausus. Do roka lze očekávat, že první uchazeči uslyší „jo hochu, ale ty nejseš náš“. Vedle toho navíc vzroste administrativa a typicky české řešení – fiktivní trvalá bydliště. Těm, kteří nevědí, o čem mluvím, doporučuji pozeptal se na vysokoškolských kolejích.
Válka krajů
Budiž, připusťme, že kraje samy nebo stát zákonem upraví vzájemné zúčtování nákladů. V takovém případě bude hodně záležet na tom, jaké parametry budou určující. Jelikož optimalizace středního školství je mimořádně politicky citlivá věc a krajský politik se libůstky rušení přebytečných škol co možná rychle vzdá, bude raději hledat nástroje, jakými na úkor sousedních krajů zabezpečit dostatečné vytížení „svých“ škol.
A protože tlak na optimalizaci středních škol výrazně zesílí zejména v druhé polovině této dekády (středoškolská populace bude zažívat nebývalý demografický pokles), můžeme se u krajů dočkat výrazně spekulativního chování a řady kuriózních kroků.
Čtrnáct místo jednoho
Po reformě veřejné správy zůstalo českému školství jen pramálo jednotících prvků. Tím z nejúčinnějších jsou peníze. Změnou rozpočtového určení daní stát prakticky ztratí jakýkoli vliv na střední školství, jedinými jeho platonickými zbraněmi zůstanou velmi obecné pedagogické standardy a závěrečné zkoušky (v tomto případě hlavně státní maturitní zkouška). Vliv na učňovské školství si pak rozparcelují za němého přihlížení státu zaměstnavatelské lobby spolu s kraji.
Proces divergence krajských středoškolských vzdělávacích soustav je naprosto nevyhnutelný a bude dán zejména regionálními politickými prioritami. Ty však pohříchu jsou většinou velmi krátkodobé: jsou zde například předlužené nemocnice, tragický stav řady důležitých komunikací a jistě bude třeba rozsáhlé stavební investiční činnosti (specifické důvody není třeba jistě zdůrazňovat). Školství není právě z těchto důvodů zvláště atraktivní.
Primárně se není tímto třeba děsit. Je ale třeba mít na paměti, že logika peněz je zcela neúprosná a i ve školství se musí nutně projevit. A důsledky jsou prakticky neodhadnutelné. S výjimkou jediného. Na poměrně malém území vznikne 14 víceméně autonomních sektorů středního a vyššího školství
Cesta, z níž není návratu
Na celém tomto sociálním experimentu je však zdaleka nejhorší jiná věc. Tou je nevratnost. Není totiž žádné politické síly, která by byla schopna provést reverzní krok v rozpočtovém určení daní ani za předpokladu, že by došlo ve školství k naprosté krizi. Snížit zákonem krajské samosprávě jejich rozpočtový příjem je politicky neúnosné a rovná se ve své podstatě rušení krajské samosprávy.
Že o změnu rozpočtového určení daní bojují kraje, je pochopitelné. Kdo by nechtěl rozhodovat o větším balíku peněz. Co je méně pochopitelné, že změnu připouští samotné ministerstvo školství. Je to výrazem sebevražedného nihilismu, který na úřadě panuje, a důsledkem naprosté neschopnosti dohlédnout za dveře své kanceláře? Zvlášť zábavné je vsadit tento hazardérský krok do kontextu lpění na detailním ověřování experimentu-neexperimentu waldorfské školy.
Pokud však pro změnu zvednou ruku poslanci, měli by si být dostatečně vědomi toho, že tato změna bude prokazatelně škodit déle, než je jejich politický a u mnohých i jejich fyzický život.
Karel Hepner
0 komentářů:
Okomentovat