Historickou tradicí českého školství je mimo jiné rozdíl v označování žáků a vyučujících na jednotlivých stupních škol. Na základních školách jsou tradičně žáci a učitelé, na středních pak studenti a profesoři. Poněkud podivně proto působí dnešní snaha obnovit stav, který násilně zavedli komunisté, totiž odstranit tento rozdíl ve prospěch jednotného označení žák – učitel.
Je pravidlem, že to, co lidé mají doma, jim připadá všední. Obdivují krajiny i architekturu jiných zemí, protože jim nejsou všední. Až když doma spatří cizince, kráčející po starých, např. pražských ulicích a nepřetržitě pozvedávající kamery téměř u každého domu, zjišťují, že zatímco třeba ve Vídni musí od jedné památky ke druhé urazit několik set metrů, ve staré Praze jsou jedna vedle druhé.
A nejde jen o architekturu. Jde i o způsob života a odpovídající tradice. Evropu neobohatíme tím, že se budeme snažit všemožně napodobovat cizí vzory. Je naivní myslet si, že přilákáme turisty třeba napodobováním cizích pohostinských zařízení. Je velká škoda, že mizí typické české hospody. Zdůvodňovat to hygienickými požadavky EU je hloupé, protože ty jdou zavést i v našich tradičních zařízeních. Obecně platí, že společné Evropě přineseme nejvíc tím, že zachováme všechno osobité, všechno typické pro naše země, folklórem počínaje a stolováním konče.
Tradice se vyvíjely i ve školství
Ve školství k tomu patří i historicky zažité zvyklosti v označování žáků a učitelů na jednotlivých stupních škol. V této souvislosti působí poněkud podivně snaha některých představitelů, ale i dětí, obnovit stav, který násilně zavedli komunisté, totiž odstranění rozlišování žáků a vyučujících na základních a středních školách. Je sice pochopitelné, že některým vyučujícím na základních školách je líto, že oni jsou „jen“ učitelé, zatímco jejich zpravidla stejně vzdělaní kolegové na středních školách jsou profesoři. Méně pochopitelné je to u žáků středních škol, kterým podle komunistů náleželo nikoli označení student, nýbrž žák. O nepřirozenosti tohoto nařízení svědčí skutečnost, že už v roce 1968 bylo pro žáky středních škol obnoveno označení student a pro vyučující tolerováno označení profesor (s přívlastkem středoškolský).
Snažit se za každou cenu předělávat tradice je nejen hloupé, nýbrž i škodlivé. Přechod žáka ze základní školy na střední školu mění i jeho postavení. A to i žáků jedenáctiletých, kteří se dostali na víceletá gymnázia. Oni už nejsou členy širokého kolektivu od nejméně nadaných po ty nejnadanější, nýbrž stali se členy užšího kolektivu nejnadanějších dětí, ve kterém se mají připravit na odpovědnější role ve společnosti. I jejich nové pracovní označení stejně jako jiné označení jejich vyučujících v tomto procesu hraje nikoli nepodstatnou roli.
Učitel – pocta, nebo urážka?
Pocity ukřivděnosti některých učitelů základních škol, kteří se domnívají, že učitelé středních škol jsou neoprávněně zvýhodňováni označením profesor, mají kořeny v jejich sebepodceňování. Profese učitele sama o sobě patří v kulturní společnosti k nejvýše hodnoceným. Pokud tomu tak není, mohou za to jednak sami učitelé, jednak vůdcové národa, kteří si neuvědomují, že právě na učitelích závisí, jak jsou vychovávány jejich děti, a tedy jaká bude budoucnost země.
Politické rozhodnutí o stírání rozdílů mezi základními a středními školami zavedením někdejší jednotné školy podle sovětského vzoru naše školství velmi poškodily. Úspěch snah o srovnání označování učitelů základních a středních škol sice nebude mít bezprostřední vliv na efektivitu vzdělávání na středních školách, nicméně setření rozdílů ovlivní pocit odpovědnosti středoškoláků k jejich škole.
Pro každého žáka, ze kterého se postoupením na střední školu stává student, je tento samotný fakt jistým, sice obtížně definovatelným, ale přece jen jakýmsi niterným závazkem. Ani pracovní označení profesor není samoúčelné. Před normalizací v 70. letech bylo plnou kvalifikací pro vyučování na středních školách nikoli absolvování pedagogických, nýbrž ostatních univerzitních fakult, tedy filozofické, přírodovědné atd. Po potlačení Pražského jara v důsledku snah o odstranění nepohodlných středoškolských učitelů politické orgány rozhodly, že pro vyučování na středních školách bude postačovat absolvování pedagogické fakulty. Tak se stalo, že dnes je na středních školách celá řada učitelů, kteří byli připraveni pro vyučování mladších žáků. To ovlivňuje jejich přístup ke studentům. Vytrácí se potřebná míra náročnosti na práci studentů se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Ke škodě studentů i ke škodě budoucnosti naší země. Ke všeobecnému prospěchu bude potřeba dosáhnout takového stavu, aby na středních školách znovu vyučovali většinou absolventi speciálních fakult, kteří povedou studenty k náročnějším formám studia.
Specializace prospívá
Práce vyučujících na základních a středních školách je natolik rozdílná, že společná příprava učitelů není ku prospěchu ani výuky na základních školách, ani na školách středních. Na základních školách mají učitelé mnohem obtížnější práci se zvládáním kázně žáků, zatímco jsou na ně kladeny nižší nároky na hloubku znalostí jejich disciplín. Na středních školách mají vyučující ulehčenou pozici při udržování kázně, protože studenti jsou zainteresováni na úspěšném ukončení studia a vyučující jim mohou pohrozit vyloučením ze školy. Na druhé straně se vyučující musí podstatně lépe připravovat po stránce odborné, nechtějí-li se před svými studenty zesměšňovat. Pokud studenti nebo učňové poznají, že jejich vyučující nedosahuje ani jejich úrovně, dovedou k nim být i velmi krutí. Vinni nejsou jen studenti, vinni jsou především sami vyučující, kteří se zmýlili ve volbě svého povolání. Každý by měl dělat to, pro co má největší vlohy.
Sám jsem jako středoškolský pedagog s úctou sledoval učitele základních škol, kteří svou práci dělali perfektně. Já bych to asi nesvedl. Avšak na střední škole by se stejným způsobem práce nebyli ani zdaleka tak úspěšní. Stejně by mohl „propadnout“ vynikající středoškolský učitel na základní škole. Samozřejmě pro většinu kvalitních učitelů platí, že jsou schopni úspěšně pracovat jak na základních, tak na středních školách. Je škoda, že jen zcela výjimečně se stává to, co kdysi bylo pravidlem – totiž to, že vynikající učitelé přecházeli ze základních na střední školy a ti nejlepší z nich posléze na školy vysoké. Právě oni mohli připravovat budoucí učitele mnohem kvalitněji než mnozí současní vyučující na pedagogických fakultách, kteří se s prací na základních a středních školách seznamovali pouze při hospitacích u praktikujících studentů.
Nepohrdejme moudrostí našich předků ani v tak „banální“ záležitosti, jako je oslovování žáků a učitelů na různých stupních škol. Nezaměňujme pracovní označení a tituly.
Tomáš Jurčík
0 comments:
Post a Comment