V pondělí 17. května proběhl v Brandýse nad Labem 6. ročník celostátní literární a recitační soutěže pro děti a mládež Macharův Brandýs. Jakožto člen poroty literární části zodpovědný za posuzování příspěvků z oblasti poezie si dovolím shrnout některé společné znaky, které vykazovaly soutěžní básničky. Nehodlám přirozeně činit žádný obecný soud, přesto si myslím, že o určitých trendech i tento nevelký vzorek vypovídá.
Zřetelná byla především až obsedantní potřeba soutěžících rýmovat. Děti zjevně posuzují určitý text jako poezii především na základě vnějších znaků, přičemž rým je pro ně znakem nejprůkaznějším. Při skladbě ukázek v současných čítankách (pro srovnání jsem sáhl k čítankám pro 6. ročník ze tří různých nakladatelství) se tomu lze ostatně jen velmi těžko divit. Práce s obraznými pojmenováními, cílené využívání konotací, analogie, poetická zkratka – nic z toho nemůže dětem tolik detekovat báseň, jako právě rým. Z toho pak také plyne, že tato věková skupina je schopna považovat za poezii i reklamní slogany.
Rým je přitom pro ně pohříchu nejen tím, co báseň charakterizuje, ale co ji začasté také kompletně determinuje po stránce obsahové. Řada příspěvků nade vší pochybnost svědčila o tom, že každý další verš, každá další sloka nevyrostly z potřeby autora něco konkrétného sdělit, ale z jeho schopnosti nalézt slovo, které se bude se slovem v předešlém verši rýmovat. Takové slovo pak bylo bez jakékoli souvislosti použito a obestavěno dalším „slovním materiálem“. Pokud tím náhodou vznikla nějaká metafora či jiné obrazné vyjádření, stalo se tak jaksi mimochodem, jako vedlejší produkt. Schopnost některých dětí vyhledávat rýmující se slova byla přitom poměrně bohatá, takže nikam nesměřující proud sdělení bylo jen těžko zastavit – četl jsem také rýmovaný útvar o 59 slokách.
Žáci v tomto případě zjevně nadřazovali formu obsahu – obrazně řečeno tu rým vítězil nad poezií, slova nad sdělováním. Čemu přisoudit takové nakládání s jazykem? Svou roli zde patrně sehrává také praxe některých učitelů, kteří pochopili požadavek na svobodné vyjadřování názorů žáků poněkud prvoplánově a ve škole nejen trpí, ale také podporují každý sebeprázdnější tlach, pokud se navenek tváří jako „diskuse“. Někteří žáci tím mohou být utvrzeni v přesvědčení, že vyslovit se je hodnotou samo o sobě, ohledu na to, mám-li co říct.
Vítejte na cizí planetě
Po stránce jazykové ustrnula významná část účastníků soutěže v předminulém století. V projevech dětí, které běžně mluví výhradně obecnou češtinou, nejednou i slangem, se to hemžilo slovy jako: nivy, toť, sic, strasti, zmar, srdce plesy, domovina a dalším arzenálem Jaroslava Vrchlického či Josefa Václava Sládka. A dokud budou tito klasikové vláčeni z jedné čítanky do druhé, jako jsou jimi vláčeni bezmála sto let, budou žáci dál vesele užívat šroubovaný slovosled ve stylu památníčků našich babiček (že ráda tebe stále mám), postponované shodné přívlastky (střep bílý) atd., atd., atd. Tak je jim totiž poezie představována – jako cizí svět, v němž se mluví cizí řečí.
Ne všichni naštěstí tomuto tlaku archaického jazyka podlehli. Nejlepší – a tudíž oceněné – práce vykazovaly naopak lehkost, k níž je osvobodila přirozená řeč:
Černobílé blues
Tereza Hejdová
Je černobílý den
Do proužků vyšňořen
a zamknut do kláves
mlhavou cestičkou sbíhá se na náves
kde školní autobus nabírá hejno
Je bílý den
Jen matika bude černá.
Někteří mladí autoři ovšem pohříchu sklouzli k opačnému extrému a poněkud svou poezii přetížili odbornými termíny (expanze, fauna, exemplář, konstanta, dokonce spojení „emočně miluje“ – ptám se sám sebe, zda to jde jinak).
Víte, že vás ráda mám / co je láska dobře znám…
Velkou bolestí mladé poezie je také přemíra didaksí. Mládí má přirozeně potřebu opravovat svět (ne, že by to nepotřeboval), ovšem zásadní rady stran lidského bytování ve světě opřené o šestnáctiletou životní zkušenost postrádají myslím potřebnou autentičnost. Také nutkavá touha definovat cokoli (lásku, svět, život, štěstí, aj.) jen obtížně hledá věrohodnou platformu. Naopak životný je prostý popis reality povýšené do básně osobitým pohledem:
Obraz
Pavla Šimůnková
Na starém matném obrázku
je obraz zobrazující procházku,
procházku dvou medvědů.
Ona drží slunečník
a on se tváří spokojeně.
Jen ať jim to vydrží.
Konečně stojí za zmínku kontaminace dětské a adolescentní poezie řadou stokrát vypůjčených, a proto značně omšelých rekvizit: srdcí, lebek, hrobů, krve, svící, hvězd apod. S potěšením však lze konstatovat, že ve stejné míře se objevují také zajímavá obrazná pojmenování prostá tohoto balastu: „stmívám se“; „vítr mává všem uschlou jeřabinou“; „tvoje sny po ránu rozestlaný“ atd.
K zamyšlení může vést tento omezený příkladový materiál zejména učitele češtiny: Máme učit děti především znát dávno mrtvé básníky, rozlišovat rým střídavý a obkročný, definovat metaforu a metonymii a vést je k předem (léta) známým výkladům? Nebo máme věnovat své síly tomu, abychom jim zprostředkovali zkušenost s poezii jako specifickou formou sdělení, která k nim může a má promluvit jejich jazykem a oslovit je v jejich individuální životní situaci? A umíme to?
Petr Kukal
0 komentářů:
Okomentovat