Oldřich Suchoradský: Školní láska jako kázeňský přestupek

Známe to všichni. Líbající se dvojice třináctiletých na školní chodbě, nic nedbající přítomnosti spolužáků či učitelů. Jak máme na tyto a podobné situace jako učitelé reagovat? Jde ze strany „milenců“ o porušení školní kázně, či nikoliv? Je účinnější represe nebo domluva? Sex hýbe školou

Z popsaného příkladu, ale i z mnoha dalších projevů ve vyučování lze říci, že sexualita hýbe dnešní mládeží. Při výuce si musím dávat dobrý pozor, která slova ve výkladu použiji, aby si je žáci nevyložili jako dvojsmyslnou narážku. A pokud se mi to náhodně podaří – reakce žáků je okamžitá. Důsledkem takové situace je rozptýlení pozornosti a narušení výkladu, což v konečném efektu způsobí, že se hodina může minout účinkem.

Přitom v mém případě nejde ani o hodiny biologie, rodinné nebo občanské výchovy, kde jsou otázky sexuality a sexuálních vztahů přímo v obsahu učiva. Vyučuji matematiku a fyziku. A přesto žáci vyhledávají příležitosti a reagují na třeba i vzdálené asociace. Například ve fyzikálním pokusu o vybuzení statické elektřiny třením ebonitové tyče liščím ohonem vidí to, co jejich objevitel ani netušil. Je jasné, že při takové konkrétní představě jim výklad fyzikální podstaty elektrického jevu zcela uniká.

Děti jsou odrazem doby, ve které žijí. Již žáci na prvním stupni základní školy vědí o sexu víc, než jsme kdysi věděli my na konci povinné školní docházky. Současná dvanáctiletá děvčata vystupují jako světa znalé, zcela suverénně a sebevědomě se chovající dospělé ženy. Chlapci se jim snaží vyrovnat hrubým vyjadřováním a siláckými gesty. Kde se ale zrodil takový posun věku v názorech na sex? Proč naše děti dříve a předčasně dospívají? Odpověď je zřejmá. Je to v míře dostupnosti informací, které mají k dispozici. Zdrojů je mnoho. Nejsou to, jak tomu bylo za našeho dětství, jen zkušenější vrstevníci nebo rodiče. Přibyla televize, video, filmy, porno časopisy – veřejně vystavené v každé trafice, internet – kde děti najdou i to, co by je hledat nenapadlo.


Rodič tiše přihlíží

Obecně však přístup k informacím hodnotím jako pozitivum. Zásadní chyba je ale v nás – dospělých. Vzdáváme se kontroly nad jejich výběrem a narážíme na vlastní neschopnost komunikace s dětmi o těchto choulostivých otázkách. Ze strany rodičů a učitelů většinou chybí vysvětlení toho, co děti se zvědavostí vnímají a co nemohou v duševní a tělesné nezralosti chápat. Zvlášť kriticky vnímám roli rodičů. Jak je možné, že žáci šestého ročníku denně sledují televizní pořady po 22. hodině a to s plným vědomím a svolením rodičů? Pro děti není problém dostat se k pornokazetám nejtvrdšího ražení. Pořádají, někdy bez vědomí, jindy se souhlasem rodičů, setkání spolužáků, na kterých jsou oblíbené vizuální, ale i praktické instruktáže sledovaných programů. To pak pokračuje návštěvami diskoték, o kterých rodiče nic nevědí, nebo je tiše tolerují.


Je láska kázeňský přestupek

Vraťme se ještě jednou na školní chodbu: Před očima spolužáků i učitelů se k sobě v těsném objetí tulí dvojice třináctiletých milenců. Jak tedy reagovat na takovou situaci? Nevhodné a málo účinné budou postihy a zákazy, nebo dokonce tresty. Řád školy takové situace zpravidla také neřeší (viz článek  Láska na školní chodbě ). Obvykle stačí domluva třídního učitele nebo výchovného poradce. Většina dětí pochopí, že takové projevy jsou soukromou a intimní stránkou života a na veřejnost nepatří. Při nejbližší příležitosti pak informujeme o rozvíjejícím se vztahu rodiče žáků (zvláště když naše domluva nemá očekávaný efekt). Rodiče bez zbytečných emocí požádáme o spolupráci při vysvětlení nevhodnosti takových projevů ve škole. Při pohovoru s nimi se navíc dozvíme o způsobu výchovy dětí a jejich názorech na tyto otázky. Pokud takové jednání tolerují nebo dokonce obhajují, je naše snažení většinou marné. Naopak tam, kde u rodičů najdeme pochopení a spolupráce se daří, je výsledek okamžitý.

Školní lásky tu vždy byly a budou. Jsou jednou z nejkrásnějších vzpomínek na dětství a zakazovat je nikdo z nás nechce. Ale děti by měly od těch nejranějších projevů znát určitou míru, aby se nestaly lacinou exhibicí pro spolužáky a učitele, která na jednu stranu dokazuje jejich „dospělost“, ale v důsledcích může znamenat citovou prázdnotu.

Oldřich Suchoradský