Za čtrnáct dní bude zaveden letní čas. Znamená tento krok pro školu ještě něco jiného, než že je třeba připomenout školníkovi, aby přenastavil hodiny na chodbách? Lze celý problém redukovat na to, že děti týden prozívají první hodinu? Patrně nikoli.
Osmadvacátého března, na skutečný Den učitelů, bude v České republice z „nařízení vlády 293/2001 Sb. ze dne 20. června 2001 o zavedení letního času v letech 2002 – 2006“ opět posunut čas o hodinu dopředu. Ráno se probudíme a svět bude jiný. Není to nějaká exaltovaná nadsázka: Jak ukazuje Aristoteles, čas je vlastně pohyb (dobrým příkladem jsou běžné hodiny s ručičkami), a protože pohyb vždy předpokládá prostor, který tělesa svým pohybem spoluurčují, nelze čas myslet jinak než ve spojení s prostorem. Nelze změnit čas a nezměnit prostor. Náš svět je časoprostorem našeho života. Nechci se tu ale pouštět do filosofických abstrakcí, jde mi o zcela konkrétní důsledky tohoto kroku pro školu a pro děti školou (či školkou) povinné.
Temnota vítězící
Co se změní pro děti v mladším školním věku? Především to, že budou muset v pondělí vstát o hodinu dřív než obvykle. Hodiny v nás nelze přenastavit tak snadno jako nástěnný nebo náramkový chronometr, takže dětský biorytmus myšlenku, že v šest hodin je sedm, rázně odmítne. Rozespalost a také jistý zmatek z nové situace (v neděli ráno je žádná vnější okolnost nenutila se novému nastavení času přizpůsobit) se patrně neblaze podepíše na hladkém chodu ranních činností (hygiena, oblékání, snídaně atd.) a v důsledku i na míře soustředění v první vyučovací hodině.
Časový posun pak zasáhne také pravidelný rytmus jídla a odpoledne rovněž kvalitu domácí přípravy do školy (domácí úkoly, opakování), která se ocitá mimo synchronizaci s podmíněnou výkonovou křivkou dítěte. Ranní ospalosti dalšího dne přitom nejde snadno předejít tím, že dítě půjde spát reálně o hodinu dřív – útlum a únava se u něj dostaví na základě ustáleného biorytmu, nikoli podle toho, že na hodinách už je osm.
O tom, že nejde o mé subjektivní domněnky, svědčí praxe řady škol. Některé po zkušenostech s tím, jak obtížně se mladší žáci se změnou času vyrovnávají, posunuly po zavedení letního času začátek vyučování na prvním stupni na devátou hodinu. Příkladem může být ZŠ Londýnská v Praze 2. Tamní ředitel Mgr. Jaroslav Kotal se k tomuto kroku rozhodl po zavedení letního času v roce 2000. Je pravda, že v okolí zůstal osamocen, naopak většího ohlasu se tato iniciativa dočkala u škol na venkově. Situaci žáků, jejichž zaměstnaní rodiče s nimi nemohou být do devíti hodin doma, řeší většinou školní družina. I oni však přistupují k soustředěné práci až v devět hodin.
Další aspekt, který je jen na první pohled marginální, je míra světla, do něhož děti vstávají. Pokud dojíždějí do školy ve spádové obci nebo vzhledem k povaze zaměstnání rodičů využívají ranní družinu, vstávají přes zimu za tmy a postupně se probouzejí do stále plnějšího světla. Toto přibývání světla je pro lidskou psychiku podstatné a souvisí s mýtickými představami našich předků o boji mocností temnoty s mocnostmi světla, zimy s jarem, života se smrtí. Otisk tohoto vědomí si v mysli neseme dodnes – např. podzimní a zimní deprese s mírou světla přímo souvisejí.
Rovněž děti přibývání světla citlivě vnímají. Skutečnost, že jsou jedno ráno surově uvrženy znovu do tmy, je vnitřně znejisťuje víc, než jsou samy schopny verbalizovat nebo jen vědomě reflektovat. Kdo ale dítě v mladším školním věku pravidelně doprovází do školy, rozdíl v chování bezpečně zaznamená. Myslím, že dvojí etapa čekání na světlo je vůbec nejhorším důsledkem zavedení letního času pro tuto věkovou skupinu.
Vím, jak zastavit čas…
Děti ve středním školním věku (4. – 5. ročník) už vnímají změny času také v jiné rovině. Rozumí tomu, že čas byl administrativně změněn, ale nerozumí tomu proč. Jednak by bylo těžké stručně a jasně jim ekonomické důvody tohoto kroku vysvětlovat (porozumění důsledkům ropné krize v sedmdesátých letech na energetickou situaci a jejich řešení prostřednictvím zavedení letního času předpokládá znalost řady procesů a reálií), ale především – nikoho vůbec nenapadne, aby to dělal. V podstatě nikdo (rodiče, učitelé, média) o důvodech změny před dítětem nemluví. Dítě tak může nabýt dojmu, že zdůvodňování takového zásahu je irelevantní, že je jaksi apriori dán. „Někdo“ (vláda, pan prezident, George Bush, Evropská unie – to desetileté dítě naprosto není schopné detekovat) to rozhodl.
Odtud už je jen krůček k představě, že někdo občas rozhodne něco, co ovlivní bezprostředně život každého z nás, a nikdo se tomu nediví. Navíc zásah do času, který dítě vnímá jako jednosměrně lineární, jako princip, kterému se vše podřizuje v procesu vzniku a zániku, sugeruje myšlenku téměř nadpřirozené moci. Dítě se tak do jisté míry učí vydanosti těm, kteří vládnou, neboť tak podle výše popsaných indicií činí v jistém smyslu „kouzelnou mocí“.
Zimní čas
Ještě širší důsledky mohou mít změny času na uvažování dětí staršího školního věku a středoškolských studentů. Uvědomil jsem si tohle riziko na podzim při sledování novinových titulků oznamujících konec letního času. Ve zvýšené míře jsem v nich zaznamenával spojení „zimní čas“, např.: „Od pondělka platí zimní čas“.
Je to holý nesmysl, žádný zimní čas neexistuje. V našich zeměpisných šířkách známe toliko středoevropský čas, jehož základním materiálním aspektem je pohyb Země vůči ostatním vesmírným tělesům, tedy zejména Slunci, a středoevropský letní čas jako umělý konstrukt od základního času odvozený. V takto definovaném schématu zůstává čas stále kategorií založenou mimo pragmatický systém lidského instrumentálního světa, jako forma deskripce kosmu, jehož řád nepodléhá člověku, nýbrž naopak. V okamžiku, kdy do schématu vneseme „zimní čas“ jako opozitum „letního času“, máme tu dva umělé konstrukty, které nám umožňují libovolně přecházet z jednoho do druhého, přičemž se nám zdárně podařilo potlačit čas jakožto transcendentní rozměr našeho života. To je nebezpečné, je to největší riziko, které letní čas pro tuto věkovou skupinu představuje, neboť posiluje instrumentální chápání světa a podporuje lidskou nepokoru a nezodpovědnost.
Nejsem snílek a nemyslím, že se v dohledné době podaří letní čas zrušit (přestože důvody pro jeho zavádění téměř pominuly, popřípadě ty, které mluví proti tomuto kroku, vyznívají bezmála stejně přesvědčivě). Nicméně mluvit s žáky a studenty o tomto fenoménu, korigovat jejich prekoncepty a upozorňovat na možná interpretační rizika, je bezesporu namístě.
Petr Kukal
0 komentářů:
Okomentovat