Učitelé jsou většinou nespokojeni s kvalitou nabízených učebnic. Umíme ale definovat, co je kvalitní učebnice? Je to učebnice, která postrádá obvyklé nectnosti? A dá se vůbec v našich podmínkách taková učebnice vytvořit? Při popisu negativních stránek českých učebnic se pokusím využít vlastních zkušeností při vyučování češtiny. Věřím, že problémy v ostatních předmětech budou obdobné.
Učebnice jsou komponovány jako řady s jednotnou grafickou úpravou, žáci tedy musejí používat několik let formálně stejnou učebnici. Kladem může být, že si brzy zvyknou na způsob výkladu a snadno se v dalších dílech orientují, na druhou stranu to může působit nudně a málo inspirativně…
V češtině nastává problém, že žáci mají jednu učebnici na sloh, další na jazyk, pak na literaturu a k tomu ještě čítanku. Někdy bývá literatura rozdělena na českou a světovou, takže další dvě knihy (čítanka a výklad). To je celkem šest knih! Žáci si je neustále pletou a nosí si jiné knihy než ty, které právě potřebují. Když je hodina slohu, mají na lavicích čítanku. Při probírání gramatiky zase světovou literaturu atd.
Pokud si knihy otevřete, překvapí vás absence ilustrací a obrázků. Nevíte, zda držíte v rukou vysokoškolská skripta nebo amatérský produkt vytvořený ve Wordu nebo učebnici. V záhlaví jedné takové knihy je např. uvedeno „určeno pro ZŠ, SŠ a VŠ“. Ani největší génius nemůže vytvořit jednu učebnici, která by byla vhodná zároveň pro žáky základních, středních a vysokých škol!
Někdy bývají jednotlivé kapitoly tak dlouhé, že se vůbec nedají učíst. Žádné marginálie nebo mezititulky, podle kterých by se mohl žák orientovat. Pouze nezáživný výklad, složitá souvětí, jejichž význam nechápe ani sám autor, a také řada bezobsažných frází, které se má zřejmě žák naučit zpaměti. Chybějí úkoly, takže s učebnicí se v hodině nedá skoro vůbec pracovat. Je evidentní, že autoři zapomněli, že učebnice jsou tu hlavně pro žáky a že by měly především odpovídat jejich věku a stupni rozumového vývoje.
Je divné, že tento požadavek nikdo nezkoumá. Pokud totiž vydáte učebnici a chcete, aby ji ministerstvo školství přidělilo schvalovací doložku, stačí, když máte dva nezávislé posudky, že učebnice odpovídá platným osnovám. Recenzenti se přitom zaměřují výhradně na obsah učiva. Ministerstvo sice ohlašuje, že se tento způsob hodnocení učebnici brzy změní, stále však platí, že učebnice s ministerskou doložkou mohou ředitelé základních škol nakoupit ze svého rozpočtu, ostatní si musejí žáci kupovat sami. U středních škol je schvalování úplně bezpředmětné, protože tam si studenti nakupují učebnice vždycky sami. A pokud se kritéria nakonec změní, budou se zpětně přezkoumávat už jednou schválené učebnice? A co když neprojdou? Vyhodí je škola do sběru?
Nehledě na tyto didaktické nedostatky, řada učebnic obsahuje i věcné chyby.
Jak by měla vypadat ideální učebnice?
Z uvedených nedostatků lze logicky odvodit požadavky na kvalitní učebnici. Měla by odpovídat věku žáků, měla by být inspirativní, mělo by jít pouze o jednu knihu, ve které budou přehledně uspořádány výkladové texty, příklady a ukázky, obrazový materiál, úkoly a otázky atd. Učebnice by neměly být sumami známých faktů s jediným možným výkladem, ale měly by žáky podněcovat ke kladení dalších otázek, řešení problémů a umožňovat jim zaujmout vlastní postoj k prezentovaným informacím. Velmi trefně shrnuje tento požadavek myšlenka, že učebnice nemá být vyluštěná křížovka.
Možnost doplňovat neúplné informace, hledat, zjišťovat a ověřovat by měla být tedy samozřejmostí. Taková učebnice už spíše připomíná pracovní sešit. To však není na škodu. Prolistujte si například známé učebnice angličtiny Headway a srovnejte je s jakoukoliv učebnicí české gramatiky… Vytvořit takovou učebnici je ale velmi náročné. Autoři jsou zvyklí opisovat jeden od druhého. Překvapivě novátorskou učebnici by možná učitelé ani nepřijali. A kdo ví, dostala by vůbec onu ministerskou doložku?
Jde to i bez učebnic
Některé alternativní pedagogické školy používání učebnic nedoporučují. Nejznámějším z nich je asi waldorfské školství. Žáci používají encyklopedie nebo populárně naučné knihy a z nich si dělají výpisky do svých výpravných sešitů.
Výhody jsou v tom, že slovníky většinou obsahují kvalitnější informace a žák z nich musí vybírat pouze to nejdůležitější. Naučné knihy zase bývají velmi výpravné, atraktivní a zajímavé. Student se v nich musí naučit hledat a vybírat to podstatné.
Takový typ výuky ovšem vyžaduje od učitele daleko náročnější přípravu. S učebnicí je snadné vyučovat formou „Nastudujte si stranu 78 až 95, zítra z této látky zkouším!“ nebo „Všichni si otevřeme knihu na straně 51. Honzo, čti! Markéto, pokračuj! Jak to, že nevíš, kde jsme! Přines mi žákovskou, Petře…“. Ale co když si žák učebnici zapomene nebo ji ztratí? Znamená to, že se nebude v danou hodinu účastnit výuky a z domácího úkolu dostane pětku?
Učebnice pro učitele, nebo pro žáky?
Nabízí se otázka, pro koho jsou vlastně učebnice určeny. Neulehčujeme si s nimi pouze práci jako učitelé? Nevybíráme pro žáky ty učebnice, které ve skutečnosti nejvíce vyhovují nám? Ale proč? Učitel přece látku dobře zná, je v dané oblasti odborníkem, a tudíž žádnou učebnici nepotřebuje.
Myslím, že málokdo z učitelů rozdá žákům na konci školního roku různé učebnice a nechá je, aby si vybrali, kterou z nich chtějí používat v příštím roce. Na středních školách to přitom nemůže být problém. Horší je situace na školách základních, kde je prosazení obměny učebnicového fondu mnohem náročnější. Škola po roce 1989 nakoupila první učebnice, které se vyvarovaly těch nejhorších ideologických deformací, a od té doby je používá. Možná, že až tyto knihy doslouží, bude šance nakoupit učebnice modernější, tedy pokud budou na trhu.
Určitou naději může skýtat přechod na rámcové vzdělávací programy, které budou vyžadovat i nové učebnice a další výukové materiály. Jejich předností totiž je, že už tolik nenapodobují formální strukturu vědy jako stávající osnovy. Autoři současných učebních programů si totiž velmi ulehčili práci a místo toho, aby se věnovali didaktickým problémům, prostě sepsali, že například předmět český jazyk a literatura bude zahrnovat sloh (publicistický, odborný, umělecký a prostě sdělovací styl), jazyk (hláskosloví, tvarosloví, skladbu, nauku o slovní zásobě a pravopis) a literaturu (od starověku do současnosti). Toto třídění jednak zapomíná na některé vědecké obory a školy (literární komparatistika a teorie, generativní gramatika) a jiné neopodstatněné vyzdvihuje (funkční stylistika, literární historie), ale co je horší, má zásadní vliv na strukturu učebnic. Autoři prostě vezmou příslušná témata a bez ohledu na žáky o nich napíší souhrnné pojednání. Vznikne tak sumář faktů, které si žák může nanejvýš osvojit. V lepším případě se je naučí používat, v horším se je mechanicky učí nazpaměť, což se podaří jen malému procentu žáků. Struktura rámcových vzdělávacích programů je už jiná. Na jejich základě mohou vznikat nejen integrované předměty, ale také jim odpovídající integrované učebnice.
A jak se současné učebnice líbí vám? Myslíte si, že se blýská na lepší časy?
Radek Sárközi
0 komentářů:
Okomentovat