Návrh zákona o soudnictví nad mládeží svěřuje škole významnou represivní funkci za přestupky a trestné činy, které žáci provedou i v době mimoškolní. Představa, že soud v těchto případech přenechává potrestání dětí na škole, je však v samé podstatě pomýlená a v řadě ohledů nebezpečná.
Škola je instituce, které stát svěřuje kromě vzdělávání také funkci výchovnou a dokonce v různých předpisech (i když sporadicky) stanovuje, k jakému obrazu by děti a mládež měla vychovávat. Nynější návrh zákona o soudnictví nad mládeží, který právě projednávají poslanci, jde podstatně dále a svěřuje škole také významnou represivní funkci, a to nejen ve věci chování dětí v době strávené ve škole a na školních akcích, ale i v době mimoškolní.
Ve škole a mimo školu
I dnes mnohé školy trestají své žáky za to, co spáchají v době mimo vyučování a bez jakékoli souvislosti se školou. Nejčastěji sahají ke snížení známky z chování (moc možností trestů ostatně ani v dnešním labyrintu předpisů nenajdou, v tomto smyslu lze nový zákon vítat). Známka z chování (podobně jako známka z jakéhokoli předmětu) však nemá podle dnešní legislativy statut výchovného opatření - jejím smyslem je hodnotit, jak žák během pololetí dodržoval stanovené normy chování.
Tyto normy ve většině případů stanoví školní řád a samozřejmě předpisy vyšší právní síly. Má-li být jakékoli hodnocení objektivní, měl by mít hodnotitel dostatek informací a podkladů. To, aby si učitel matematiky opatřil dostatek podkladů pro udělení známky ve svém předmětu, je jeho věcí a nese za to také odpovědnost. Jak si ale mají pedagogové shánět informace o chování žáka mimo školu? A mají tam kromě obvyklých přestupků jako jsou krádeže, vandalství nebo kouření zahrnovat také vyrušování v kině, neslušné pokřikování v metru nebo poškození knihy v knihovně? A co chování doma? Není to tak, že pokud bude škola hodnotit chování žáka mimo vyučování a mimo svůj okruh působnosti, přebírá také za toto chování částečnou odpovědnost?
Jsem si jist, že známky z chování – jakkoli je jejich funkce výchovná – by neměly zasahovat mimo okruh působnosti školy, protože hodnotit má škola to, co může kontrolovat a objektivně posuzovat. Také ve školních řádech – právě proto, že jsou školní – nemají co dělat ustanovení o chování žáků mimo školu.
Škola coby soud?
Projednávaný návrh zákona o soudnictví nad mládeží jde však podstatně dále – soudy mají přímo přenechávat škole potrestání žáků. Pokud by se to týkalo prohřešků, kterých se děti dopustí ve škole nebo na akcích školy, nelze mít větší námitky, tam ovšem soudní rozhodnutí škola nepotřebuje.
Navrhovaná formulace však zahrnuje i porušení zákona mimo školu a v tom případě by školská veřejnost měla hlasitě protestovat. Nemyslím, že je šťastné dělat ze školy součást státního represivního aparátu. Její autoritu to určitě příliš neposílí a bude na ni přenesena odpovědnost za něco, co téměř nemůže ovlivňovat. Učitelé budou rozhodovat o výši trestu pouze na základě informací soudu? Nebo soud přímo nařídí, že žák má dostat dvojku nebo trojku z chování? Tak či tak, je to špatně.
Učitelé se samozřejmě nemohou tvářit, že chování dětí je zajímá pouze k hranicím školního pozemku a k tomu, co se děje za nimi, se nebudou nijak vyjadřovat. Jejich pedagogické působení, jejich role v etické a morální výchově, jejich autorita vychovatele – to vše nepřipouští postoj „co se děje mimo školu, není moje věc“. Formální tresty ale mohou v tomto případě klidně nechat na jiných, na rodině, která je za to ze zákona odpovědná a na soudech, které by se tomu neměly vyhýbat. Ostatně, nebylo by lepší se vrátit k myšlence o snížení věkové hranice pro trestní odpovědnost?
Jindřich Kitzberger
0 komentářů:
Okomentovat