V polovině minulého týdne dokončilo ministerstvo školství práce na návrhu nového školského zákona a zákona o pedagogických pracovnících. V souvislosti s nadcházejícím připomínkovým řízení se člověku chtě nechtě vybaví známá árie Kecala z Prodané nevěsty, která končí ujištěním, že dobrá věc se podařila. Tak snadné to ale s oběma zákony asi zase nebude.
Financování škol se vrátilo
Oba návrhy zákonů, které několikrát změnily svou tvář, nyní čeká přibližně měsíc trvající připomínkové řízení a na počátku července pak projednání ve vládě. Řada poslanců školského výboru Poslanecké sněmovny však předpokládá, že k projednávání obou návrhů dojde až po parlamentních prázdninách.
Školskému zákonu totiž stojí v cestě jedna dost významná překážka. Tou je návrh zákona o rozpočtovém určení daní, který může ještě dost radikálně změnit celý systém financování škol a školských zařízení. Financování škol bylo z předchozí verze školského zákona úplně vypuštěno, a vrátilo se do vládního návrhu teprve nyní. V současné podobě se však financování nelíbí nejen opozici, ale ani asociacím a především krajům.
Ministerstvo školství totiž předpokládá, že peníze na platy učitelů budou na jednotlivé kraje převedeny až počátkem roku 2006. Dojde-li však ke změnám v návrhu zákona o rozpočtovém určení daní a daňové výnosy by byly svěřeny do působnosti krajů již od příštího roku, bude ministerstvo školství nuceno návrh školského zákona stáhnout z programu vládního kabinetu a znovu jej přepracovat. V případě úspěšného schválení návrhu ve vládě a v parlamentu skončí mnohaleté úsilí o přijetí školského zákona happy endem až v příštím kalendářním roce, neboť dramaturgie plánuje, že zákon by měl vejít v platnost až prvního září roku 2004.
Žádné velké novoty
Ze školského zákona se v závěrečné verzi vytratila překrásná preambule připomínající dikci převzatou od Robinsona Jefferesona. Též dříve užívaný název této právní normy jako zákona o počátečním vzdělávání z návrhu zmizel. Školský zákon se nyní drží více než při zemi a začíná střízlivým odstavci, které velmi lakonicky hovoří pouze o předmětu úpravy a zásadách a cílech vzdělávání.
Výraznými novotami zákon ale nehýří. Nosnou konstrukci posvátného chrámu vědění i nadále podpírá systém vzdělávacích programů tvořený rámcovými a školními programy. To jediné má snad viditelnou podporu učitelů. Do návrhu znovu pronikly názvy jednotlivých druhů škol a školských zařízení, několik předchozích úprav stejně tak přežila školská právnická osoba a školský rejstřík.
Významné místo v návrhu zákona však má nejen hodnocení činnosti škol Českou školní inspekcí, ale i jeho protiváha – sebehodnocení jednotlivými školami. Dva roky stará kritika Sheldona Richmana, že příliš velký důraz kladený na stát posílí již tak přebyrokratizovaný školský systém, nicméně platí i v případě návrhu českého školského zákona. Řečeno slovy G.W. Bushe: “Co se týče školství, úlohou vlády není sloužit systému. Její úlohou je sloužit dětem.” Nad českou školou však stále stojí příliš mnoho institucí, které mohou její činnost v mnoha směrech ovlivnit a autonomie škol je i podle nového zákona spíše vzdálenou fikcí.
Nesporně velkým zklamáním je, že po mnoha letech snah se ze zákona vytratila myšlenka integrace a zmizela idea inklusivní školy. Česká verze amerického zákona No Child Left Behind se nekoná a ani se neplánuje. Zákon pouze garantuje žákům a studentům se zdravotním postižením respektování jejich potřeb při přijímání ke vzdělávání a při jeho ukončování. Žáci ve smyslu tohoto zákona mají sice řadu práv, ale právo na integraci k nim doposud stále nepatří. Zatímco Česká republika stojí na počátku 21. století plna naděje a příslibů do budoucna, příliš mnoho žáků a studentů, kteří by potřebovali pomoc, je ponecháno svému osudu.
Uzákonit se prý musí úplně všechno
Stále se opakujícím argumentem kritiků zákona je, že řada ustanovení, ať již pro svou obecnost, či naopak specifičnost prostě do zákona nepatří, a své vhodnější místo by našly v některé z navazujících vyhlášek.
Do této kategorie zbytných ustanovení docela určitě patří některé detaily vymezující organizaci školního roku, který podle zákona začíná 1. září a končí 31. srpna, člení se na období školního vyučování a období školních prázdnin. Období školního vyučování zákon naprosto neočekávaně člení na pololetí a stanovuje, že ve školách se vyučuje v pětidenním vyučovacím týdnu, že vyučovací hodina v základním, středních a vyšším odborném vzdělávání trvá 45 minut, ale že to může docela jinak, jsou-li pro to opodstatněné důvody.
Stejné je to s učebnicemi a učebními texty, u nichž ministerstvo nadále uděluje a odnímá schvalovací doložku, ale školy na druhé straně mohou používat i jiné učebnice, které v oficiálním seznamu nejsou, pokud nejsou v rozporu s cíli vzdělávání, rámcovými vzdělávacími programy nebo právními předpisy – což je většina stávajících učebnic.
Dlouho diskutovaná společná část maturitní zkoušky prošla v minulých letech řadou trpkých kompromisů, které se na její podobě zcela nutně musely podepsat. Centrum pro reformu maturitní zkoušky (CERMAT) bylo v návrhu zákona nahrazeno novou institucí s vývěsním štítem, který hovoří o Centru pro zjišťování výsledků vzdělávání. Zmizely dvě úrovně obtížnosti písemných testů, zato se objevily další možnosti volby volitelných předmětů z přírodovědného a technického základu nebo informačně technologického základu. Perspektivu zrušení přijímacích zkoušek na vysokých školách to však bohužel nepřiblížilo.
Moc hezká vize učitelského zákona
Návrh zákona o pedagogických pracovnících se pokouší o zavedení nejen určitého státem garantovaného služebního řádu pro učitele, ale také o jejich dlouhodobý kariérový růst založený na kvalitě jejich vzdělání. V návrhu nelze přehlédnout patrnou snahu o zvýšení statutu a odborné úrovně kantorů, ale uzákonit zvýšení reálných mezd se zákonu o pedagogických pracovnících patrně nepodaří, i kdyby obsahoval dokonce dvacetitřídní platový systém. Stačí sledovat dnešní dění…
Na stovky některých pedagogických pracovníků se však kupodivu zapomnělo (sociální pedagog), nebo se s jejich profesionalizací nepočítá ani v 21. století (výchovný poradce). Velké naděje jsou naopak vkládány do funkce asistentů učitele. Těch se ovšem školy prozatím asi dlouho nedočkají. Ministerstvo školství na toto opatření, které by přišlo ročně na jednu miliardu, totiž nemá peníze. Ministerstvo školství dává v této oblasti vývoje zjevně přednost rozvíjení určité vize před profesní realitou, která ve školách dnes vládne. Proč ovšem nenavrhnout tuto skupinu budoucích pomocných učitelů již nyní do návrhu zákona. Pomocní učitelé zase tolik nestojí, a co je doma, to se přece vždycky počítá.
Konečnou verzi návrhu školského zákona a zákona o pedagogických pracovnících si můžete stáhnout již nyní do svého počítače: Školský zákon (145 kB, ZIP), Zákon o ped. prac. (42 kB, ZIP)
Antonín Mezera
0 komentářů:
Okomentovat