Má výchovný poradce své pevné místo na našich školách? Jsou důsledně uplatňovány na všech školách nové formy práce výchovných poradců? Není přívlastek „výchovný“ příliš komisní a vlastně na obtíž? Tyto a další otázky klade autorka článku, která se na práci výchovné poradkyně teprve připravuje.
Připravuji se na práci výchovného poradce a s ostatními kolegy-studenty řešíme řadu problémů, které nás trápí. Některé z nich se pokusím popsat.
V roce 1978 bylo zakotveno ve školském zákoně ustanovení výchovného poradce na ZŠ jako povinné. Mnohé se od té doby v náhledu na tuto problematiku mělo změnit. Alespoň podle několika doplňujících dokumentů vydaných MŠ k vyhlášce č. 130 z roku 1980, která činnost výchovných poradců upravuje (dodnes jako jediná platná). Nemůže však být dodržována v plném rozsahu. Například vymezuje úkoly institucí již dávno zrušených (KPPP, Ústav pro sociální výzkum mládeže a výchovné poradenství). Za zlomový bývá považován rok 1989, kdy došlo, či mělo dojít, k největším změnám v úkolech i organizaci výchovného poradenství.
Jaká je realita?
Jsou opravdu důsledně uplatňovány na všech školách nové formy práce výchovných poradců? Zaměřují se např. na primární, sekundární, příp. terciální prevenci sociálně patologických jevů, nebo se jejich činnost omezuje stále jen na tradiční úkoly v oblasti odborné pomoci při profesní orientaci a při překonávání výchovných a výukových obtíží žáků?
Ze zkušeností kolegů výchovných poradců vyplývá, že ve velké většině našich základních škol je nová existence školního poradenství plně akceptována, mnohdy však nejasná systémová pravidla a chybějící legislativní zakotvení nového obsahu funkce výchovného poradce i jeho kompetencí práci ztěžují.
Avšak legislativa není tím jediným, co dnes výchovné poradce trápí. Mimo jiné je to už samotné pojmenování jejich funkce. Přívlastek výchovný dělá mnohdy svému jménu poradce medvědí službu. Ty, jimž má skutečně pomoci, totiž spíše odradí. Obava, že bude vychováváno, mnohdy nakonec zastraší i dítě, které se potřebuje a hlavně chce někomu svěřit se svými problémy. A co teprve rodiče jdoucí si pro radu! Ti už vůbec o nějakou výchovu nestojí.
Jak tedy nazvat pracovníky školy, jejichž prioritou by měl být právě zájem dítěte a posilování spolupráce mezi učiteli a rodiči?
Úvahy o novém pojmenování nejsou ničím novým. Např. v Koncepci MŠMT z listopadu 1995 o nových formách práce výchovného poradenství je navrženo místo dosavadního výchovné užívat názvu pedagogicko-psychologické poradenství. A to plně v souladu se současnou tendencí, která je mění na nedílnou součást komplexního výchovně vzdělávacího procesu. Označení sice výstižné, ale zřejmě příliš dlouhé, se zatím nevžilo.
Jedinou možností se v tomto problému prozatím jeví doposud uplatňované pravidlo na většině našich základních škol – vedení vybere jako výchovného poradce takovou osobnost, která dokáže vzbuzovat důvěru i respekt bez ohledu na své pojmenování a které by neměla chybět ani odborná způsobilost.
Jaké jsou sny?
Dalších problémů by se našla ještě celá řada: např. mnohdy nepřehledná komunikace mezi školou a pedagogicko-psychologickými poradnami, školou a kurátory pro děti a mládež, ale i mezi školou a rodiči aj. Každé z témat by si jistě zasloužilo samostatnou úvahu, já se tu svou pokusím zakončit výčtem několika přání, která by výchovným poradcům usnadnila život:
- chápající ředitel, který by respektoval názory a připomínky výchovného poradce a snažil by se mu vytvořit důstojné prostředí (pracovnu) pro jeho práci;
- chápající a sebekritičtí rodiče, kteří by v učitelích neviděli nepřítele a snažili se doma na dítě působit v souladu s působením školy;
- chápající kolegové, kteří by byli výchovnému poradci při řešení společných problémů ochotnými partnery;
- chápající pracovníci poradenských zařízení, kteří by učitele nepovažovali za své rivaly, ale snažili se školu naopak v oblasti výchovného poradenství maximálně podporovat.
Tento stav by byl samozřejmě jakýmsi ideálem, každá jeho část proměněná v realitu by však mohla dovést všechny zúčastněné blíže ke společnému cíli: zajistit našim dětem co nejspokojenější „plavbu na lodi jménem Škola“.
Jana Dančáková
0 comments:
Post a Comment