Oldřich Suchoradský: Klasifikace - těžký úděl učitele

Jen dny chybí do okamžiku, kdy nastane pro každého učitele hodina pravdy. Bude nucen vystavit pololetní účet svým žákům. Většina neinformovaných si myslí, že známkovat je snadné. Nebo dokonce říkají, že je to pro učitele zábavná činnost, na kterou se těší. Opak je pravdou! Klasifikovat žáky je pro drtivou většinu učitelů velmi nepříjemná a zároveň zodpovědná povinnost. Proč? Známka jako symbol úspěšnosti

Problém je dán již v určené pětikriteriální stupnici. Jak vtěsnat do pěti číselných hodnot sumu naučených poznatků, jejich kvalitu i schopnost žáka tvořivě je využít v další výuce? Známka by měla zřejmě obsahovat nejen tyto výsledky, ale současně i snahu a zájem žáka o vyučování. Jeho pracovitost, píli a schopnost komunikace s učitelem i spolužáky. Jak ale vystihnout všechny stránky takového hodnocení v jediném čísle? Přitom vyváženě uplatnit jednotlivé složky a nepodlehnout vnějším okolnostem a tlakům, které na učitele při hodnocení nutně působí.

A to je právě významný problém. V naší škole je tradičně přeceněn význam klasifikace, existuje určité zbožštění známky. Právě ona je symbolem úspěšnosti žáka: Kritériem jeho společenské úspěšnosti ve třídě, rodině a celém jeho okolí. Známka rozhoduje často o tom, zda bude žák po vysvědčení oslavován a ctěn, nebo naopak trestán a zatracen. Známka na vysvědčení je podmínkou k získání finanční odměny či vytouženého předmětu od rodičů a dalších příbuzných.


To nám přece nemůžete udělat, pane učiteli!

Zcela výjimečný význam má klasifikace u vycházejících žáků v 9. ročníku základní školy a maturantů. Dobré známky otvírají postup na vyšší typ školy často bez procedury nepříjemného přijímacího řízení, na základě dosaženého průměru známek. Tato praxe vede studenty a hlavně jejich rodiče k honbě za zlepšováním známek na poslední chvíli. Vždyť v této situaci je každá známka důležitá a má stejnou váhu. O budoucnosti mladého člověka pak skutečně může rozhodnout klasifikace z některého výchovného předmětu. A to stejně významně jako známka z českého jazyka, matematiky, cizího jazyka, zeměpisu či fyziky. To v důsledku vystavuje učitele situacím, kdy mu rodiče argumentují, že právě jeho známka rozhoduje o dalším životě jejich potomka. Je těžké pro mnohého učitele v takové situaci podobným tlakům odolat a na základě jediné opravné zkoušky změnit hodnocení, ke kterému se dopracovával po několik měsíců.

Dobrý učitel to ale většinou neudělá, protože ví, že hodnocení, které neodpovídá vědomostem a snaze, se dříve nebo později obrátí proti samotnému žákovi. Ten s nadhodnocenou známkou, díky níž se dostane na náročnější typ školy, tam zpravidla stejně neuspěje a po několika měsících zjistí, že své síly přecenil a ze školy (ne)dobrovolně odchází. Pomoc učitele se tak ukáže jako danajský dar a vzniklá situace může skutečně trvale poznamenat jeho život. U jiných žáků zkušenost, že se známky dají s učiteli nasmlouvat, vede ke ztrátě snahy. Místo aby učiteli v době po získání lepšího hodnocení dokázali, že si lepší hodnocení zaslouží, upadají do letargie a nezájmu. Počítají s tím, že si na konci pololetí, za pomoci stejné metody nátlaku, opět vynutí lepší klasifikaci. Na to ale učitel zpravidla znovu nepřistoupí a výsledkem je prudce zhoršený prospěch žáka během jednoho pololetí.

Naznačené situace ukazují, k jak obtížné a zodpovědné činnosti učitel při klasifikací přistupuje. Je mistrovstvím učitele poznat, kdy lepší známka povzbudí žáka snaživého, ale méně nadaného. Naopak kdy přísnější hodnocení probudí k větší pracovitosti žáka sice nadaného, ale pohodlného. Kromě toho je i mocným nástrojem, jenž může významně podpořit jeho autoritu v očích žáků.


Zrušíme známky?

V poslední době se v tisku a ojediněle i v pedagogickém prostředí objevují návrhy na zrušení číselné klasifikace, zrušení známkování vůbec. Jsou to odvážné náměty a je třeba s nimi citlivě nakládat. Nahrazení známky slovním hodnocení u žáků nižších tříd základní školy je určitě přínosem. Učitel pracuje s menším kolektivem žáků, které dobře zná, a slovo dokáže lépe vystihnout obraz žáka než pouhé číslo. Méně vhodné je ale u žáků starších, navíc je takové hodnocení časově i obsahově náročnější. Každý učitel vyšších tříd ZŠ a středních škol učí zpravidla několik tříd a učí v nich i více předmětům. Spočítejme si, že by měl v krátkém čase před pedagogickou radou provést několik stovek slovních hodnocení svých žáků a studentů. To není v silách člověka a nutně by takový stav vedl ke zjednodušení povinnosti a formalismu. A kdo si slovní hodnocení zkusil (a já jsem to u několika tříd v některých předmětech zkusil), dá mi za pravdu, že ani slovní hodnocení problémy s rozhodováním o tom, jak kterého žáka naprosto objektivně ohodnotit, neřeší.

Zcela zcestné se mi jeví návrhy na zrušení klasifikaci. Spoléhat při vyučování na vrozenou snahu studenta po vědění a získávání nových poznatků je pedagogický idealismus. Zatím jsem se s žáky, kteří by známky nepotřebovali, setkal pouze v ojedinělých případech a doporučuji všem, kdo podobné návrhy vznáší, ať si alespoň jedno pololetí zkusí učit v běžné třídě, kde si své „vize“ může v praxi ověřit. Přitom nevylučuji, že vhodné prostředí lze za výjimečných podmínek na některých školách navodit. Ale s vybranými žáky a samozřejmě i s mimořádně připravenými učiteli.

Realita našich škol je ale jiná, podstatně méně poetická. To, že jsou známky stále nejúčinnější motivací, rozhodujícím kritériem pro přijímání na střední i vysoké školy a také nositelem společenské prestiže, není možná zdravý stav, ale nezměníme jej během několika let. Snad tomu jednou bude jinak.


Sám nad klasifikačním archem

A tak znovu v těchto dnech, tak jako tisíce mých kolegů, usedám před klasifikační arch tříd svých žáků. Znovu si ověřuji, jak je to těžké rozhodování. Přes všechny podklady, které k provedení klasifikace mám, není žádná jistota, že při hodnocení nepostupuji subjektivně, pod zkreslenou optikou vlastního úsudku, ovlivněného celkovým názorem na třídu, rodinu a rodiče konkrétního žáka. Ale vždyť takový přístup učitele je vlastně jedině správný. Protože kromě jeho názoru na žáka těžko může existovat nějaká všeobecně daná šablona, která dá učiteli návod, jak známky jeho žákům jednoznačně určit. Vždycky v tom nakonec zůstane sám. Se svými pedagogickými i životními zkušenostmi. Se svým svědomím. A jediným kritériem, které by neměl nikdy podcenit : Vlastní pocit hodnoceného žáka, že jím daná známka je spravedlivá.

Oldřich Suchoradský