Amúzie je bohužel jevem, jenž je hudebními pedagogy na základních školách stále jen slabě podchycen. To způsobuje trvalé problémy dětem se zpomaleným hudebním vývojem, které jsou kvůli nečisté intonaci při zpěvu nazvány „amúzickými“ a poté nezřídka vyřazeny z kolektivního zpěvu ve třídě. Přitom zrovna jim by učitelé základních škol měli věnovat svoji pozornost - pro nadané děti jsou tu umělecké školy.
Co je amúzie?
Amúzie se tradičně chápe jako neschopnost rozeznávat hudební výšku, tónové vztahy, a s tím související nízká úroveň reprodukce hudebních prvků a potlačený zájem o hudbu. Příčiny jsou hledány v dědičných, nebo v průběhu života získaných patologických změnách centrálního nervového systému. Z uvedeného vyplývá, že výzkum amúzie patří přibližně rovným dílem do okruhu zájmu jak hudební psychologie, tak hudební pedagogiky, tak i medicíny.
Hudebně psychologická literatura rozlišuje amúzií senzorickou (impresivní) a motorickou (expresivní). První z nich se projevuje poruchami hudebního vnímání. Postižený není schopen rozlišovat výškové vztahy tónů, nepoznává známé hudební útvary ani agogické přechody v nich, mnohdy od sebe neodliší ani barvy jednotlivých nástrojů. Z toho vyplývá, že pacient postižený senzorickou amúzií nemá smysl ani pro tonální průběh hudební skladby, tudíž nepostřehne strukturní vazby její formy, a proto nemůže relevantně vnímat a esteticky hodnotit hudební díla.
Postižený druhým typem této poruchy - motorickou amúzií - může mít normální funkci hudebního sluchu, vnímání i paměti, nedokáže však korektně zazpívat či zahrát jednotlivé motivy či melodie. Na základě toho se rozlišuje vokální (fonická) amúzie, která nedovoluje intonačně přesně tvořit hlasem jednotlivé intervaly a z nich se skládající melodie, a amúzie instrumentální (múzická apraxie) projevující se neschopností vykonávat pohyby nutné k nástrojové hře.
Jednotlivé typy amúzie mohou existovat jedna bez druhé, velmi často jsou však na sobě závislé a kombinují se.
Ivan Poledňák však vyzývá k rozlišování mezi amúzií a tzv. zaostáváním v hudebním rozvoji. Případy amúzie jsou totiž podle něj poměrně řídké (kolem 3 % populace), zatímco zaostávání, které je způsobeno nedostatkem vhodných vývojových podnětů – hudební výchovou v rodinách a ve škole, postihuje značně větší počet jedinců (až 30 % dětí). „Při okamžitém podchycení a správných přístupech je většinou možno stav rychle a podstatně zlepšit.“
Odepsané děti
Amúzie je bohužel jevem, jenž je hudebními pedagogy na základních školách stále jen slabě podchycen. To způsobuje trvalé problémy dětem se zpomaleným hudebním vývojem, které jsou kvůli nečisté intonaci při zpěvu nazvány amúzickými a poté nezřídka vyřazeny ze spoluúčasti na kolektivním zpěvu ve třídě, aniž by se jim dodatečně věnovala zvýšená pozornost, již si bezesporu zaslouží. Takovéto „odepsané“ děti, u nichž se (mnohdy skutečně pouze dočasně) objevila stagnace, či retardace vývoje hudebních schopností, mohou po celý život pociťovat absenci zvýšené péče v tomto pro celý vývoj jedince velmi důležitém období.
Výzkumy foniatrů a logopedů přitom prokázaly, že slabé rozvinutí hudebního sluchu dětí umožňuje vznik řady hlasových a výslovnostních poruch. Pokud je totiž sluchové rozlišování fonémů spolu se sluchovou představou nedostatečně vyvinuté, dítě nedokáže hlásky korektně vyslovovat proto, že mu chybí dostatečná zpětná sebereflexní sluchová kontrola. Poruchami výslovnosti a řeči trpí téměř polovina dětí a ty se s nimi nesou často i do dospělého věku. Za tento stav je tedy do značné míry spoluodpovědná i nedostatečná hudební výchova v mateřských a základních školách, která nedokáže zaostalé sluchové schopnosti u dětí dostatečně rozvinout.
Motorická amúzie neznamená nutně amuzikálnost
Pedagogové hudební výchovy často hodnotí hudebnost žáků pouze na základě jejich schopnosti vokálně interpretovat slyšené tóny a tvořit intervaly. Jedinci trpící fonickou amúzií (typ motorické amúzie – viz výše) toto nedokáží a dostávají nálepku „amuzikální“. Bývají pak odsunuti doslova do zadních lavic a osvobozeni od kolektivního zpívání či jiného muzicírování. Učitel hudební výchovy pak věnuje zvýšenou pozornost vokálně zdatným žákům a jejich schopnosti rozvíjí přednostně. Hudebně nadaní jedinci však takovou péči potřebují nejméně. K rozvíjení schopností hudebně talentovaných dětí jsou tu hudební obory základních uměleckých škol. Poslání hudební výchovy na základních školách by mělo být jiné.
Fonická amúzie totiž nemusí znamenat absenci hudebního sluchu. Jeho funkce může být naprosto normální! Postižený jedinec si mnohdy nečistotu svého hlasového projevu dobře uvědomuje, nedokáže se však opravit. Není také vyloučeno, že se takový žák dokáže naučit slušně hrát na hudební nástroj.
V hudebně výchovné praxi je tedy nanejvýš nutné rozlišit skutečně amuzikální děti od těch, které mohou mít narušenu jen jedinou složku svého hudebního vnímání, nebo reprodukčního projevu. Řada takovýchto problémů, které jsou podchyceny už v dětství, může být překonána bez pozdějších následků.
Literatura:
- Poledňák, Ivan: ABC, stručný slovník hudební psychologie. Praha, 1984.
- Slovník české hudební kultury. Red. Jiří Fukač, Jiří Vysloužil. Praha, 1997; heslo amúzie.
- Sedlák, František: Úvod do psychologie hudby I. Hudební schopnosti a jejich vývoj. Praha, 1981.
- Sedlák, František: Psychologie hudebních schopností. Praha, 1989.
- Sedlák, František: Základy hudební psychologie. Praha, 1990.
- Těplov, Boris Michajlovič: Psychologie hudebních schopností. Praha 1965.
Petr Kalina
0 komentářů:
Okomentovat