To není Tolkien a jeho hobiti, to není Bilbo Pytlík, ale české školství za posledních dvanáct let. Kruhem se vrátilo do situace, která v řadě aspektů připomíná rok devadesát. Ředitelé škol jako pasivní loutky v rukou byrokratické hydry, normativní systém financování v troskách, systémová neefektivita v rozměru miliard korun ročně, (…)
(…) obrovská přezaměstnanost, poloprázdné třídy a školy, vnitřní zadluženost v desítkách miliard korun, rostoucí nesoulad poptávky a nabídky na vzdělávacím trhu. Potřeba razantních systémových změn je velká, podmínky chybí.
První polovina devadesátých letech byla ve znamení razantního ozdravného procesu v českém školství. Měl jsem v té době možnost sledovat vše jako nezúčastněný divák zpoza hranic. Směr, tempo i hloubka změn vzbuzovaly v zahraničních odbornících oprávněný úžas a ve mně určitý pocit hrdosti. Bylo zřejmé, že razance je dočasná, odvozená od raně porevoluční situace. Málokdo však mohl tušit, že vývoj změní směr natolik, že se o dvanáct let později dostaneme do stavu, který se bude v mnohém podobat situaci roku devadesát.
Stát řekl A, ale …
Kromě obecné celospolečenské situace se o změny zasloužily dva klíčové faktory. Prvním byla vysoká míra autonomie, kterou školám a ředitelům přinesla novelizace školského zákona, a druhým výkonově normativní systém financování škol. O vývoji školství začali rozhodovat jeho klienti – žáci a rodiče. Všudypřítomní moudří úředníci a sociální inženýři (kteří vždy vědí, co je pro lidi dobré) stáli v pozadí a najednou měli jen velmi omezený vliv.
Ředitelé středních a částečně základních škol byli ze dne na den hozeni do vody právní subjektivity a zároveň do prostředí, kde o prosperitě školy rozhodoval vzdělávací trh. Konfrontováni s novou realitou se postupně z bývalých učitelů stávali skuteční ředitelé. Byl jim dán velký prostor a oni se jej tu lépe, tu hůře naučili využívat.
Během pěti let ředitelé odvedli obrovský kus práce a napravili většinu důsledků centrálního řízení vlády lidu. Mezi řediteli vyrostlo mnoho silných osobností, jejich školy v liberálním prostředí prosperovaly a rozvíjely se. Bylo ovšem mnoho takových, kteří se v nových podmínkách nezorientovali a jejich školy se časem zmítaly v křeči existenčních problémů. Přesně tak, jak to má v každém objektivně fungujícím systému být.
… zapomněl říci B
Jenže v každém objektivně fungujícím systému musí existovat mechanismus, který odumírající větve odřezává a který činí systém samoléčitelným. V komerčním sektoru se tak děje cestou bankrotů či včasným zásahem vlastníka, který vymění vedení a nastolí ozdravný režim. V prostředí státního školství institut bankrotu neexistuje. Bylo tedy logické, že je třeba postavit jeho náhražku – permanentní optimalizaci sítě škol a institut nucené správy školy v případě, že stávající vedení není schopno narůstající problémy řešit.
Stát však vývoji netečně přihlížel. Zavedl sice výkonově normativní financování, které indikovalo manažerské chyby. Neučinil však druhý krok. Nesledoval chování systému, ignoroval zřetelné signály, které vyluzovaly neúspěšné školy, nevytvořil ozdravné mechanismy. Varovné signály nechával bez povšimnutí. Přitom měl v rukou všechny nástroje, které si jen mohl přát:
- byl zřizovatelem většiny středních škol;
- byl správcem sítě škol a rozhodoval o udělení, změnách a odejmutí vzdělávacích licencí;
- měl veškeré pravomoce k uskutečňování racionální personální politiky – jmenoval ředitele;
- měl k ruce školní inspekci;
- a k tomu systém financování jako spolehlivý zdroj relevantních informací.
Stát se však zachoval jako ten nejhorší hospodář. Žádná optimalizace, žádná nucená správa, žádná aktivní licenční politika, žádné personální změny kvůli neúspěšnému řízení. Ztráty, které svojí nečinností Ministerstvo školství za posledních deset let způsobilo, se musí počítat v řádech desítek miliard korun. Přitom výkonově normativní systém, pokud by byl skutečně využit, mohl jednoznačně určovat, kde jsou problémy, kde je zrno a kde plevy.
Místo toho ministerstvo sedělo a čekalo. A to čekání vyústilo v situaci, kdy problémy neúspěšných ředitelů a neúspěšných škol začaly mít systémový charakter. A do toho přišel demografický pokles.
Ministr školství Pilip pochopil jako první z ministrů vážnost situace a zahájil razantní optimalizaci sítě škol. Ta měla v průběhu jednoho roku odřezal větve, odumřelé působením tržních principů fungování školského systému a napravit nečinnost jeho předchůdců. Optimalizace se však po jeho odchodu na ministerstvo financí zastavila na půli cesty. Nastalo období dalšího bujení problémů a nečinnosti, od roku 1999 zdůvodňované alibistickým čekáním na reformu veřejné správy.
Příčinou problémů jsou informace o problémech a neschopní ředitelé
Nečinnost však byla pouze zdánlivá. Socialistická úřednická klika ministerstva školství pochopila svoji velkou šanci návratu k moci a znovunastolení osvědčených starých pořádků. Vše zahájil nestor školských byrokratů, Zdeněk Bernard, veřejným prohlášením, že za všechny problémy může právě výkonově normativní princip financování. Bizarním způsobem za původce problémů označil informace o problémech. A tak se od roku 1997 stali všichni ministři vědomky či nevědomky pasivními svědky procesu školské normalizace. Začalo období přerozdělování rozpočtu, zneprůhledňování rozhodnutí a nastolení pravé byrokracie ve smyslu vlády úředníků.
Aby nebylo absurdity dost, byrokraté vyrukovali s další teorií – za vše mohou neschopní ředitelé. Velmi efektivně jako argument pro posilování své moci začali vytvářet obraz neschopných ředitelů, zneužívajících své pravomoci, požívajících neoprávněných materiálních výhod a obohacujících se. Od toho už byl jenom krůček k posílení kontrolní činnosti, produkci desítek detailních směrnic a akcím typu centrální evidence a přerozdělování automobilového parku českých škol.
Ředitelé postupně ztráceli díky systematické a houževnaté snaze ministerských byrokratů své pravomoci, autonomie škol byla kousek po kousku demontována desítkami předpisů a nařízení a faktické rozhodování o osudu školství se vracelo do rukou těch, kterým bylo po roce 89 odebráno. Stát předával střední školství krajům již ve stavu, kdy v čele škol stály spíše loutky než manažeři. K žádné změně však tím nedošlo – vyměnili se pouze loutkoherci a časem některé loutky. Dřevěná tragédie pokračuje.
Karel Hepner
0 comments:
Post a Comment