Čtvrtletí co čtvrtletí zasedáme k tradičním hodnotícím poradám a více či méně se těšíme, že konečně zúčtujeme se všemi, kteří nám poslední tři měsíce pili krev. Jaksi samozřejmě a bez mrknutí oka rozdáme napomenutí, důtky či rovnou snížený stupeň z chování. Jaký ale skutečný efekt toto běsnění učitelského sboru přináší? Zajímá vůbec Kropáčka důtka ředitele školy? A co teprve Kropáčkovy rodiče?
Moje začátky
Ač je to již dávno, dobře si na to pamatuji. Když jsem „vyfasoval“ své první třídnictví, byl jsem potěšen, jak dobrou mám třídu. Jak již to na základní škole chodí – spektrum široké. A to jak v prospěchu, tak kázni. Nějaký ten propadlík, pár šprtů, sem tam sígr a támhle vzadu mouchy sežerte si mě. Jak říkám, já jsem byl nadšen, kolegyně již méně. Netrvalo dlouho a věty typu: „Poslouchej, ten tvůj Skřivánek je děsný. Celou hodinu vyrušuje a úlohy píše ve škole!“ mě začaly pronásledovat jako noční můra. Slýchával jsem je na chodbách, ve sborovně, v jídelně a pak i ve spaní. „Co pořád mají?“ ptal jsem se sám sebe v duchu. „Ano, Dalibor je trochu živější, ale že by byl tak nezvladatelný?"
A pak to přišlo. První čtvrtletí, hodnotící porada, třída šestá é, třídní učitel Ogrodník. Můj report byl stručný: „Třída živá, bez vážnějších kázeňských přestupků… neuděluji žádná kázeňská opatření.“ To jsem si dal! Během pár minut jsem byl roznesen na kopytech a donucen udělit několik napomenutí a důtek třídního učitele. A výsledný efekt? Žádný! Kolegyně mě nadále pronásledovaly i ve snu, žáci se i nadále chovali jako před udělením „trestů“. Slovy klasika, vlk se nažral a koza zůstala celá.
Můj vzdor
Je chyba v systému, nebo v nás – samotných učitelích? Nejsou vším vinni nevychovaní rodiče nevychovaných dětí? Existuje vůbec nějaké východisko? Podobné a další otázky jsem si kladl ve snaze začít zase klidně spávat. „Trest odkládaný, trest žádný“, šířil jsem ve sborovně, jídelně či v hospodě u piva. „Tak tedy, milí žáci, bude-li mít nějaký vyučující s vámi větší problém, nebudeme čekat na čtvrtletí, ale udělíme napomenutí třídního učitele ihned.“ Kolegyně vřele souhlasily, věčné poznámky na moji třídu téměř ustaly a já měl zase hezké sny.
Čas plyne jako voda a než jsem se nadál, opět jsem stroze hlásil: „Třída živá, bez vážnějších kázeňských přestupků… neuděluji žádná kázeňská opatření.“ To jsem si dal! Během několika minut jsem byl roznesen na kopytech a nucen udělit… NE, NE, NE! Tak to tady již jednou bylo. Já skutečně neuděluji ŽÁDNÝ kázeňský trest!
Měli jsme přece dohodu, vážení! A kolik jsme společnými silami rozdali napomenutí třídního učitele v průběhu posledních měsíců? Ani jedno? Tak proč teď chcete trestat Skřivánka, Drozdala a Kropáčka, když ani jednou to nebylo na napomenutí? Ano, já vím proč. Protože je to folklór. Folklór hodnotících porad. Rozdělit kázeňské tresty všem, kteří nejsou tak úplně, dalo by se říct, košer. To by přece nešlo, aby Drozdal, takový lump a darebák, neměl ANI napomenutí! Že by on to zas takový lump a darebák nebyl? Trochu drzejší, má svůj názor, občas vyrušuje a úlohy píše ve škole. No ale… to já psával taky. Vy ne?
Mé přání
A tak, i když se mi s podporou několika mých kolegů podařilo zlomit folklór několika hodnotících porad, lidi člověk nezmění. Chodby školy jsem opustil, kolega již není třídní a vše se vrátilo do starých, dobře zajetých kolejí. Dál se udělují důtky a napomenutí za nekázeň a nevhodné chování ve vyučování, dál se nesmyslně hlasuje o důtce ředitele školy za neplnění školních povinností pro žáka, jehož matka je alkoholička a on nepovažuje za důležité nosit úkoly.
Přál bych si, aby nekázeň a nevhodné chování ve vyučování vymizely ze všech kázeňských opatření. Vždyť za kázeň v hodině je odpovědný především učitel. A proč tam to jde a jinde nikoli? Není chyba někde jinde než v žácích? Stejně tak bych si přál, aby až budeme zvedat ruku za potrestání, jsme přesně věděli, v jakých rodinných poměrech dotyčný vyrůstá. Přál bych si, aby čtvrtletní udělování kázeňských trestů nebyl jen rutinní folklór, kterým jinak normální dítě uvrhneme do letargie typu „stejně mám vždycky důtku, tak mi všichni můžete…“, ale dobře promyšlený a uvážený krok. Přál bych si, aby folklór hodnotících porad postupně vymizel ze všech škol, jakož i jiné typické prvky feminizovaného českého školství.
Zdeněk Ogrodník
0 komentářů:
Okomentovat