Malá venkovská školička žila po léta svým poklidným životem. Až donedávna, kdy se přihodilo něco neobvyklého. Či spíš, kdy to všechno prasklo: mnoho dětí chodí ze školy rovnou do hospody. Vědí to rodiče? A co škola? Má se do problému vložit, nebo se tvářit, že se jí to netýká? Vždyť přece nejde o vyučování, ale o volný čas dětí a za ten jsou odpovědni rodiče.
Do minulého týdne si učitelé této školy mohli stěžovat na výši svého platu, určitě však ne na chování svých svěřenců. Děti je stále uctivě zdraví, jsou-li požádáni, ochotně se vším pomáhají, v hodinách nevykřikují a snaží se spolupracovat. Nikdy nepožívali ve škole alkohol, prokazatelně kouří jen tři, z nichž jeden chlapec je uvolněn z výuky tělesné výchovy pro vleklé astma…
Kritikům, kteří poukazují na výhody městských škol, mnozí pedagogové oponují tím, že ve městě je možná o dva kroužky více (na zmiňované škole jich pracuje deset a jsou pro žáky naprosto zdarma), avšak pohodu a téměř rodinné prostředí nic nenahradí. S tolik proklamovanými „patologickými jevy“ se děti sice setkají stejně, avšak čím později k tomu dojde, tím lépe.
Všechny jmenované argumenty vzaly minulý týden skoro za své. Co se stalo, že byla narušena jindy tak klidná atmosféra? Co způsobilo rozruch a neshody v učitelském sboru?
Konec iluze
Zpočátku zcela běžná situace, která ještě nevěštila nic neobvyklého. Dvě žačky osmého ročníku se nedostavily do odpoledního dramatického kroužku. Byla to děvčata, která patřila ke spolehlivým oporám souboru, a proto jejich nepřítomnost narušila průběh celé zkoušky. Učitelka, která děti vede, byla trochu překvapená a zklamaná, avšak nepovažovala situaci za mimořádnou. Až později se u ní projevil jakýsi zvláštní pocit, že něco není v pořádku. Vrtalo jí hlavou, co mohlo být pro dívky důležitější, čemuže to vlastně daly přednost? Začala tedy malinko pátrat a přišla na podivné věci.
Děvčata místo domů či do kroužku zamířila rovnou do místního hostince, a co víc, nebyla sama. Dětí byla celá parta. Zajímavé je, že na přímou otázku učitelky odpověděla s klidem, že ano, že tam chodí téměř denně, chodí tam skoro všichni osmáci, deváťáci i děti mladší. Hrají kulečník, šipky a na automatech. A rodiče, ti o tom prý vědí a schvalují to. Alkohol? Toho se ani netknou! Nabízí se říci: zatím.
Rozkol ve sboru
A problém byl na světě. Vlastně teprve jeho počátek. Pravá „mela“ nastala až tehdy, když šokovaná učitelka o vzniklé situaci informovala vedení školy a ostatní kolegy na provozní poradě. Pedagogický sbor se rozdělil na tři části:
- Jedni tvrdili, že nám, učitelům, do toho nic není, že je to věc rodičů; když to nevadí jim, proč bychom se tím měli zabývat my. Co je mimo školu, není naše věc.
- Druzí byli pro informování rodičů a vyjádření radikálního nesouhlasného stanoviska školy. I když je to mimo školu, neměli bychom zůstat lhostejní k tomu, že si děti velmi brzy zvykají na hospodu jako na naprosto přirozené prostředí.
- Třetí propagovali názor, že to děti mají na vesnici těžké, nemají kam odpoledne chodit a že na tom není nic špatného, když si zahrají kulečník.
Dohadovalo se, listovalo ve vyhláškách a metodických pokynech, argument střídal argument. Žádná skupina se nechtěla se svým názorem rozloučit. Zazněla spousta otázek, na které nedokázal nikdo spolehlivě odpovědět. Například proč, když nás nemá zajímat nic mimoškolního, píšeme povinně před každým delším volnem do třídní knihy zápis týkající se poučení o bezpečnosti a chování žáků během doby, kdy ve škole nejsou. Proč držíme dozory nad dojíždějícími žáky po skončení vyučování až do odjezdu jejich autobusu? Co když mnozí rodiče o výletech svých dětí nic netuší, ačkoli ty tvrdí opak? Jestli nepromluvit s hostinským? Zda nezpravit obecní úřad? Máme vůbec oprávnění žákům něco takového zakázat? A tak podobně. Vedení školy se po chvíli váhání přiklonilo na stranu skupiny druhé, reprezentované mimo jiné i výchovným poradcem a metodikem prevence.
V souladu s Metodickým pokynem ministra školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci sociálně patologických jevů u dětí a mládeže, který přímo ukládá spolupracovat s rodiči a osvětově na ně působit v oblasti zdravého životního stylu a v oblasti prevence problémů ve vývoji a výchově dětí a mládeže, bylo rozhodnuto následovně: Škola svolá společnou schůzku rodičů, bude je o vzniklé situaci informovat a vyjádří zásadní nesouhlas s tím, aby deseti až patnáctileté děti trávily svůj volný čas v hospodě.
Co na to řeknou rodiče?
A opět se ozvali škarohlídské hlasy. Co když nám rodiče namítnou, že nám po tom opravdu nic není, že je to jen a jen jejich věc? Jenže, světe div se, vše dopadlo úplně jinak. Většina rodičů přijala zprávu překvapeně, o problému nevěděli a ti, co věděli, byli špatně informováni. Jeden tatínek se dokonce domníval, že v místním hostinci vznikl pro děti jakýsi „sportovní koutek“, jen mu prý bylo divné, že dcera tak smrdí kouřem. Každý reagoval podle svého. Někteří se divili, někteří si byli jisti, že jejich dítěte se to určitě netýká, jiní na své ratolesti jadrně nadávali. Téměř všichni však slíbili, že vše prověří a ihned sjednají nápravu. Dokonce zazněla i slova díků na adresu školy, což se tak často nestává. Je pravdou, že se divili i ti, jejichž děti prokazatelně navštěvují hospodu po desáté hodině večerní. Jak je možné, že doma nikomu nechybějí, je otázka jiná.
Z rodičů také vzešla iniciativa nahlásit vše na obecní úřad, jehož zástupci mohou ze svého titulu sjednat nápravu přímo na místě a promluvit s hostinským. Výsledek tedy nad očekávání dobrý, bouře se pomalu uklidňuje a škola může žít dál svým poklidným životem.
Možná si teď někdo klade otázku, proč tento článek vůbec vznikl. Vysvětlení je nasnadě. Až se zase jednou televizní komentátoři nad otřesnými obrázky patnáctiletých opilých dívenek či mrtvého mladého narkomana budou ptát: „A co proti tomu udělala škola?“, celý tento v podstatě banální příběh může být odpovědí. Sice zdánlivě alibistickou, ale přece jen nějakou. Škola se snažila zabojovat proti maličkosti, ze které by se mohl někdy v budoucnu opravdový problém vyklubat. A to není zase tak málo.
Na úplný závěr malá perlička – učitelka, která byla původcem celé akce, prověřovala pro jistotu situaci také doma u své desetileté dcery, žačky páté třídy. Na opatrnou otázku zazněla přímá odpověď: „Ano, maminko, já jsem tam také byla.“
Jana Dančáková
0 komentářů:
Okomentovat