Tak už i u nás! Chlapec v amoku vraždí svého učitele, který včas nerozpoznal, co se děje v jeho duši. Vraždil nožem, jaký do škol v žádném případě nepatří. V posledních letech podobně děsivé zprávy přicházejí z USA a není to tak dlouho, co se hrůzné divadlo odehrálo v Erfurtu. Všechny tyto tragédie by měly společnost probudit z nebezpečného snu o všemocnosti moderních výchovných přístupů.
„Nejpokrokovější” psychologové a pedagogové odmítají „zastaralé” metody našich otců, dědů, pradědů, kteří se řídili starým Ohýbaj ma, mamko… Naopak přejali zvyklosti těch komunit, které se řídí pravidlem, že na dítě se nesmí fyzicky sáhnout ani za nejhorší přestupek. Toto pokřivené chápání liberální výchovy pomíjí některé podstatné jevy, ovlivňující vývoj lidských charakterů: jsou komunity, které sice své potomky fyzicky netrestají, ale vedou je k tomu, že až přestanou být dětmi, čeká je tvrdý život. Takové společnosti se svou technickou úrovní vyrovnávají předním zemím.
Jiné komunity, které takové vědomí ve svých dětech neupevňují, patří k zaostávajícím i v rozvinutých zemích. A pomíjejí zejména skutečnost, že každý tvor je neopakovatelným subjektem a tvorové nejvyšší mají v sobě nejvyšší stupeň individualismu. Většina z nich si je vědoma omezenosti vlastní svobody respektováním svobody druhých, neboť k tomu byla vychována. Někteří jedinci takový způsob života odmítají. Společnost se proti nim brání restriktivními opatřeními, od určitého věku i omezováním jejich svobody vězením. Na druhé straně tato svoboda umožňuje bezbřehou demoralizaci dětských duší audiovizuálními škváry, ve kterých se násilí včetně automatického vraždění stává pouhou hrou.
Různé charaktery vyžadují odlišné výchovné přístupy
Přehnaná útlocitnost pomíjí skutečnost, že lidská společnost je jak mentálně, tak charakterově velmi diferencovaná. Jsou lidé, kteří se řídí zdravým rozumem a vědí, že je hloupé snažit se hlavou prorazit zeď. Těch je většina. Jsou však i jedinci z protilehlých pólů společenské škály. Na jednom z nich jsou ti, u kterých převládají autoritativní vlohy. Ti se nerozpakují k ovládání jiných používat i fyzického násilí. To, že šikana na školách už dosahuje až hrůzných forem, je všeobecně známo. Proč ne, když jediným prostředkem proti násilníkům je Bu! bu! bu! Jediným opravdu efektivním řešením je přiměřený fyzický tret, stačí facka před ponižovanými, nejlépe před celou třídou.
Dříve i u nás platilo, že dokud člověk nedosáhl věku 18 let, nesměl na něj nikdo sáhnout, ale jako plnoletý mohl být i popraven. Dnes jsou jedinými přípustnými způsoby trestání dětí domluvy, jednání, často spíše handrkování s rodiči, v krajním případě odeslání do výchovného ústavu. Tam obyčejný syčák, u kterého stačilo, aby za přestupky občas dostal pohlavek a vyrostl by z něho řádný občan, získá celou řadu dalších negativních vlastností se všemi z toho vyplývajícími důsledky.
Čerpat ze zkušeností předků
Zkušenosti předků, ale i mé a mnohých mých kolegů napovídají, že okamžitý přiměřený trest je mnohem účinnější než složité projednávání s rodiči a úřady. Někomu stačí domluva, pro jiného je účinným řešením facka před skupinou, ve které chce dominovat. Ve škole je to zpravidla třída nebo parta spolužáků. Rozhodující je, aby potrestaný věděl, za co je trestán, a že tím vše skončilo, vše bude zapomenuto, jako by se vůbec nestalo. Že učitel nic nezapíše do třídní knihy ani nebude informovat rodiče. Že platí a bude platit Co se doma upeče, … Ať jde o celou třídu, nebo jen o partu. Samozřejmě že fyzický trest má být takový, aby působil psychicky, ale fyzicky ani v nejmenším neublížil. Jen závažné přestupky by se měly řešit na vyšší úrovni.
Mohu všechny útlocitné odborníky ubezpečit, že drtivá většina rošťáků si mnohem více váží těch pedagogů, kteří umějí drobné přestupky řešit přiměřenými prostředky okamžitě, a že mají mnohem větší přirozenou autoritu než pedagogové, kteří s každou prkotinou obtěžují vedení školy a rodiče. Nejhorší stav je tam, kde pedagog, aby měl pokoj, přestupky žáků přehlíží. To je živná půda pro nárůst negativních jevů, jejímž nejodpornějším projevem je narůstající šikana. Vinni nejsou jen žáci, vinni jsme my, pedagogové, rodiče, a zejména ti, kdo pedagogy nesmyslnou legislativou do jejich neúnosné role přivedli.
Jestliže si žák páté nebo šesté třídy dovolí hrubým způsobem urážet dospělé, aniž by následovalo adekvátní potrestání, nelze se divit, že ve vyšších třídách svým neurvalým jednáním doslova vyhání učitele ze třídy. A stává se, že učitel, častěji subtilní učitelka, jsou svými žáky fyzicky inzultováni. Nedávno jistá učitelka napadená robustní matkou drzé školačky skončila v rukou lékařů. Může učitel sáhnout na žáka alespoň v sebeobraně?
Násilnicky založený adolescent přemrštěně humanistický přístup k němu samotnému nechápe, je mu k smíchu. Je zvyklý rány rozdávat, ale i přijímat. Narazí-li na někoho, kdo se ho nebojí, respektuje ho jako přirozenou autoritu. Je-li touto autoritou učitel, může takové žáky dovést k poznání, že sílu je lépe používat k obecnému prospěchu. Poznání, že prospěšná činnost přináší mnohem větší uspokojení než vandalství a ubližování druhým, je to nejvýznamnější, co jim pedagog může dát.
Hranice liberalizace
Transformace našeho školství dosáhla významných úspěchů díky jeho liberalizaci. Zapomíná se však na to, že liberalizace čehokoliv, a výchovy zejména, je sice prospěšná pro většinu populace, nikoli však pro všechny lidi. Jsou i takoví, kteří ji dovedou využít ve svůj prospěch na úkor druhých. Takoví znají velmi dobře především svá práva, jejich povinnosti je zajímají podstatně méně. Nejsou-li k dispozici účinné obranné prostředky vůči jejich protispolečenskému jednání, doplácí na to celá společnost. Ve škole to vede k nutnosti často zdlouhavého řešení mnoha zbytečných problémů, které okrádá o drahocenný čas většinu žáků. Přitom by stačilo tak málo: Napadl jsi slabšího spolužáka? Tu máš! Veřejně, před těmi, kterým ubližoval. Místo dlouhých minut handrkování stačí pár vteřin, během nichž se syčák přesvědčí, že ubližovat slabším se nemá.
Vedle letáčků, které seznamují děti s jejich právy, by měly být letáčky, které je seznamují s jejich povinnostmi, ale také s tím, co v žádném případě dělat nesmějí. Nesmíme zapomínat na to, že některé komunity sice vehementně prosazují svá práva, ale práva jiných je nezajímají. Etnické konflikty např. ve Francii nevyvolávají ani tak přistěhovalci, jako jejich děti, které se ve Francii už narodily. Prosazováním svých práv bez uznávání práv většiny vyvolávají vůči sobě odpor, který může přerůst k požadavkům vlády silné ruky. Na to už Evropa v minulém století těžce doplatila.
Nemáme-li ztratit všechna práva, musíme se některých okrajových práv vzdát dobrovolně a vědět, že druhou stranou této drahocenné mince jsou povinnosti. Toto vědomí musí být pěstováno už od útlého dětství v rodině, později i ve škole a v celém dalším životě. Za každé protispolečenské jednání má následovat adekvátní trest. Čím dříve po přestupku následuje, tím je účinnější.
Tomáš Jurčík
0 komentářů:
Okomentovat