V roce 1966 se konala v Paříži mezivládní konference o postavení učitelů, která přijala tzv. Chartu učitelů. Je to vlastně výčet konkrétních i obecnějších doporučení, jejichž naplnění by měly zajistit všechny státy OSN. Jelikož se k tomuto dokumentu přihlásila i Česká republika, rozhodl jsem se zkonfrontovat požadavky z roku 1966 s realitou našeho školství v roce 2002.
Musím předeslat, že většinu uvedených bodů Česká republika splňuje, je tu ale řada problematických otázek, na které se chci zaměřit. Zvolil jsem přehledný postup, ve kterém se střídají citace z Charty učitelů (v úplném znění zde na Učitelských listech) s mým stručným komentářem.
115. Platy učitelů by měly: a) odrážet význam pedagogické práce a s tím související význam učitelů ve společnosti, b) být porovnatelné s platy v jiných povoláních, vyžadující podobnou anebo ekvivalentní kvalifikaci, c) poskytovat učitelům prostředky na zabezpečení uspokojivé životní úrovně jich samých i jejich rodin, jakož i možnost investovat do dalšího vzdělávání nebo sledování kulturních aktivit za účelem zvyšování vlastní profesionální kvalifikace…
117. Platová struktura by se měla plánovat tak, aby nedocházelo k nespravedlnostem nebo anomáliím, které by mohly vést k rozporům mezi jednotlivými skupinami učitelů.
122. Postup od minimálního k maximálnímu platovému stupni by neměl trvat více než 10–15 roků.
Platy českých učitelů jsou v poslední době velmi diskutovaným tématem a patří k nejnižším v Evropě. Bod a) je bohužel splněn beze zbytku, což tvrdím s velkou dávkou ironie… V bodě b) lze poměřovat učitele buď s knihovníky, nebo s lékaři a soudci. V prvním případě si žijí vysoce nad poměry, ale ve druhém jejich plat dosahuje sotva 50 procent! Také anomálie v odměňování učitelů na ZŠ i SŠ, přestože mají stejné vzdělání, je evidentní a nespravedlivá. Nejzávažnější problém však vidím v bodě posledním. Tarifní tabulky totiž nabízejí maximum až po 32 letech praxe, což je trojnásobek doporučené doby. I tak ale nejvyšší tabulkový plat dosáhne pouze průměrné mzdy v zemi!
13. Absolvování schváleného kurzu příslušné učitelské přípravy by se mělo vyžadovat od všech osob vstupujících do učitelské profese.
141. Hlavním principem by mělo být, že každý závažný nedostatek učitelů by se měl řešit výjimečnými opatřeními. Tato opatření by neměla v žádném případě snižovat požadavky na kvalifikaci učitele ani na úroveň vzdělání žáků. Vzhledem k tomu, že některá opatření zaměřená na řešení nedostatku učitelů, jako např. neúměrné zvýšení kapacity tříd, učebního úvazku učitele, se neslučují s cíli a úkoly vzdělání a poškozují žáky, měly by školské orgány učinit takové kroky, které by umožnily taková opatření nepřijímat a již existující zrušit.
144. Pokud je to možné, nekvalifikovaní zaměstnanci by měli pracovat pod přímým dozorem a vedením odborně kvalifikovaných učitelů. Podmínkou dalšího zaměstnání těchto osob by mělo být získání odpovídajícího vzdělání nebo ukončení studia.
Je smutnou skutečností, že na našich školách působí 10 000 nekvalifikovaných učitelů, což je více než 5 %. Dá se tedy říci, že každý 20. učitel neodvádí svou práci profesionálně, ale jako nadšený amatér. Bohužel tito lidé ve školství zůstávají nepovšimnuti a neexistují pro ně žádné speciální programy pro doplnění pedagogického, psychologického a odborného vzdělání. Důsledky tohoto problému se samozřejmě neprojeví hned, ale v horizontu deseti let určitě. Jde o velmi závažný problém, který by se měl začít co nejdříve řešit!
14. Právo na přijetí do přípravy na učitelské povolání by mělo být podmíněno absolvováním příslušné střední školy a takovými osobními vlastnostmi, které pomohou uchazečům stát se členy hodnými této profese.
Zastavím se u problému, jestli pedagogické fakulty zkoumají “osobní vlastnosti” zájemců o toto povolání a zda je během výuky rozvíjejí. Učitelé, kteří absolvovali přijímací řízení i státní závěrečné zkoušky, dobře vědí, že na některých fakultách se nevyžaduje ani ústní přijímací pohovor, natož nějaké osobnostní testy. Ani při ukončení vysoké školy se tyto vlastnosti nezkoumají…
32. Úřady by měly v dohodě s učitelskými organizacemi podporovat vytváření širokého systému dalšího vzdělávání volně dostupného všem učitelům. Takový systém by měl poskytovat různé programy a zahrnout účast učitelských přípravek vědeckých a kulturních institucí a učitelských organizací. Aktualizační kurzy by se měly pořádat především pro učitele, kteří se vrátili do učitelské služby po přestávce v jejím výkonu.
36. Úřady by měly učitele povzbuzovat k dalšímu vzdělávání, a je-li to možné, pomáhat jim individuálně nebo skupinově cestovat ve vlastní zemi i v zahraničí.
91. Učitelům by měl být poskytován čas nezbytný k účasti na programech dalšího vzdělávání.
95. Čas od času by mělo být učiteli poskytnuto plně nebo částečně placené studijní volno na zvyšování kvalifikace.
Další vzdělávání pedagogů je velkým problémem českého školství. Podle mého názoru je zcela chaotické a nemá jasnou vizi. V současné době se o něj starají hlavně pedagogická centra, ale ministerstvo školství udílí akreditace DVPP i jiným institucím. Akreditace by se ovšem měly udílet přímo lektorům. Pedagogická centra by pak zajišťovala servis (místnosti, propagaci…), zpětnou vazbu (kvalita programu a lektora, přínos pro účastníky…) a ve spolupráci se školami i skladbu nabízených školení. Systém by mohl do celé problematiky vnést tzv. kariérní řád, který by finančně motivoval učitele dále se vzdělávat nebo další vzdělávání svým kolegům nabízet. Školy na to ovšem musejí dostat peníze a také se musejí na masivní vzdělávání organizačně připravit, protože DVPP by mělo být umožněno všem učitelům bez rozdílu!
62. Učitelé a jejich organizace by se měli podílet na přípravě nových učebních osnov a učebních pomůcek.
Učební osnovy zatím vznikaly bez konzultací s řadovými učiteli. Změna nastala až v případě státní maturity, ale i zde byli učitelé postaveni před hotovou věc a diskuse se týkala spíše drobností, než podstatných otázek smyslu maturity, podoby maturity v jiných zemích atd. Učitelé se mohli vyjádřit, ale neměli dostatek informací pro kvalifikované rozhodnutí.
73. Učitelské organizace by měly vypracovat kodex etiky učitele, popřípadě kodex chování učitele; takovéto kodexy jsou významným přínosem pro zabezpečení prestiže učitelského povolání a pro plnění profesionálních povinností v souladu s přijatými principy.
75. Proto, aby učitelé mohli plnit svoje povinnosti, měly by školské orgány vypracovat a pravidelně uplatňovat systém konzultací s učitelskými organizacemi v takových otázkách, jako je politika v oblasti vzdělávání, systém vzdělávání a změny v něm.
77. Školské orgány by měly napomáhat vytvoření a činnosti metodických sdružení učitelů, jejichž cílem je pomáhat v rámci jednotlivých škol nebo na širším základě rozvíjet spolupráci učitelů vyučujících stejnému předmětu a respektovat jejich přání a názor.
Chybí nebo nechybí učitelům etický kodex? Jiná povolání (novináři) ho mají a jejich organizace (Syndikát novinářů ČR) zřídila dokonce i etickou komisi. Problém pedagogů je v tom, že nejsou nijak zorganizováni. Nemají tedy profesní komoru (jako např. lékaři), která by mohla takový kodex přijmout a dohlížet na jeho dodržování. Přitom by byl v zemi morálně zcela zdevastované komunismem takový dokument velmi potřebný. A protože chybí reprezentativní orgán, který by formuloval zájmy učitelů, nelze technicky naplnit ani body 75 a 77.
87. Aby se učitelé mohli soustředit na své pracovní úkoly, měly by být ve škole vybaveny pomocným personálem pro vykonávání neučitelských funkcí.
Domnívám se, že nejde o školníky, kuchařky nebo uklízečky, ale o funkci “asistent učitele”, která v našich školách bohužel velmi schází – příprava výukových materiálů, oprava písemek, dozory na chodbách a v jídelnách, to vše bych rád přenechal nějakému mladšímu adeptovi učitelského povolání. Ano, máme civilkáře, ale až bude dokončena profesionalizace armády, ředitelé o tuto nejlevnější pracovní sílu na světě přijdou…
53. Učitelé se musí pravidelně podrobovat lékařským prohlídkám, které musí být bezplatné.
Možná vám tento bod nepřipadá nijak důležitý, ale dotýká se závažné problematiky. Nejen, že si učitelé musejí vstupní prohlídku u lékaře zaplatit, ale především se nenabízí odborná psychologická pomoc u tohoto velmi náročného povolání. Učit znamená velké psychické zatížení a pravidelné konzultace s psychologem jsou na místě, aby nemuselo dojít na psychiatra… Psycholog ovšem často chybí i pro děti ve školách. Nelze se spoléhat na rodiče, že budou pravidelně navštěvovat pedagogicko-psychologické poradny, nebo na děti, že si vyhledají adresu dětského psychologa a zajdou za ním. Psychologická pomoc musí být po ruce přímo na školách!
10. základním právem každého dítěte je zabezpečit mu co nejúplnější možnost vzdělávání. Patřičná pozornost musí být věnována dětem, které vyžadují zvláštní pedagogický přístup, všechny možnosti musí být stejně dostupné, aby každý člověk mohl uplatňovat právo na vzdělání bez ohledu na pohlaví, rasu, barvu pleti, náboženství, politické přesvědčení, národní a sociální původ anebo ekonomické podmínky, protože vzdělávání je službou prvořadého významu a celospolečenského zájmu, zodpovědnost za ně musí nést stát, který musí zabezpečit adekvátní síť škol, bezplatné vzdělávání a materiální pomoc žákům, kteří to potřebují…
Z hlediska dostupnosti vzdělání jsou v Čechách znevýhodněny určité skupiny obyvatelstva. Zvláště děti ze sociálně slabých rodin, z rodin rozvrácených, rodin s jiným mateřským jazykem než je čeština (děti Romů a cizinců). Také integrace tělesně nebo mentálně postižených dětí je nedostatečná. Ani nadprůměrně inteligentní děti nemají vlastní programy vzdělávání. Současná česká škola je bohužel nastavena pro průměrného žáka bez problémů v rodině, což je nedostačující.
Vidíme tedy, že české školství má rozhodně co dohánět…
Radek Sárközi
0 comments:
Post a Comment