Dopoledne učí děti českých krajanů v Rumunsku češtinu a ovládat počítače, odpoledne při opravování písemek pase stádo ovcí, a když je třeba, dokáže i odrodit jehně. Večer pak pomáhá při výrobě sýra. To je život, který si vybral Petr Skořepa. Už téměř čtyři roky žije ve vesnici Svatá Helena v jihovýchodní části země nazývané Banát.
V chudých horách se silnou českou komunitou se dokonce oženil a vychovává svou dvouletou dcerku. „Přátelé a známí říkají, že jsem exot," říká mladý učitel. Vždy toužil učit někde na vesnici, kde jsou tři hlavní tradiční autority: starosta, farář a učitel. V Čechách žádnou takovou nenašel, a tak před čtyřmi lety využil nabídky Domu zahraničních služeb, který do míst s krajanskou menšinou pravidelně vysílá učitele (viz navazující článek).
Jeho domovem se stalo Rumunsko. „Nejprve jsem do Banátu přijel jako turista a moc se mi tady líbilo. Když se pak naskytla možnost jít sem učitelovat, neváhal jsem ani minutu,“ vzpomíná. Ve vesnici se nastěhoval k sedlákovi, který má dvě dcery. „Jedna už ale žila v Čechách. Dlouho jsem ji vůbec neznal a teprve později jsme se náhodou potkali ve vlasti,“ dodává. Pak už následovala svatba a potom narození dítěte. „Manželka je ještě na mateřské, kterou trávíme tady v Rumunsku,“ doplňuje svůj životopis.
Ze začátku musel ve škole bojovat se zaběhnutým systémem. „Měl jsem spoustu nápadů, ale nic se nepodařilo realizovat. Vypadalo to, jako by nikdo z místních neměl zájem. Teprve časem se ukázalo, že jde úplně všechno, ale potřebuje to svůj čas,“ popisuje své začátky Petr Skořepa. Dnes ve škole, kterou navštěvuje sedm desítek žáků, učí český jazyk a práci s počítačem, s dětmi vydává časopis Helenské sluníčko a vede hudební kroužek. Navíc se snaží škole pomáhat. Nyní chce propojit počítače do sítě a také začíná organizovat výměnné pobyty dětí. „Naši školáci míří do Čech a k nám zase přijíždějí děti z Brna. Letos jsme to zkusili poprvé," říká.
S tím, že se na něj někteří dívají jako na exota, se už vyrovnal. Myslí si, že horší situace nastane v okamžiku, kdy se s rodinou vrátí zpět do Čech a bude chtít žít stejný život jako dosud v rumunském Banátu. Navíc jej mrzí, že svůj dočasný domov nikdy neukáže svému šedesátiletému otci. „Chápu, že každý žijeme po svém. Můj život mu ale nepřipadá normální,“ dodává Skořepa.
Do Banátu Češi přišli už za Rakousko-Uherska, aby osídlili pohraniční území. Získali daňové výhody a muži nemuseli na čtrnáctiletou vojnu. Stovky rodin především z Plzeňska, okolí Prahy a Kladna se proto vydaly na vorech po Dunaji. Nejprve založily vesnici Svatá Elizabeta a Svatá Helena. Později přibylo Rovensko, Šumice, Bígr, Gerník a Eibentál.
Ostrůvky české svébytnosti se však stále zmenšují. Mladí lidé především z ekonomických důvodů Banát opouštějí a odcházejí zpět do původní vlasti. V současné době jich v Banátu žije necelé 2 000.
redakce ČTK
0 komentářů:
Okomentovat