Americké školství je pro mnohé české učitele synonymem nízké kvality. Po ročním studijním pobytu na běžné střední škole ve Wisconsinu mohu prohlásit, že jde o hluboký omyl. Americká škola není nekvalitní. Sleduje pouze jiný cíl: být pragmatickou a efektivní přípravou na reálný život. Vychovává k samostatnosti, zodpovědnosti, sebevědomí a k usilování o úspěch. Nebojím se říci, že česká škola toto většinou zcela opomíjí.
Máte v Československu telefony?
První dojem - barbarští Američani! Českou republiku umísťují kamsi na Balkán. Tento můj prvotní dojem umocnily nezřídka položené otázky, zda se u nás v Československu ještě stále válčí a zda tu vlastníme takové telefony jako oni. Hrůza, člověku vstávají vlasy na hlavě. Má dojem, že se ocitl v zemi naprostých zaostalců, kteří nutně musí v nejbližší době ztratit krok s intelektuálně vyspělou Evropou. Kde se ale pak bere ten obrovský potenciál americké ekonomiky, vědy a kultury, kterým válcují zbytek světa? Nebo snad neplatí stokrát omílané poučky o investicích do vzdělání?
Po čase jsem pochopila, že faktografické znalosti nejsou skutečně silnou stránkou ani Američanů, ani americké školy. Za svůj handicap to ale rozhodně nepovažují. Podstatné je pro ně vychovávat osobnosti, které jsou schopny se v životě prosadit, formulovat svůj vlastní názor a patřičně jej i sebe prezentovat. To se automaticky pojí s uměním hledat a kriticky hodnotit informace a se schopností komunikovat, diskutovat, naslouchat a tolerovat názor druhých.
Průměrná česká škola proti tomu staví především na učení neuvěřitelného množství faktů a rutinních postupů, z nichž většinu stejně zapomeneme. Neskutečný kontrast.
Každý může být osobnost
Americká škola vychází z přesvědčení, že každý člověk má v sobě skrytý talent a schopnosti k něčemu. Jejím úkolem je tyto silné stránky člověka objevit, rozvinout a na nich pak budovat osobnost a sebevědomí studenta. Protože každý člověk má od přírody jiné schopnosti, škola musí studentům umožnit volbu.
Vedení k samostatnosti podporuje možností výběru z poměrně široké nabídky předmětů. S pomocí poradce si student nejprve vybere základními předměty (angličtina, matematika a společenské vědy, zahrnující dějepis, zeměpis a občanskou výchovu), kterými musí projít každý, a splnit tak povinné kreditové minimum. Ostatní předměty si pak ušije tak říkajíc sám namíru. Tento systém je zaveden proto, že na státní střední školy se nedělají přijímací zkoušky a každý automaticky pokračuje ve studiu. Spektrum studentů je tedy široké a je nutné zajistit, aby i ti nejslabší byli schopni střední školu dokončit. Pro nadprůměrné studenty je ovšem připraveno velmi široké pole působnosti. Je tedy možné školu naprosto „proflákat“, ale na druhou stranu má každý možnost maximálně uplatnit své schopnosti a dovednosti ve složitějších předmětech.
Z toho důvodu na amerických školách neexistují třídy v našem pojetí stabilních třídních kolektivů. Studenti se z hodiny na hodinu mísí podle toho, jaké předměty mají zapsány. Díky tomu jsou nuceni k neustálému navazování nových kontaktů a větší bezprostřednosti a komunikativnosti.
Zodpovědnost - méně pravidel je někdy více
Svoboda volby a projevu je pro rozvoj individuální osobnosti důležitá, limity je ale třeba stanovit všude. Překvapilo mě, jak přísně se lpí na dodržování pravidel. Dodržují se bez výjimky, protože jich není zas tak mnoho a každý je díky tomu schopen usoudit, že když už nějaké pravidlo existuje, má své opodstatnění. Při jejich porušení je však jistota sankce vysoká. Stejně tak zadá-li učitel úkol a termín odevzdání, trvá na jeho dodržení.
Jde o ideální způsob, jak vést člověka k samostatnosti a zodpovědnosti za svou práci. U nás tento přístup funguje až na VŠ, a to ještě ne úplně do puntíku.
Osobní úspěch a vzájemná tolerance
K cílenému uplatňování individuálních schopností každého studenta vedou učitelé, kteří osobní úspěch studentů podporují a rozvíjejí s velkým nadšením. Je to obrovská škola vzájemné tolerance. Nestalo se mi za celý školní rok, že by někdo ze spolužáků, natožpak učitelů, shazoval úspěch druhého, a zviditelňoval tak úspěch svůj. Lidé tam prostě pochopili, že vlastního úspěchu se nedosahuje zpochybněním druhých, ale vlastní pílí a schopnostmi. A že pocit úspěchu plodí další úspěch.
Americký Zlatý Ámos
Samotnou kapitolou je průměrný americký učitel. Předně pojem učitel se nerovná pojmu velitel. V atmosféře, kterou jsem popsala, není pro formální autoritu bez oné přirozené místo. Učitele může dělat pouze člověk, který je schopen uznat svou chybu, pracovat na sobě a obhájit metody své práce. Na tamní škole jsem prakticky neměla možnost poznat výjimku. Učitelé s námi studenty jednali vždy tak, jako by jednali se sobě rovnými. Nezaznamenala jsem jediný případ, kdy učitel nerespektoval důstojnost studenta, kdy toužil po tom přistihnout jej při chybě, kdy někoho protežoval či si naopak na některého zasedl. Učitel Hnízdo z filmu Obecná škola poté, co slavnostně zlomí rákosku – přibližně tak by asi šlo charakterizovat průměrného amerického učitele.
Zajímavý je vzájemný respekt studentů. Za celý rok jsem nezaznamenala od svých spolužáků žádné, na českých školách tak oblíbené hodnocení „to je ale …“. Z nervozity před svým první referátem v angličtině jsem byla vyléčena asi po pěti minutách. Jazyk jsem sice ještě neovládala tak, jak bych potřebovala, ale necítila jsem ze strany studentů ani náznak nějaké narážky.
Na druhé straně neuslyšíte ani nářky učitelů nad studenty. Rozhodně ne veřejně. Stížnostem našich učitelů na emancipující se žactvo se musím v duchu smát. Poměry na českých a amerických školách nelze totiž téměř srovnávat. Výuka v běžné americké škole by musela být pro průměrného českého učitele hotové martyrium.
Dovětek
Roční pobyt na americké škole byl úžasnou životní zkušeností. Přála bych ji všem, jak studentům, tak učitelům. Kvůli inspiraci i srovnání. Možná by pak naše školy dávaly studentům, co skutečně potřebují.
Lucie Zelená
0 komentářů:
Okomentovat