Blíží se další z řady naprosto nesmyslných stávek a s ní i další příležitost, kdy naši učitelé mohou prokázat, zda chápou a rozumí hře, ve které jsou pouhými statisty a nástrojem na udržování politické moci odborářských bossů. Moci, která je následně využívána přímo proti jejich zájmům, proti zájmům škol a hlavně proti zájmům našich dětí.
Válka proti trojčlence
Rozhodnutí vlády o snížení 13. a 14. platu na pětinu obvyklé hodnoty ukázalo v naprosté nahotě nesmyslnost spojovat úpravy tarifních tabulek se zvýšením učitelských platů. Představila změnu tarifů, která nás stála jenom na přímých nákladech mnoho milionů korun, jako naprosto průhledný trik.
Jak také jinak. Odjakživa, co svět světem stojí, platí v tomto ohledu jediná zákonitost a tou je prostá trojčlenka – průměrný dílek koláče je tím větší, čím větší je koláč a čím méně je těch, kteří se z něj chtějí nasytit. A protože koláč zvětšit nejde a počet učitelů nijak významně neklesá, tarifní alchymie může provést pouze účetní přesuny. Nic víc, nic míň. A okolnímu světu, kde učitelé utrácí své peníze, je to zcela jedno.
Ze stávky se tak stane veřejná demonstrace hlouposti těch, kteří uvěřili, že jednoduchý matematický zákon lze ve světě veřejných financí obejít.
Nové tarifní tabulky – vyšší jistota horšího
Jedno se však podařilo odborovým předákům změnou tarifního systému přece docílit. Nejde o kouzlo nechtěného, ale o jasný a předem prokalkulovaný záměr. Podařilo se dále snížit podíl nenárokových platových složek. Zatímco v roce 1996 představovaly nenárokové složky téměř třetinu objemu mzdových prostředků, loni to bylo již necelých 10 % a po změně tarifů klesne na zhruba 5 %. Toto je onen hlavní cíl.
Sen odborářských bossů se naplnil. Spolu s vládou nyní rozhodují o 95 % platu jednoho každého učitele, tj. o tom, co v nesocialistickém světě přirozeně patří do běžných pravomoci ředitele organizace. Bez ohledu na to, jaká je reálná situace na škole a v příslušné lokalitě; bez ohledu na to, že tím vyhánějí ze škol „drahé“ učitele jazyků, informačních technologií, učitele mladé a učitele, kteří chtějí podávat nadprůměrný výkon za nadprůměrné peníze. Bez ohledu na to, že tento systém gerontizuje pedagogické sbory a pozvolna vytváří ze školství enklávu, kde se soustřeďují především milovníci sociálních jistot. Bez ohledu na to, že kvalita vzdělávání tím logicky trpí a že škola se dále uzavírá okolnímu světu, neboť nedochází k přirozené obměně učitelů. Bez ohledu na to, že management škol ztrácí pravomoci a logicky i zájem o aktivní rozvoj škol. Bez ohledu na to, že to vše má za důsledek zhoršování podmínek pro práci škol a učitelů. Bez ohledu na to, že to odnáší v konečném účtu naše děti.
Bez ohledu na cokoli, protože moc a legitimita vlastní existence je přirozeným a zcela primárním cílem odborářských bossů.
Stávka za vlastní hloupost
Kdo uvěřil, že změna tarifních tabulek v podmínkách hrozivě rostoucího rozpočtového schodku přinese sama o sobě další peníze na učitelské platy, byl naivní hlupák. Každý průměrně inteligentní člověk toto věděl. Je tedy logické, že současný stav i rozhodnutí vlády nejsou ničím překvapivým. O to více lze považovat vyhlášenou hodinovou stávku za naprosto šílený nápad. Učitelé, kteří se k ní připojí, tímto potvrdí – nic víc, nic míň – že jsou opravdovými hlupáky.
Je potřeba však mít na mysli, že tak učiní hnedle dvakrát. Prvně tím, že zdůrazní, jak naletěli loňským slibům. Podruhé tím, že naletí opětovně další odborářské manipulaci. Je totiž nad slunce jasné, že odborová centrála musela o tom, že se objem mzdových prostředků nezvýší, vědět. Muselo jí být jasno, co se stane, a věděla, že hraje od začátku s učiteli jednoho velkého „betla“. To ostatně nepřímo potvrdil i ministr financí pan Sobotka. Takže blížící se stávka je jen dalším z manipulačních podvodů na učitelích.
Hovořit v této situaci o učitelské prestiži je zcela komické! Každá učitelská stávka posouvá učitele v očích nepedagogické a zejména rodičovské veřejnosti mezi proletariát inteligence, dává mu nálepku stáda. Tato stávka mu však dává nálepku „stáda hloupých“.
Společnost učitele nepodpoří
Zapomeňme na chvíli, co je a není pravda. Získání podpory společnosti – a o to ve stávce jde především – na realitě nezáleží. Jde především o virtuální realitu mediálního obrazu. A jaký je? V nepedagogické veřejnosti v posledních deseti letech sílí poměrně jednoznačný názor, že učitelé méně pracují a za to si vynucují více peněz a sociálních jistot. Za rukojmí si často berou děti a jejich rodiče. Učitelé jsou stále méně kvalitní a „nestíhají dobu“. Učitelé jsou chudí, a proto neúspěšní.
Že se to nečte dobře a ještě hůře se to poslouchá? Pak je dobré si uvědomit, kdo je hlavním mediálním imagemakerem. Předně jsou to odbory a jejich vůdci. A hned v druhém sledu za nimi úředníci. Ti potřebují mít z učitelů sociálně ohroženou vrstvu mírně nesvéprávných. Ti dávají synonymální rovnítko mezi pojmy učitel = chudák = neúspěšný = nesamostatný = poníženě čekající na příkazy a pomoc shora.
Asi se shodneme na tom, že to není správná cesta k získání všeobecné prestiže. Navíc stávka, v níž půjdou ruku v ruce se státními úředníky, jejichž prestiž je ještě nižší, je vpravdě cestou do pekel.
Kdybych byl učitelem, stávkoval bych, ale za …
- zavedení smluvních platů nebo za výrazné snížení nárokových platových složek;
- zrušení předpisu stanovujícího jednotný pedagogický úvazek učitelů;
- výrazné omezení byrokratického řízení škol a školství;
- zavedení průhledného a na výkon orientovaného systému financování;
- kroky, které zefektivní vzdělávací systém;
- urychlení kurikulární reformy a větší pedagogickou autonomii.
Jinak řečeno, stávkoval bych za vše, co otevírá možnosti a příležitosti schopným a aktivním učitelům a ředitelům škol, za nastolení tvrdších podmínek a za větší svobody pro práci. Stávkoval bych za ukončení školního socialismu, a tím i logicky za marginalizaci odborů.
Karel Hepner
0 komentářů:
Okomentovat