Vydání publikace Brána muzea otevřená, která zpřístupňuje výsledky pětiletého stejnojmenného projektu Nadace Open Society Fund, nevyvolalo v loňském roce u pedagogické veřejnosti právě masivní vlnu zájmu. V situaci, kdy u nás vychází průměrně každé tři hodiny jeden titul, je to do jisté míry pochopitelné. Nic to ale nemění na tom, že je to škoda. Jde o dílo v řadě ohledů mimořádné.
Program Brána muzea otevřená u nás probíhal v letech 1997 – 2002 a jeho prioritou bylo vytvoření systémových základů spolupráce mezi muzeem a školou v oblasti výchovy uměním, mimoškolní výuky historie a objektového a komunitního učení. Kromě čtyřiceti pracovníků muzeí a galerií na něm autorsky či lektorsky spolupracovaly stovky učitelů z praxe, odborníků z pedagogických i jiných fakult a pracovníků dalších výzkumných a vědeckých institucí.
Publikace, která je dominantním výstupem tohoto projektu, je rozdělena na úvodní teoretickou část a převažující část praktickou. Zaběhlý postup nakládání s podobnými sborníky, kdy čtenář úvodní moudra v rámci duševní hygieny přeskočí a věnuje svou pozornost především prakticky využitelným popisům projektů, nemohu v případě této publikace doporučit. Minimálně kapitolu Muzeum jako vzdělávací instituce a zejména příspěvek doc. Stanislava Štecha Vzdělávací programy mají umožnit poznání aneb Brána mysli otevřená doporučuji k bedlivému přečtení. Zdá se mi totiž být klíčem k plnému pochopení smyslu podobných projektů, a tím i dokonalejšího „vytěžení“ druhé, praktické části.
Konstruktivistická řešení
Doc. Štech v uvedeném příspěvku uvažuje o možnostech využití vzdělávacího potenciálu muzeí. Odkrývá přitom psychické procesy osvojování poznatků dětmi při učení a definuje překážky, které jim v něm brání: předávání hotových poznatků bez ozřejmění toho, jak byly získány, nezohledňování dětských prekonceptů a malá práce s nimi. Jako možné řešení těchto problémů nabízí uplatnění konstruktivistického přístupu v pedagogice.
Jeho didaktický potenciál objasňuje pomocí logického sledu šesti kroků: 1) analýza základní pojmové struktury učiva, 2) analýza dětských prekonceptů, 3) konfrontace dětských představ s hlavními pilíři pojmové struktury učiva, 4) definování specifických cílů vyučovací jednotky, 5) vytváření vhodných vyučovacích situací a konečně 6) hodnocení. Pokud učitel podobnou důkladnou analýzu a celkovou přípravu neprovede, upozorňuje Štech, žádná návštěva muzea vnějškovosti poznání jeho žáků (lépe „pseudopoznání“) nezabrání.
Autor nicméně poukazuje na velkou didaktickou náročnost konstruktivistických postupů a racionálně předpokládá, že učitel je v průběhu roku použije výběrově; současně varuje před jejich glorifikací. Za pozornost jistě stojí také slabiny projektů mimoškolního vyučování, na něž doc. Štech poukazuje. Jde zejména o nevyslovený předpoklad učitelů, kurátorů či průvodců expozicí, že poznání vzniká jaksi přímo, pohledem na podnětový materiál. Pravda je však taková, že nestačí „osahat, vidět, zažít“. Mezi kulturními díly a představami a pojmy existují nezbytná zprostředkování. Formování mysli dětí lze ovlivnit jedině zasahováním do těchto zprostředkujících článků.
Druhým problémem je nesprávné ztotožňování zážitku s poznatkem. Osobní aktivita s neobvyklými předměty vyvolává prožitky, které vytvářejí silný motivační potenciál. Co se poznatků týče, jde však spíš o horninu, z níž je potřeba ještě odstranit hodně hlušiny.
Třetí slabinou, uvádí doc. Štech, je skrytá nebo otevřená, většinou však neargumentovaná kritika školní formy poznávání, resp. automatické vyzdvihování jeho mimoškolní formy. Sám fakt, že se výuka nějakých poznatků přenese mimo školu, ovšem ještě neznamená její vyšší hodnotu a účinnost.
Zapomeňte na kuchařky
Takto teoreticky vybavený čtenář pak s potenciálně větším užitkem otevírá praktickou část publikace. Sto padesát zde popsaných projektů je rozděleno do čtyř oddílů: Výchova uměním, Oživená historie, Objektové učení a Komunitní projekty. Každý z oddílů je ještě vnitřně tematicky členěn (např.: Doprovodné programy ke stálým expozicím; Doprovodné projekty k výstavám, Experimentální archeologie, Stará řemesla apod.). Orientaci napomáhá přehledná struktura projektů, v základních bodech společná pro celý soubor. Obsahuje údaje o druhu a cílech projektu, cílové skupině, popis projektu, informaci o tištěných materiálech k projektu a zhodnocení. Samozřejmostí je uvedení autora a domovské instituce.
Autory projektů jsou pracovníci muzeí a galerií, učitelé základních, základních uměleckých a středních škol, pedagogických fakult, členové občanských sdružení, nadací, divadel a dalších institucí. Díky takto pestrému autorskému spektrum je formální i tematická šíře projektů značná, šanci najít si v ní to své má tedy každý zájemce – pokud dobře porozumí tomu, co se nabízí.
Doposud malé využívání publikace na školách je totiž patrně způsobeno také mylným očekávání uživatelů. Sborník nabízí popisy již realizovaných projektů, které namnoze nelze snadno převzít a aplikovat. Nejde o kuchařku, sumář jednoduchých receptů k navaření dvaapadesáti projektů do roka. Smyslem tohoto souboru je především odkrýt učitelům na zcela konkrétním a ověřeném materiálu možnosti a praktické podoby spolupráce muzea a školy, představit výsledky, které taková spolupráce může přinést a přinesla.
Spláče nad výdělkem učitel, který se rozhodne vzít děti do muzea a bude v publikaci hledat projekt, který by tam s nimi mohl zrealizovat. Leč kdo s Bránou muzea otevřenou v podpaží projde otevřenou bránou svého regionálního či městského muzea, usedne u kávy s pracovníkem pověřeným kontaktem se školami či veřejností a vznese na něj požadavek na spolupráci, k níž ho některý ze zveřejněných projektů inspiroval, naloží s publikací nejlépe, jak mohl. Přidělal si samozřejmě práci, neboť on bude tím, kdo si musí svůj projekt sám vytvořit či spoluvytvořit, ale výchovný i vzdělávací dopad na žáky bude jistě kvalitativně odlišný od dopadu jakéhokoli univerzálního prefeabrikátu. Už pro tento aktivizační potenciál Brána muzea otevřená do školní knihovny patří.
Publikace se bohužel, jak už to u publikací podobné povahy bývá, nedostala do běžné distribuce. Její získání je tím značně zkomplikováno. Dovoluji si proto nabídnout e-mail nakladatelství, které ji ve spolupráci s Open Society Fund vydalo: nakladatelství.juko@quick.cz.
Petr Kukal
0 komentářů:
Okomentovat