Populismus politiků, odkládajících řezy do neefektivní sítě škol, je u konce. Učitelům je třeba jasně říci: na oněch 130 % průměrného platu dosáhnete, když každý šestý z vás odejde a každá pátá škola se zavře. Odborářské chrastění stávkovou zbrojí je to poslední, co může školství pomoci.
Vláda pochopila. Není nutné spekulovat nad motivy, skutečnost je jasná. Utahování řádně povoleného opasku začíná. Pro školství, závislém na státním rozpočtu, je to dvojnásobně nemilá zpráva. Jednak se bude ve školství škrtat jako v ostatních rozpočtových kapitolách, jednak školství předchozí povolování rozpočtového opasku jaksi prožralo.
Trestuhodnou přezaměstnaností a laxností ministerstva i prakticky všech ostatních zřizovatelů školství prohospodařilo za posledních pět let veškeré výhody, plynoucí z demografického poklesu. Zoufale neefektivní systém financování, tolerující (či dokonce aktivně podporující) plýtvání, způsobil vnitřní zadluženost resortu v řádech desítek miliard korun. Drtivá většina prohospodařených prostředků však nejde na vrub ředitelů škol, ale celého systému, který neumí kvůli nepřehlednému přerozdělování oddělovat pověstná zrna od plev. Až na výjimky některých typů středních škol jsme na ostatních školách svědky většinou poloprázdných tříd s plnými stavy učitelů.
Jsem zcela přesvědčen (a čísla mi dávají za pravdu) o tom, že racionální přístup státu a obcí k síti škol spolu s průhlednými a objektivními principy financování škol mohly i za současného objemu školských financí zajistit oněch fetišizovaných 130 %. Není tomu bohužel tak. Velké části učitelů se sice za posledních pět let podmínky pro jejich práci výrazně zlepšily. Pryč jsou přece doby třicetihlavých tříd. Daň, kterou za to platí všichni, je pouze kosmetický růst učitelských mezd, jdoucí navíc většinou na úkor poklesu provozních prostředků škol.
Chytrému napověz …
Jedno však je na současné situaci vysloveně pozitivní. Rozpočtová krize napovídá o tom, že jednoduchou aritmetickou zákonitost, jakou je prostá trojčlenka, nepřetlačí ani velkohubá gesta politiků, ani odborářské chrastění stávkovou zbrojí, natožpak lamentování úředníků nad trvalým nedostatkem peněz.
Jako chronický optimista se mohu domnívat, že pomazaným hlavám dojde nutnost razantní změny přístupu. Že představitelům školských manažerů dojde, že není dobře nechat bez povšimnutí ve vlastním rybníku bezuzdně řádit rozmařilé trio sociálnědemokratických politiků, mocichtivých úředníků a nezodpovědných odborářů. Že samotným učitelům dojde, že nechat se zastupovat odborářskou oligarchií, opíjející mátožné a naivní členstvo vidinou bezobsažného šestnáctitřídního platového blahobytu za účelem udržení vlivných „koryt“, musí skončit nezdarem.
Je jisté, že líbivá hra a populismus politiků, jedno zda na státní, krajské či obecní úrovni, odkládajících nepopulární řezy do neefektivní sítě škol, je u konce. Učitelům je třeba jasně říci: na oněch 130 % dosáhnete, když každý šestý z vás odejde a každá pátá škola se zavře. A rozpočítávání nebude dělat nikdo jiný, než nesmlouvavý princip výkonově normativního financování škol. Ten jediný je totiž schopen s aritmetickou důrazností ukázat tam, kde se žije „nad poměry“. Teprve pak musí přijít objektivně formulovaný verdikt.
Příležitost, jakých není dvanáct do tuctu
Paní ministryně tak má ideální příležitost předvést, že je schopnou političkou. Připravuje totiž zákon, jehož jedním z hlavních cílů by mělo být nastolení transparentních principů financování a motivačních mechanismů k racionálnímu hospodaření. Ještě před měsícem se zdálo, že se problematickým a bolestným paragrafům o financování vyhne. Koneckonců jde přece o zákon o vzdělávání a není důstojno tak vysokého poslání zabývati se záležitostmi tak mrzkými, jako jsou peníze.
Paní ministryně nakonec s prozíravostí sobě vlastní postoj změnila. Možná na tom vydělá nejen ona, ale zejména naše školství. Bez teatrálních gest demisí-nedemisí, bez zbytečných cavyků, s týmem schopných odborníků a politickým talentem. Bude mít na to dost síly a odvahy?
Oblečená - neoblečená, učesaná - neučesaná, přijet - nepřijet …
Bohužel, při letmém pohledu na současný legislativní výtvor ministerstva se mi chtě nechtě vybavila pohádka o chytré horákyni. Asi tak zhruba vypadá dikce posledního návrhu školského zákona z pera úředního šimla jménem Bernard. Normativy, výkony, žáci, normativy … v textu se to jen hemží. Jak už to však u něj bývá pravidlem, vše končí na půli cesty. Na cestě peněz z ministerstva do škol stopa po normativech a objektivitě mizí na krajích. A tam – děj se vůle boží – číhají desítky bernardů, zvyklých z přítmí školských úřadů jánošíkovsky bohatým brát a chudým dávat.
Těžko říct, zda je v tom záměr socialistického plánovače či prostá hloupost a lenost přemýšlet. Nebo snad snaha vyhnout se vysvětlování, proč klientelismem prolezlým krajům přistřihnout zákonem křídla?
U Trajců na zahrádce v přítmí slunečníků je krásně. Je dusno. Odpoledne nejspíš pěkně sprchne. Objednám druhého bernarda. Chutná skvěle, rozhodně lépe než ten z Karmelitské.
Karel Hepner
0 komentářů:
Okomentovat