Chystané rámcové vzdělávací programy se často prezentují jako kouzelné prostředky, které samy o sobě zajistí inovační změny ve školství, a tedy vyšší kvalitu vzdělávání. Zkušenosti ze západních zemí tuto představu usvědčují z naivity. Tam sice vyvinuli celou řadu nových vzdělávacích programů, učebnic, metodických postupů a školení, ale po pár letech s hrůzou zjistili, že výuka se prakticky nezměnila.
Dubnový kulatý stůl k aktuálním otázkám českého školství s podtitulem „Budou osnovy opravdu zrušeny?”, organizovaný SKAV, Ústavem výzkumu a rozvoje školství PedF UK a Střediskem vzdělávací politiky, nebyl věnován jen rámcovému vzdělávacímu programu pro základní vzdělávání. Několikahodinová diskuse byla vlastně věnována inovačním strategiím ve školství. Tedy jak ony kýžené změny prosadit v praxi.
Když slon chytá myš
K objasnění problému někdy pomůže humorná ilustrace. V Holandsku se na počátku 90. let v pedagogických časopisech objevoval obrázek, jehož mottem byla myšlenka, že vláda, která se snaží změnit činnost školy, je asi tak ve stejném postavení jako slon, který se chystá chytit myš ukrytou ve svém doupěti.
Ilustrace tak sarkasticky odpovídala na otázku, zda mohou všechny ty předpisy a nařízení ministerstva školství ovlivnit úroveň výuky samotných učitelů. Je totiž podstatné, jak výuka ve skutečných školách probíhá – a nikoli jak je vymezena školských zákonem a jeho prováděcími vyhláškami.
Jakým způsobem vůbec vláda a ministerstvo školství mohou ovlivnit kvalitu vzdělávání na jednotlivých školách? Nemá-li ministerstvo přímý vliv na školách, není ani schopno ovlivnit samotný systém vzdělávání. Jednou z možných cest, do níž je nyní vkládána velká naděje, je snaha reformovat základní školu a „změnit myšlení učitelů” s pomocí Rámcového vzdělávacího programu pro základní školství. To je jedna z otevřených šachových koncovek, která má doposud nepřeberné množství herních variant.
Chcete změnit školy? Začněte u ministerstva…
Vlastně nikdo, ani stát, nemůže přinutit učitele, aby změnil své chování, není-li zvolena strategie, která by umožnila změnu školství na základě vnitřní motivace učitelů samotných. Základní otázkou tedy je: Jak je možné motivovat školy a učitele, aby šli tím směrem, který ministerstvo školství prosazuje? První odpověď je poměrně jednoduchá: určujícím činitelem je samotné ministerstvo – toho pak vyplývá nutnost razantních změn v samotného úřadu.
Dost trefně to kdysi vyjádřil holandský ministr školství Ritzen na jednom setkání s českými partnery, když prohlásil: „Musíte nejprve změnit fungování svého ministerstva, abyste byli schopni změnit úroveň práce vašich učitelů.” Pro jeho pracovní tým byla tehdy vzorem efektivita dánského ministerstva školství, jehož osazenstvo se údajně vešlo do dvou autobusů. Tahle trochu komická představa nabývá bizarní podoby, když vezmeme v úvahu 461 úředníků českého resortního úřadu.
Tři perspektivy řešení
Mluvíme-li o prosazení inovací ve vzdělávání, vždy jde o výběr z možných strategických variant, které zcela nutně obsahují technickou, politickou a kulturní perspektivu plánovaného řešení.
Technická perspektiva řešení zní na první pohled velmi optimisticky. Říká, že když máte správné prostředky (například Rámcový vzdělávací program a systém doškolování učitelů), pak v cestě inovačních změn nestojí žádná překážka. Podle tohoto názoru jsou technické prostředky dostačujícím předpokladem jakékoli inovace. Jenže z řady zahraničních zkušeností je zřejmé, že tato cesta není sama o sobě příliš funkční.
Ve zmíněném Holandsku na počátku 90. let vyvinuli celou řadu nových vzdělávacích programů, učebnic a metodických postupů, ale po pěti letech s hrůzou zjistili, že se prakticky nic nezměnilo. Změnily se technické prostředky, ale nikoli učitelé. Jejich práce se žáky byla stejná jako předtím. Učitelé prostě používali stejných způsobů výuky, přestože měli k dispozici nové vzdělávací programy a učebnice. Dokonce ani průběžné doškolování učitelů nepomáhalo – dokud učitelé sami nedospěli k vlastní sebereflexi a nebyli ke změnám motivováni.
Zde se dostáváme k oné politická perspektivě, kterou lze vyjádřit otázkou: Co lidi vede ke změně a co je motivuje? Stanovení cílů inovačních změn na úrovni vlády totiž není až tak obtížné (koneckonců již delší dobu máme Bílou knihu), ale kdo tyto cíle bude prosazovat a uplatňovat v praxi? Jak budou učitelé (a potažmo rodiče žáků) motivováni, aby cíle stanovené ministerstvem školství byly současně i jejich vlastními cíli? To je veliký problém, který má i svůj mnohokrát diskutovaný finanční aspekt. V centralizovaném direktivním školském systému by jistě bylo snazší tyto „žádoucí a společné” cíle prosazovat než v současném systému decentralizovaném – na druhou stranu direktivy nikdy přímo nezajistí vnitřní motivaci.
Inovační změny ve vzdělávacím systému navíc někdy připomínají zaklínadlo, jehož obsah je mnoha uživateli velmi různě interpretován – a jsme u kulturní perspektivy řešení. Řada západních politiků již v 60. letech minulého století získala dost poučnou zkušenost, že pokud ke změnám ve vzdělávání dochází, mají tyto inovace v každé škole, a dokonce i v každé třídě vlastní charakter, vycházející z individuální interpretace definovaných cílů. To ovšem znamenalo, že jedna politika ministerstva školství byla realizována různými způsoby a pro tento fenomén se pak zpětně ustálil termín „kulturní perspektiva”.
Na otázku „jaká je funkce vzdělávání?“ se v současné době nachází odpověď, že funkcí vzdělávání není společenský filtr či rozvoj jen rozumových stránek, ale zejména osobnostní rozvoj všech lidských kvalit. Chce-li vláda tímto směrem změnit kvalitu vzdělávání ve školách, nestačí mít k dispozici rámcové vzdělávací programy. Pro tento cíl musí odbornou i širší veřejnost získat. A pokud nevezme v potaz všechny tři perspektivy řešení, dožije se zklamání.
Antonín Mezera
0 komentářů:
Okomentovat