Důsledky neexistence výkonově normativního financování škol dostávají často bizarní nádech. Příkladem může být nesmyslná hra okolo udělování výjimek pro existenci „podměrečných“ základních škol. Kafkovské téma, které vyvolá úsměv mnohých. Bohužel ne starostů malých obcí, kteří jsou nuceni pokorně psát žádost, aby jim „z boží vůle“ pražské ministerstvo umožnilo utrácet jejich vlastní peníze pro potřebu občanů obce.
Kačer Donald do Strakovy akademie?
Mladá fronta DNES přinesla nedávno pod názvem Jak Špidlova vláda ničí malé obce mimořádně trefný názor starosty obce Hladké Životice, pana Petržely. Zaujal mě svou přímočarostí a sdílností. A protože jde o téma více než aktuální, rozhodl jsem se jej glosovat. Na úvod vyjímám část z názoru pana starosty:
„Třináctým rokem usedám den co den do křesla starosty malé obce. Posledních šest let s krátkou modlitbou na rtech, ve které prosím, aby padla sociálnědemokratická vláda. Uplynulé dva roky se potom tato modlitba zintenzivnila a zkonkretizovala na to, aby padla vláda, v jejímž čele je Vladimír Špidla. Jsem přesvědčen, že kdyby naši zemi vedl kačer Donald s myšákem Mikym, nebylo by v konečném výsledku pro občana výraznější změny.
Den co den prožívám spolu s ostatními kolegy v samosprávě stresové stavy v očekávání dalších výplodů představitelů státu s negativním dopadem na samosprávu.
Po nezdařené a protiústavní reformě veřejné správy, která se stala odrazovým můstkem k neoprávněným vstupům státu na posvátnou půdu samosprávy, se tak děje takřka denně.
Jedním z posledních pokusů je pokyn ministryně školství, kterým podmiňuje vydání výjimky k existenci školy z důvodů tzv. nenormativního stavu počtu žáků ve škole. Stát ve své neskonalé nedokonalosti požaduje po samosprávě ústy paní ministryně doplatek na mzdy svých zaměstnanců do škol na malých obcích, které nesplňují kritérium nastavené zase samotným státem. Stát prostřednictvím ministryně školství zcela přehlíží skutečnost, že hospodaření samosprávy je na základě Ústavy ČR zcela autonomní. To znamená, že kdejaký hejhula nemůže přijít a nařídit, co má obec hradit.
O tom si obec rozhoduje sama. Podstata pokynu ministryně školství je sama o sobě nemravná a skandální." (MFD 24/5/2004)
Úředník nevyhyne
Řeč je o Pokynu ministryně školství, mládeže a tělovýchovy k udělování výjimek školám podle § 6 zákona č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů (č. j. 25 936/2003-22 ze dne 20. 11. 2003). Text tohoto odstrašujícího dokumentu pro ilustraci najdete ve Věstníku MŠMT č. 1/2004 nebo zde (rtf, 18 kB).
Jak patrno, nemá-li vaše obecní škola 13, 15 nebo 17 žáků v závislosti na počtu tříd, není-li v obci nebo 15 km od ní (pozor: musíte měřit pásmem po veřejných komunikacích!!!) jiná škola a nemáte-li jako starosta dostatek odvahy ke zfalšování počtu dětí ve statistických výkazech, musíte odstartovat byrokratickou mašinérii a zahájit boj o holou existenci školy. Ne. Opravdu není řeč o tom, že byste jako starosta hledal pro školu peníze. Musíte nejprve sehnat od státního úředníka razítka. A když je máte, teprve pak můžete najít ve svém vlastním měšci peníze.
Vzniká několik otázek. Proč není hranice 12,14 a 16 dětí? Co si počít s faktem, když nejbližší obec, kde je škola je vzdálena 15 km a 1 metr? Jak zjistit, kolik se přistěhuje během roku do spádové oblasti školy potenciálních žáků?
Tré východisek z úložiště inteligence
Ustanovení zákona o povolování výjimek a zmíněný pokyn mají tři společná východiska.
Prvním a základním z nich je, že starosta, jako představitel obecní samosprávy, je vždy nesvéprávný pitomec, který předsedá dalším ještě méně svéprávným pitomcům. Ti jsou natolik mdlého rozumu, že navzdory svým ústavním pravomocem nejsou s to rozhodnout, zda budou ze svých, rozuměj obecních peněz platit vícenáklady na provoz malé školy, či ji zruší. A protože byli tito pitomci zvoleni občany, aby je zastupovali ve věcech obecních, lze snadno dovodit, že mdlý rozum jest vlastní všem občanům této země. Samozřejmě platí, že čím menší obec, tím větší deficit inteligence.
Druhé východisko hovoří o tom, že inteligence jest substancí, mající přirozenou tendenci se shlukovat do Prahy (a od května i do Bruselu). V případě školství je pak jejím výsostným úložištěm Malá Strana, konkrétně objekt MŠMT v Karmelitské ulici. Takto koncentrovaná genialita pak opravňuje bohem vyvoleného ministerského úředníka k rozhodování o osudu oněch pitomců, žijících mimo úložiště geniality.
Třetím východiskem je nová ministerská aritmetika. Počet dětí totiž vzrůstá s počtem škol. V praxi to například znamená, že tisíc dětí, navštěvujících dohromady dvě základní školy, je ve skutečnosti méně, než když stejných tisíc dětí navštěvuje škol dvacet. Jak se však zdá, závislost není podle všeho jednoduše lineární. Z ministerského pokynu vyplývá, že je třeba brát do úvahy délku dojížďky, počet tříd ve škole, plodnost obyvatel obce, zda v létě přijdou kroupy a nakonec i všudypřítomný index obezity obálky, nezbytné to průvodkyně všech úředních žádostí v Česku. Pravda, po stránce biologické není premisa množení žáků dělením do škol dosud v teoretické rovině dotažena, z hlediska praktického však funguje. Stačí si přečíst zmíněný pokyn paní ministryně Buzkové.
Původ mentální úchylky
Ve skutečnosti jde jenom a jenom o peníze. Stát se kdysi zcela správně rozhodl finančně podporovat život v malých obcích, které vzhledem ke své velikosti nutně s sebou nesou vyšší jednotkové náklady prakticky všeho, včetně nákladů na provoz malých škol. Bohužel však nestanovil jasnou hranici mezi tím, kde končí státní podpora a začíná zodpovědnost obecní samosprávy. Neexistence jasně normativního financování ve smyslu „zde jsou peníze, na které ti, milá školo, vzniká nárok, protože máš tolik a tolik dětí ve stavu“ je přirozeným zdrojem celého roje mentálních úchylek typu zmíněného pokynu ministryně Buzkové. Důvod. O práci by přišly stovky fyzických úředníků.
Je zcela logické, že si starosta Petržela při pohledu na zmíněné dokumenty musí nutně připadat, jak Alenka v říši divů, a veřejně adorovat legendární postavičky Walta Disneyho, coby potenciální vrcholné představitele české exekutivní moci. Logicky neumí pochopit, proč mu ministerský úředník po vyjádření krajského úředníka musí povolit, zda smí utratit obecní peníze za zvýšené náklady školy, kterou se obecní zastupitelstvo rozhodlo jménem občanů obce zachovat. A je logické, že tento přístup hodnotí jako protiústavní zasahování do autonomie obecní samosprávy.
Elegantní řešení
Klíčem elegantního řešení je výkonově normativní financování. Vychází z toho, že počet žáků nezávisí na tom, do kolika škol chodí (nikdy jsem nepracoval v úložišti geniality v Karmelitské), a z toho, že podporu státu malým obcím, tj. malým školám, je nutné jednoznačně a závazně definovat. Věci je třeba dát řád, stanovit tvrdá a jasná pravidla, vyloučit výjimky, subjektivní výklad úředníka a tím jasně oddělit zodpovědnost státu a obecní samosprávy. Vlivuchtivý státní úředník však musí připustit, že je v pravomoci volené samosprávy činit rozhodnutí, která mu mohou z úložiště geniality připadat nerozumná.
Samotnou podporu malých škol je možné realizovat jednoduchým opatřením v rámci normativního rozpočtového algoritmu, totiž zavedením paušální složky - školního normativu. Výsledný rozpočet školy by se pak skládal z tohoto konstantního paušálu, který by škola získala proto, že existuje, a variabilní složky, závislé na počtu žáků. Podstatné je, že tento algoritmus by platil pro všechny školy bez ohledu na jejich velikost, a byl by pro všechny školy nárokový.
Kouzlo paušálního „školního normativu“ spočívá v tom, že pro malé školy představuje velmi významnou, mnohdy až dominantní část rozpočtu, zatímco v případě rozpočtu velké školy se jedná o jeho zanedbatelné procento. Nestanovuje žádné hranice ani limity, nezavdává důvod ke spekulacím. A co víc, systém je jednoduchý, nevyžaduje úředníků ani jejich povolení či výjimek a dává jasný vzkaz obcím: zde končí podpora státu, nic dalšího nedostanete, a jestli je pro vás vaše miniškola tak důležitá, musíte „do ní dosypat ze svého“. Pro obecní samosprávu jasná zpráva: rozhodnutí je jenom na nás.
Úředník sobě
Ptáte se, proč tohle všechno? Proč tuny papíru, každoročně tisíce hodin zbytečné práce, ponižující pocit malých obcí a všudypřítomná nejistota tisíců lidí? Odpověď je jednoduchá: protože úředník, jeho potřebnost a důležitost. Jiný důvod nenajdete! Ale může být hůř. Až se bude o výjimce pro školu v Hladkých Životicích rozhodovat v Bruselu. Tuhle příležitost si přece byrokrat ujít nenechá.
Karel Hepner
0 komentářů:
Okomentovat