Petr Skořepa není zdaleka jediným českým učitelem, který se rozhodl pro životní změnu a odjel na pedagogickou „misi“ do některé ze zemí, v nichž žije česká krajanská komunita. Jejich pracovní pobyty již pět let organizuje Dům zahraničních služeb při MŠMT. Stát se učitelským „misionářem“ není úplně jednoduché, mnoho z nich pak ale o výjezd žádá opakovaně.
V našich krajanských komunitách nejen v Rumunsku, ale i v Chorvatsku, Srbsku a Černé Hoře, na Ukrajině, v Polsku či Rusku letos působí 9 učitelů z České republiky. Takřka rovným dílem jsou mezi nimi zastoupeni muži a ženy a také věkové složení je pestré – od 26 do 60 let. Kromě jedné středoškolské profesorky letos všichni působí na základních školách.
Ovšem ne každý z nich tráví svůj pobyt tak (z našeho pohledu) romanticky jako Petr Skořepa v Rumunsku, který si kromě dojení ovcí užije i zbytků starosvětské vážnosti k „panu učiteli“. Zkušenost z chorvatského Daruvaru nebo polského města Zelow je podstatně „západnější“. Rozdílné je v jednotlivých zemích i postavení češtiny. Zatímco ukrajinským dětem je už většinou vzdálenější, v rumunské komunitě je stále živá a tamní žáci ve školních znalostech českého jazyka pokulhávají jen asi o dva ročníky za svými vrstevníky z Česka.
„Zájem je každoročně poměrně velký, hlásí se nám kolem 40 uchazečů. Preferujeme učitele s aprobací českého jazyka a minimálně dvouletou praxí,“ vysvětluje Olga Vlachová z Domu zahraničních služeb (DZS). Kandidáti jsou po vyhodnocení písemného dotazníku pozváni k ústnímu pohovoru, z něhož vzejde průměrně 10 vyslaných učitelů a jejich náhradníků. Vycestovat lze pouze na celý školní rok včetně prázdnin, přičemž pobyt je možné opakovat nejvýše čtyřikrát.
Užší výběr zájemců se hodně odvíjí od konkrétních požadavků krajanských organizací, které českou vládu o vyslání učitelů žádají. K jejich práci totiž nepatří jen vyučování češtiny (příp. dalších předmětů podle dohody s ředitelem školy), ale i vedení uměleckých kroužků, práce v knihovně, pořádání kulturních akcí v obci a podobně. Náplň mise není jen pedagogická, ale s lehkou nadsázkou i „buditelská“ – udržovat českou kulturní identitu komunit.
Snad jako jediní čeští učitelé jsou tito za svoji (nesporně tvrdou) práci dobře odměňováni. Místo platu ze své kmenové školy v České republice, kde si zpravidla dohodnou roční neplacené volno nebo rozvážou poměr, dostávají stejnou tarifní mzdu od DZS a měsíční diety kolem jednoho tisíce US dolarů od ministerstva zahraničních věcí. Z těchto peněz si pak platí veškeré náklady. Rodinným příslušníkům se pobyt nehradí, nikdo jim ovšem nezakazuje žít se svým partnerem-učitelem za své peníze. Ti ale většinou odjíždějí sami…
Před školní inspekcí se však učitel neukryje ani v zapadlé rumunské vísce. „Na naše učitele dostáváme reference od krajanských organizací nebo našich zastupitelských úřadů, čas od času také sami jezdíme na osobní hospitace,“ přibližuje systém kontroly Olga Vlachová. Zatím jen jediný pobyt ale prý skončil vyloženým nezdarem.
Závěrem jeden tip pro ty, které stereotypní macha v české sídlištní škole už opravdu otrávila, jenže v Polsku byli na nákupech a to Rumunsko leží taky zbytečně blízko: na školní rok 2004/2005 se chystá jedno učitelské místo pro českou komunitu v Argentině. Pokud jste vystudovaný češtinář, domluvíte se španělsky a nebojíte se počítačů, máte do ledna čas na rozmyšlenou.
Více informací o vysílání českých učitelů a další pomoci krajanům najdete na stránce http://www.dzs.cz/so/krajani.htm.
Vít Šebor
0 komentářů:
Okomentovat