Někteří učitelé jsou v životě postaveni do zvláštní role: učí ve škole vlastního potomka, kterému – vzato z druhé strany – stojí před tabulí vlastní rodič. V životě jsem měl možnost prověřit si obě role na vlastní kůži. Věřte, že není co závidět…
Vzpomínka první: Olda
Moje raná vzpomínka se váže ke kamarádovi Oldovi z osmiletky, jehož otec učil na naší škole fyziku. Olda ze situace vyloženě těžil. Moc se neučil a k učitelům si dovolil, co by si netroufl nikdo z nás. Až to jednou přehnal a po střetu s mladou učitelkou biologie byl svým otcem-učitelem v průběhu vyučování vytažen na chodbu. Tam to i za přivřenými dveřmi hlasitě plesklo. Olda si po návratu do třídy zakrýval tvář, zčervenalou od otcovské facky. A tak jsme všichni konečně poznali, že být dítětem učitele není vždycky med.
Vzpomínka druhá: synem svého učitele
Později na střední škole jsem si roli žáka vyučovaného vlastním otcem vyzkoušel sám na sobě. Byla to sice jen nepovinná deskriptivní geometrie, ale dodnes z ní mám těžké sny. Moji spolužáci si nenechali rozmluvit, že mi tatínek nenadržuje, dopředu mě neinformuje o prověrkách a nenacvičuje se mnou jejich obsah. Když jsem tvrdil opak, nikdo mi stejně nevěřil. A můj otec samozřejmě chtěl, abych byl jeho dobrým žákem, a tím spíš mi nic neodpustil, ba ani mi s rýsováním nepomáhal. Abych jeho očekávání splnil, musel jsem se moc snažit, a tak mě učení na tento okrajový předmět stálo mnohem víc úsilí než třeba na daleko těžší matematiku.
Vzpomínka třetí: učitelem své dcery
Po létech jsem si vyzkoušel i opačnou roli: stal jsem se učitelem své dcery. A to dokonce třídním. Navíc jsem vyučoval předmětu, který byl v rozvrhu hodin denně – matematice. Poznal jsem, že role učitele-otce je neméně nevděčná jako role žáka-syna. Cítil jsem, že všichni kolem očekávají, že budu své dceři co nejvíc „pomáhat“. A tak jsem, stejně jako předtím můj otec, byl někdy až nepřirozeně přísný a nemilosrdný; co jsem odpustil druhým, své dceři nikdy. Nakonec jsme své role snad oba zvládli, ale stálo nás to mnoho úsilí.
Dva extrémy
Příběh mého spolužáka Oldy představuje jeden z pólů chování dětí docházejících na školu se svými rodiči. Domnívají se, že si mohou všechno dovolit a že jim vše nějak projde. I když tomu tak někdy skutečně může být, tato cesta vede do pozdějších životních problémů. Nejpozději v okamžiku, kdy dítě přejde na jinou školu, kde zpravidla zažije otřes, když se stane „řadovým“ žákem školy bez jakýchkoli výhod. Slouží ke cti Oldova otce, že toto nebezpečí vytušil a dalším excesům syna udělal rázný konec.
Protekční přístup k dětem kolegů působících na škole ale není typický. Spíše se naplňuje opačný extrém: jejich neúspěchy jsou okamžitě „propírány“, a to před zraky celé sborovny. Vyznává se pravidlo, že kantorské dítě musí být vzorem všech ctností a budoucím géniem. Jeho nekázeň či neznalost je navíc chápána jako profesní neschopnost učitele zvládnout byť „jen“ své vlastní dítě.
Co s tím?
Jaký závěr udělat z úvahy o kantorských dětech? Zlatá rada zní: Vyhnout se takové životní situaci. Ne vždy je to ale možné, typicky v menší obci. To byl právě náš rodinný případ.
Problém se pak týká nejen samotného učitele-rodiče, ale i všech jeho kolegů, kteří kantorské dítě na škole vyučují. Těm nezbývá, než se snažit přistupovat k němu tak jako k ostatním žákům ve třídě, aby nezískalo pocit, že má proti spolužákům nějaké výhody. Na druhou stranu by je však měli ochránit před unáhlenou reakcí okolí, když se mu něco nezdaří. Snažit se vyřešit problém nejdřív pouze s ním, bez účasti rodiče-kolegy. Facka, která padla na tvář mého spolužáka Oldy, mi zní v uších i po 50 letech. I když byla v dané situaci pochopitelná, zbytečně uškodila vztahu otce a jeho syna.
Oldřich Suchoradský
0 komentářů:
Okomentovat