Nemám ve zvyku se chovat pateticky ani konjunkturálně. Proto bych se za normálních okolností k podobnému článku, jako je tento, neuchýlil. Nebýt ale příspěvku pana Kyslingera do diskuse pod článkem „LANGMaster: nekalá soutěž, nebo jen špatná formulace?“ Pro mne zcela šokujícím způsobem téměř adoruje pragmatický přístup médií (v tomto případě serveru Škola OnLine) ve stylu „kdo nedělá problémy, dostane nasypáno“ a naopak obviňuje server Česká škola, že se „stala hlásnou troubou politických ztroskotanců“.
Těžký dech normalizace
Pan Leopold Kyslinger ve svém krátkém komentáři zkoncentroval výpověď, hodnou pověstných předlistopadových publicistických perel Rudého práva. Použil dokonce slovní arsenál, kterým kdysi operovala legenda normalizační publicistiky, pan Svatopluk Kojzar. Symptomatický je i vlastní obsah příspěvku ve stylu „co chcete Česká školo? Když se neumíte chovat loajálně, tak se nedostanete k lizu!“. Literární výlev páně Kyslingera by za normálních okolností bylo možné považovat za úsměvnou připomínku dob, doufejme, trvale minulých. Nebýt dvou sdělení:
Kdo není loajální, je bulvár či politický ztroskotanec (jest otázkou, kdo je tím označován a co se vlastně za pojmem politického ztroskotání skrývá – já jsem mezi autory článků ani komentářů na ČŠ nikoho explicitně podobného nezaznamenal).
Kdo není loajální je hlupák a je dobře, že přijde zkrátka; taktika „účel světí prostředky“ je normální, správná a hodná následování (jest otázkou, jak pan Kyslinger došel k závěru, že Česká škola o něco podobného vůbec usiluje).
Za co patří České škole poděkování
Pan Kyslinger se nemýlí v tom, že se Česká škola v uplynulých dvou letech profilovala do polohy na státu velmi nezávislého média. Není mi známo, zda tak učinila vědomě či přirozeným vývojem, násobeným nedostatkem obdobných přístupů že strany konkurenčních médií. Svým formátem dala prostor k tomu, aby zazněly často velmi kontroverzní názory na řadu aktuálních „školských“ témat a byly otevřeně diskutovány (volání páně Kyslingera po závěrech internetové diskuse) .
Díky tomu se spíše přirozeným a neřízeným vývojem než strategickým záměrem stala Česká škola platformou kritiky vládního programu SIPVZ v jeho realizační podobě Internetu do škol. Jako jediné informační médium Česká škola umožnila necenzurovaně publikovat informace, které v době jejich zveřejnění připomínaly bulvární rádoby investigativní senzaci, aby se posléze většinou ukázalo, že jde o další z krůčků k popisu toho, kdo a co stojí za tímto bezesporu nejneefektivnějším polistopadovým vládním počinem ve školství.
Ano, možná se Česká škola nechovala z pohledu pragmatiků dostatečně takticky. Na rozdíl od pana Kyslingera však říkám „díky za to“. Bezpochyby přispěla k tomu, že se tématu chopila „velká“ média, že si veřejnost ztotožnila Internet do škol s korupčním skandálem velkého rozměru a že – a to je na tom snad to nejpodstatnější – se díky tomu podařilo zabránit rozrůstání chobotnice a realizaci některých velmi riskantních či vysloveně kriminálních záměrů. Z České školy se tak stalo částečně a trochu bizarním způsobem relativně velmi účinné investigativní médium, na něž navázala silná média jako Týden, Respekt, Právo, Lidové noviny, Mladá Fronta Dnes, ČT1, Nova apod.
Tento fakt si možná málokdo uvědomuje; nic to však nemění na tom, že jde o skutečnost hodnou ocenění.
Jak se chytit na špek – nebo opět záměr?
Když se podíváte na ČŠ do archivu článků a diskusí na téma Internet do škol, najdete velmi zajímavou věc. Prvních několik měsíců byla kritika Internetu do škol na stránkách České školy provázena polemikou a kontraargumentací ze strany generálního dodavatele. Argumentační převaha oponentů však vedla k taktickému rozhodnutí GD zatroubit na ústup, nechat Českou školu zdánlivě bez povšimnutí a posunout kromě jiného její obraz do polohy rebelantského, nenávistného, štvavého a neobjektivního média. Tento dojem byl umocněn tím, že ve stejné době začaly být na ČŠ publikovány informace nejen o koncepční rovině problému, ale i závažné souvislosti z pozadí celého projektu. Ty naznačovaly, že nešlo ze strany státu o prostou či neúmyslnou chybu při stanovení koncepce, ale naopak o záměr a úmysl.
Taktika protagonistů současné podoby Internetu do škol, jak vidno z reakce pana Kyslingera, u některých zabrala. Těžko říci, zda jde z jeho strany o úmysl, či neschopnost se zorientovat. Do jisté míry není divu. Informace, které se díky České škole začaly šířit, byly z oblasti, o nichž většina populace nemá ani tušení nebo je pro ni natolik vzdálenou, že je standardní ji bagatelizovat se slovy „stejně s tím nic nenaděláme“. Jiné vysvětlení je, že publikované informace ohrožují „státní zájem“, což volně přeloženo znamená kariéru konkrétních politiků. Pak je nejlépe zpochybnit jejich zdroj.
Nezávislost České školy na státu má svá rizika
Poděkování České škole je z mé strany o to upřímnější, že v oblasti školství je médiem s podobným přístupem zcela unikátním. Většina ostatních (snad s výjimkou Učitelských listů) je totiž reálně závislá na ministerstvu školství. Tato závislost, ústící do autokorekce či autocensury, má několik tváří, duši však jedinou – komerční úspěch. Některá média kalkulují se státem dotovanými projekty, závislými na rozhodnutí politiků a úředníků ministerstva školství. Jiná média jsou si vědoma toho, že jejich profit je závislý na přísunu oficiálních informací z ministerstva. Tedy opět na rozhodnutí politiků a úředníků ministerstva školství. V obou případech můžeme těžko čekat objektivní informace z oblastí, které jsou pro aktuální politickou scénu či úřednický aparát státu ožehavá.
Odvrácenou stranu nezávislosti České školy představují ekonomické aspekty její existence. Podaří se majiteli a provozovateli České školy najít modus vivendi v rádoby konkurenčním prostředí, kde jako klíčové kritérium pro poskytnutí státní podpory bude ministerstvo školství preferovat loajalitu a komerční zájmy předem vybraných firem a osob? Hlavní otázka však stojí spíše takto: je to celé dobře?
Osobně bych se srdce přál provozovateli i redakci České školy, aby modus vivendi našli.
Karel Hepner
0 comments:
Post a Comment