Také možná máte ve třídě děti, které nepíší domácí cvičení, nechtějí se soustavně učit, nevedou si ani školní sešit. Jsou pod ochranným štítem „dys“. Zneužívají jej, a to za podpory svých rodičů i pedagogické poradny, která jim příliš benevolentně poruchu učení přiznala. Na své výhody ale doplatí především ony samy…
Příběh z pedagogického dávnověku
Jako učitel matematiky a fyziky jsem v počátcích svého působení měl ve třídě chlapce, který vynikal v těchto předmětech, ale téměř propadal z češtiny a ruštiny. Tenkrát škola musela dát vycházejícím žákům k dalšímu studiu doporučení. Chlapec měl zájem o studium na průmyslovce, ale kvůli dvěma čtyřkám na vysvědčení neměl dostat ono doporučení.
Po velké diskusi s ředitelem a kolegy doporučení přece jen dostal. Chlapec byl přijat a dobře odmaturoval. Bez problémů pak vystudoval vysokou školu technického směru a dnes zastává zodpovědnou pracovní pozici. Jeho osud a setkání s dalšími takto handicapovanými dětmi mne později inspirovalo k rozšíření vzdělání o obor speciální pedagogiky.
Současná liberální realita
Dnes, kdy jsou otázky specifických poruch učení propracované a všeobecně známé, se popsaný příběh nemůže stát. Bohužel se dostáváme k opačnému pólu téhož problému. Specifické poruchy učení a úlevy s nimi spojené vedou žáky, ale spíše jejich rodiče, k jejich zneužívání. Pedagogické poradny, které rozhodují o zařazení žáka do skupiny s předponou „dys“, dávají často unáhlená a benevolentní rozhodnutí, vycházející spíš z nátlaku rodičů než ze skutečného stupně postižení.
Málo se přihlíží k názoru učitele, který žáka dlouhodobě vyučuje, a má proto o něm, vedle rodičů, nejvíce informací. Stanovisko školy, na kterou žák dochází, je podceňováno a škola stavěna do role odpůrce zájmů dítěte. Třeba tím, že výsledek šetření a rozhodnutí o zařazení mezi děti s určitým omezením nejsou škole přímo oznámeny, ale rodičům je dána do ruky jedna z kopií tohoto rozhodnutí, jež mohou škole (učiteli) předat. To někteří rodiče ale neudělají, a přesto vyžadují na učiteli úlevy, které byly rozhodnutím poradny jejich dítěti přiznány.
Vzniká tím zbytečné napětí mezi učitelem a rodiči, současně mezi školu a pedagogickou poradnou, protože rodiče interpretují učiteli závěry a doporučení z poradny podle svého, někdy zcela v rozporu s tím, co bylo v poradně dojednáno.
Dopady na výuku ve škole
Na vzniklé nedorozumění nejvíce doplácí postižený žák. Úlevy, které mu přísluší, učitelé neuplatňují, protože nic přesného o jeho postižení nevědí. A pokud ano, je pro ně těžké splnit požadavky individuální péče, kterou takto postižený žák potřebuje. Zvláště v situaci, kdy mají vysoký počet takto postižených žáků ve třídě.
Je zarážející, jak rychle roste na školách počet dětí s poruchami učení. Zatímco statistiky dětských psychologů a speciálních pedagogů ve světě hovoří o 7-10 % takto postižených dětí v populačním ročníku, v současných školách se jejich počet v některých třídách blíží až k jedné třetině žáků. Stav nutně vzbuzuje podezření, že jsou mezi ně zařazováni žáci s jinými nedostatečnostmi, jako je třeba nedostatek smyslových a rozumových schopností, ale také děti s poruchami chování. Rodiče takto vymezených dětí pak vyžadují na učiteli ohledy a speciální péči, nejrůznější úlevy a ohledy, kterými omlouvají jejich malou vůli a snahu, někdy i neukázněné chování. Při vysokém počtu „dys-žáků“ v jedné třídě jde taková snaha učitele evidentně na úkor práce s ostatními dětmi.
Nezamýšlené důsledky
Skutečně postižení žáci, u kterých byla vada prokázána, si pozornost samozřejmě zasluhují. Domnívám se ale, že by měla být individualizována a specifikována v souvislosti s jejich věkem. Zásadní pro úspěch takové péče je včasné rozpoznání vady, nejlépe ještě před nástupem do školy. Maximální pozornost je nutné dítěti věnovat během prvních tří ročníků školní docházky. Tady jsou na místě přiměřené a diferencované úlevy. Tady lze uznat škodlivost číselné klasifikace a výhody slovního hodnocení.
Od 4. ročníku by si však mělo dítě zvykat se svým omezením žít a samostatně ho překonávat. Zatím totiž nejsou známy metody, které by ho problémů zcela zbavily – s velkou pravděpodobností si je v určité formě odnese do života. Role učitele (ale i rodiče) v tomto období by měla spočívat v tom, že mu pomůže realizovat se v těch oblastech, kde mu porucha nebude nevadit. A při rozhodování o dalším studiu zaměřit tímto směrem jeho životní profesní dráhu.
Neustálá a dlouhodobá ochrana v dítěti naopak vypěstuje nežádoucí snahu obcházet problémy, vymlouvat se na své potíže a postupně nedělat ani to, co by sám a bez obtíží zvládl. Mám ve třídě děti s poruchami učení, které nepíší domácí cvičení, nechtějí se soustavně učit, nevedou si ani školní sešit. Své poruchy zneužívají, a to pod dohledem a za podpory svých rodičů, za podpory pedagogické poradny. Je víc než jisté, že ochrana tohoto typu skončí s absolvováním základní školy. Žádná vyšší vzdělávací instituce nebude takovou ochranu nadále uplatňovat. O to těžší bude přechod takto vedeného dítěte do životní reality.
Méně je více
Z úvodního příběhu je vidět, že své názory nepíši jako odpůrce péče o děti se specifickými poruchami učení. Jen si myslím, že současná benevolence při zařazování dětí do kategorie „dys“ jim spíše škodí, než je jim ku prospěchu. Dokonce se domnívám, že můj dávný žák, který se tak plnohodnotně zapojil do života, by za dnešních podmínek svého postavení nikdy nedosáhl. Každodenní realita ho naučila bojovat a překonávat svoji nedostatečnost. Vypěstovala v něm vůli, ale i potřebné sebevědomí, se kterým se v dalším životě prosadil.
Učí těmto vlastnostem současná protekcionistická výchova?
Oldřich Suchoradský
0 comments:
Post a Comment