Loni tomu bylo 90 let, co poprvé vyšel román Karla Klostermanna Suplent. Jeho hlavní hrdina Pavel Slatinský se usilovně snaží získat středoškolskou profesuru, trpělivě snáší ponižující strasti učitele-suplenta, až nakonec rezignuje a znechucen odchází do obchodní společnosti. Román se odehrává v sedmdesátých letech devatenáctého století - co tedy má společného s dneškem? Inu, mnohé reálie.
Suplent patří mezi méně známá Klostermannova díla, stojí přirozeně ve stínu právem vyzdvihovaných románů šumavských. Bývá rovněž kritizován pro svou rozvleklost. Připouštím, že děj, který by sám o sobě vydal tak na novelu, ztrácí na více než 800 stránkách občas dynamiku; o to víc ovšem zbývá prostoru pro detailní vykreslení postav a zejména středoškolského prostředí. A právě v tomto namnoze autobiografickém svědectví spočívá největší význam románu.
Studovaná chudina
Hlavním motivem expozice celého příběhu jsou Slatinského neutěšené existenční poměry, do nichž je uvržen tím, že mu zemská školní rada po dlouhé měsíce nepoukázala jeho mzdu, tzv. remuneraci. S podobnou svévolí ostatně musel počítat každý suplent. Tímto titulem byl označován kandidát profesury, který po alespoň tříletých universitních studiích, víceméně lhostejno jakých, vstoupil do školských služeb. Nedostával plat v pravém slova smyslu, ale odměnu závislou na počtu hodin, jež týdně odučil (dnes bychom tento vztah mohli přirovnat např. k dohodě o pracovní činnosti či k dohodě o provedení práce).
Remunerace byla vyplácena zpětně a víceméně pravidelně se i o několik měsíců zpožďovala. Byl to jev tak častý, že suplenti s minimálně dvouměsíčním zpožděním už najisto počítali a na první čtvrtrok se existenčně zajišťovali z jiných zdrojů, včetně úvěrů. Vzhledem k výši, jakou odměna činila, se s nimi pak dluh už trvale vlekl a tito vysokoškolsky vzdělaní lidé se stávali doslova studovanou chudinu. Situaci jim navíc ztěžoval fakt, že jejich hmotná bída nesměla být navenek postřehnutelná, neboť nemohli zneuctít stav, k němuž tak nebo onak přece náleželi. Prestiž středoškolského učitele byla ve společnosti přes nevalné finanční ocenění poměrně vysoká.
Tato disproporce mezi finančním ohodnocením a prestiží učitelského povolání nám zůstala ostatně zachována dodnes. „Povolání učitele je českou veřejností hodnoceno jako vysoce prestižní, tedy vážené,“ uvádí prof. Jan Průcha ve své studii Učitel (Portál, 2002), což dokládá výsledky tzv. škály prestiže z roku 1993, kde se vysokoškolský učitel umístil na 3. místě a učitel základní školy na 7. místě. Doc. Koťa pak nabízí v knize Sociologie výchovy a školy (Portál, 2002) výsledky z roku 1999, kde vysokoškolský pedagog obhájil 3. místo a učitel na základní škole se posunul dokonce na páté. Dnešní průměrná úroveň učitelských mezd přitom dle vyjádření doc. Koti osciluje kolem průměrných platů v celostátním měřítku a v období transformace po roce 1989 dokonce poklesla pod úroveň průměrných výdělků ve státě, což byla evropská rarita.
Na cestě k profesuře
Leč zpět k suplentu Slatinskému. Stojí před ním povinnost složit státní zkoušku, a to z předmětů, které coby právník v rámci své univerzitní přípravy nestudoval – z moderních jazyků, jež vyučuje, ale které si osvojil pouze jako samouk. Jak Klostermann uvádí, velké procento kandidátů profesury u zkoušek propadalo, pro „autodidaktika“ jakým byl Slatinský, byla tedy příprava na zkoušku a její podstoupení značně nejistým podnikem. Její nesložení by nicméně znamenalo nejistotu mnohem horší: suplent měl smlouvu vždy jen na rok, pokud se pro něj následující rok nenašlo dost hodin, byl bez dalšího propuštěn. Ani složení státní zkoušky ovšem nezaručovalo jmenování profesorem a tedy definitivu a s ní spojenou existenční jistotu. Počet profesorských míst na středních školách byl striktně stanoven a jmenování profesorem se i u tzv. zkoušených suplentů odkládalo mnohdy řadu let, než se některé profesorské místo uvolnilo buď odchodem profesora do výslužby nebo jeho úmrtím.
Že tato dlouhodobá nejistota nepřispívala ke klidu suplentů, kteří se trvale obávali budoucnosti, rezignovali na založení rodiny a rodičovství a různě jinde si přivydělávali, je zřejmé. V minulých letech mediálně přetřásané učitelské smlouvy na dobu určitou (od září do června), které nutily učitele registrovat se o prázdninách na pracovním úřadě či shánět nedůstojné brigády, minimální ohodnocení dalšího sebevzdělávání nebo opakovaná nepřijímání léta v praxi působících učitelek k dálkovému studiu, které by jim umožnilo posléze graduovat a získat požadovanou kvalifikaci, jsou tedy jen lehkým odvarem dekadentních rakousko-uherských móresů.
Hořká procitnutí
Přes výše zmíněné obtíže je Pavel Slatinský přesto připraven usilovně studovat a do tří let státní zkoušku složit. Tedy až do chvíle, kdy ústav, na němž působí, navštíví zemský školní inspektor Kopretina. Jeho úřad mu dává nad suplenty téměř neomezenou moc, na jeho slově závisí, zda získají smlouvu i příští rok, zda budou připuštěni ke zkoušce a namnoze i to, zda v ní uspějí. Že takové rozložení sil vede přečasto k deformaci charakterů, boji o přízeň vyšších míst, nedůvěře mezi členy sboru, donášení až po pusté řiťolezectví, je nabíledni. Slatinský zůstává zdvořilý, leč nikoli bezpáteřně servilní, což je jistá cesta do nemilosti toho, na němž v podstatě závisí. Stejně demoralizující je ovšem také množství naprosto nekompetentních inspektorových výtek, který skutečné potřeby každodenní praxe školy dávno zapomněl. Dožaduje se provádění donebevolajících hloupostí, které okamžitě sklouznou do naprosté formality, zavádí další a další nesmyslné formuláře, diriguje i detaily typu značek v opravách domácích prací žáků. Veškeré analogie ponechám v tomto bodě na zvážení laskavého čtenáře.
Suplent Slatinský prožívá těžkou deziluzi. Je rozčarovaný, demotivovaný, znechucený. Přes opravdovou lásku k povolání samému i k žákům, které si první rok svého působení na reálném gymnáziu skutečně oblíbil, přijímá nabídku obchodní společnosti a nastupuje na místo korespondenta. Znalost šesti jazyků, jíž disponuje, je zde oceněna jak vážností, kterou požívá, tak i finančně. Jeho nástupní plat převyšuje částku, jíž by jako definitivní středoškolský profesor pobíral těsně před ochodem do výslužby!
Deziluze dnešních mladých učitelů je jev mnohokrát v odborné literatuře popsaný, viz např. práce O. Šimoníka Začínající učitel (MÚ Brno, 1994), a o syndromu vyhoření se v souvislosti s pedagogickými pracovníky hovoří alespoň čtvrt století. Exodus jazykářů do komerční sféry je koneckonců také téměř masový a že si tam hmotně vždycky polepší, se jaksi rozumí samo sebou. Často se odvoláváme na naši bohatou pedagogickou tradici. Právem. Klostermannův Suplent je toho výmluvným příkladem.
Petr Kukal
0 comments:
Post a Comment