Americké školy mají ve světě pověst míst, kde kvete násilí. Zásluhu na tom mají skutečné případy střílení, při nichž v posledních dvou letech zahynulo 85 lidí, ale částečně také populární, leč fiktivní filmy z prostředí školních gangů. Situace ale růžová není, mnozí učitelé zažili fyzické napadení, a školy proto zkoušejí na své žáky nejrůznější metody.
Podle nedávného průzkumu se obává násilností ve škole osm procent učitelů a dvě procenta prý zakusila fyzický útok na vlastní kůži. Jen v New Yorku hlásilo v posledních letech násilnost proti sobě kolem 4000 učitelů. Srovnání s klidnějšími poměry v Česku je ale poněkud obtížné, protože obě země jsou v mnoha ohledech rozdílné.
V USA existují daleko větší rozdíly mezi bohatými a chudými oblastmi než v Česku. Kázeňsky velmi problematické školy jsou právě školy v chudých čtvrtích a většina incidentů se odehrává v nich. K tomu přispívá fakt, že v USA děti chodí do školy až do devatenácti let společně – nedělí se na výběrové středoškoláky a učně.
Kromě toho jsou ve Spojených státech jiné tradice. Například vztah žáků a učitelů není tolik formální, což u některých jedinců může usnadnit přestoupení hranice násilí vůči pedagogovi. Rovněž tradiční nošení zbraní je obvyklejší, i když ani v USA není běžným zvykem chodit do školy s „koltem u pasu“. Přesto považují některé školské úřady za nutné oficiálně vyhlásit zákaz střelných zbraní v prostorách školy. „Nulovou toleranci“ zbraním ve škole vyhlásily například školské úřady v Los Angeles a každému žáku přistiženému se zbraní hrozí vyhazov. V prvním roce platnosti předpisu byl podán návrh na vyloučení 500 a druhý rok dokonce 600 studentů.
Jak vyzrát na násilí? Zkouší se osvěta, kamery i uniformy
Co mohou dělat učitelé v takovém nezáviděníhodném prostředí, když se netěší žádné oficiální ochraně? Vychovatelé a školní úřady vycházejí z toho, že příčiny násilí tkví v pubertálním věku, v nedostatku sociální zkušenosti mladých, v rozdílnostech sociálního zázemí žáků a v regionu, ve kterém se škola nachází.
Jako první stupeň prevence zavádí mnoho škol jednoduchá a snadno zapamatovatelná „pravidla slušného chování“ a vede rodiče k tomu, aby s dětmi diskutovali o významu vzdělání pro životní úspěch. Mladí lidé se také učí, jak se chovat k vrstevníkům, kteří jsou pod vlivem drog a projevují agresivitu. Jde v podstatě o programy zaměřené na předcházení a řešení konfliktů. Na některých školách zavádějí výchovní pracovníci rehabilitační programy pro ty mladé lidí, kteří se dopustí svého prvního násilného chování.
Pokud vysvětlování nepomůže, může vedení školy pozastavit násilníkovi školní docházku, případně ho ze studia vyloučit, což se bere jako poměrně velký trest vzhledem k tomu, jaký význam se přikládá vzdělání v životě.
K netradičnímu kroku, který má zvýšit kázeňské povědomí, přistoupil školský úřad v kalifornském Long Beach: nařídil nošení školních uniforem pro 58 000 tamních žáků. Uniformy sice nejsou bezpodmínečně povinné a rodiče mohou své ratolesti písemně „omluvit“ z jejich oblékání, nicméně je zajímavé, že rodiče v drtivé většině s jejich zavedením souhlasili. Po roce byly vyhodnoceny výsledky: školní zločinnost (krádeže, rvačky, sexuální napadání, útoky na učitele) poklesla o 36 procent a vandalismus o osmnáct procent. Protože ale jde o zatím jeden z mála případů návratu školních uniforem, kritici pochybují, zda jejich nošení po delší době nepovede ke ztrátě počátečního efektu.
Z dalších bezpečnostních opatření se uplatňují kamery na školních chodbách a v některých případech, zejména ve školách ležících v neklidných čtvrtích, jsou nainstalovány rámy detekující kov. Avšak odborníci i učitelé je považují za neúčinné, pokud nejsou spojeny s profesionální obsluhou, navíc studenti dokáží pistole i nože do školy dostat okny.
Za mnohem účinnější způsob odstraňování násilí je pokládána snaha o lepší komunikaci mezi žáky a učiteli. V některých školách se konají diskusní sezení studentů a pedagogů, při kterých obě strany popisují své slabé a silné stránky, vysvětlují, co jednu či druhou stranu nejvíce naštve a naopak co přispívá k uklidnění situace. Část učitelů se domnívá, že nikoli větší formalizace vztahu učitel-žák, ale právě zlomení chladné a neosobní atmosféry zejména ve velkých školách a vytvoření jakýchsi menších „škol v jedné škole“ přispěje k potírání násilí.
S násilím si lámou hlavu i na Slovensku
Problém školního násilí se ovšem netýká jen Ameriky. List Sme udělal předloni na stovce slovenských škol průzkum, podle kterého je až 90 procent učitelů přesvědčeno, že agresivita dětí vzrostla. Dvě třetiny uvedly, že jim žáci nadávají a v přibližně pěti procentech případů došlo k napadení učitele - což je dokonce víc, než uvádí americký průzkum. Asi pětina pedagogů přiznala, že kvůli násilnému chování žáků uvažuje nad odchodem ze školy.
Optimisté sice tvrdí, že problémy na Slovensku nejsou tak vážné jako na školách ve Spojených státech, kde výjimkou není ani střelba, jiní ale upozorňují, že hledat řešení, až taková situace nastane, je skutečně pozdě.
Mnozí učitelé si stěžují, že děti se po změně systému stali nejenom sebevědomější, ale také drzejší, vulgárnější a agresivnější. Školy a mnohdy ani rodiče nevědí, jak růstu dětského násilí zamezit. „Schytal jsem pár kopanců od žáka základní školy, když jsem mu chtěl během vyučovací hodiny zabránit, aby netloukl svého spolužáka,“ říká učitel Jaroslav Marek ze západního Slovenska. „Proti dětskému násilí pedagog mnoho nezmůže, protože jeho pravomoce jsou značně okleštěné. Poznámka, pohovor s rodiči nebo snížená známka z chování už příliš nezabírají.“
Pohlavky nebo pověstná rákoska jsou zakázány, i když se ještě pořád stává, že učitel ztratí nervy a ruka mu vylítne. Někteří žáci si uvědomují, že do patnácti let nejsou trestně zodpovědní za své chování a pedagogy někdy záměrně provokují. Učitel si nedovolí neposlušného žáka ani poslat za dveře, protože pokud by se raubíři něco stalo, musel by se za své rozhodnutí zodpovídat. Podle Marka není jednoduché ani vyloučit žáka ze školy, protože v zemi je povinná desetiletá školní docházka. Někteří pedagogové se domnívají, že situaci by alespoň částečně mohli zlepšit školní psychologové, na které však scházejí peníze.
Ministerští úředníci se k problému stavějí spíše vlažně. Mluvčí resortu školství Michaela Dobošová se domnívá, že problém násilí na školách lze jen stěží řešit centrálně. Případ od případu si tak musí vedení jednotlivých škol poradit především samo.
redakce ČTK
0 komentářů:
Okomentovat