V třetím článku tohoto miniseriálu jsem tak trochu žongloval s čísly. Snažil jsem se ukázat, jaké změny lze dosáhnout za realisticky přiměřeného objemu finanční podpory z veřejných rozpočtů a za podmínky, že je s nimi nakládáno velmi efektivně. Pro tento závěrečný díl jsem slíbil pohled na problematiku očima ředitele školy…
Připomeňme, že ze srovnání navrženého a současného modelu vyplývá, že zhodnocení 1 koruny státní podpory by se mohlo zvýšit až desetinásobně – měřeno ekvivalentem počtu koncových stanic. Tedy nikoli 25 tisíc, ale čtvrt milionu.
Při zohlednění předpokládané stávající vybavenosti tzv. “červených” škol jsem si dovolil spekulaci, že k zajištění velmi vysokého stupně pokrytí těchto škol ICT by státu stačilo za výše uvedených podmínek vydat v následujících 3 letech pouhých 1,3 miliardy korun, tj. ročně v průměru okolo 450 mil.
Vzhledem k tristní rozpočtové situaci programu SIPVZ, která je důsledkem postupu bývalého vedení školského resortu, je však třeba druhým dechem dodat: jde o další prostředky nad rámec současného rozpočtu SIPVZ. Ten je totiž zcela beznadějně vinkulován smlouvami s generálním dodavatelem. I přesto lze necelou půlmiliardu ročně považovat za dosažitelný objem a v objemových relacích státního rozpočtu spíše za kapku v moři. Problémem tedy není objem. Problémem budou polická vůle a argumenty, které půlmiliardu ročně vynesou mezi státní rozpočtové priority pro příští tři roky.
Ředitelé škol jako katalyzátor
Jakkoli se nezříkám obecně představy existence osvíceného politika, vycházím nyní z toho, že hlavní zájem na věci samé lze hledat především v ředitelnách “červených” škol. V některých více, v jiných méně. Logicky to tedy musí být ředitelé škol, kteří jako první vynesou kartu změny. Potenciální partnery pak lze najít v komunální a krajské politice a posléze nepochybně i v ministryni Buzkové. Koncept a jeho předpokládaný efekt, který jsem se snažil nastínit, se totiž může stát efektním a přitažlivým politickým tématem, a to zejména v kontrastu se současnými výsledky SIPVZ.
Podobně jako samotná ministryně bez podpory “terénu”, i jednotlivé školy však v této hře zmohou jen pramálo. Jako veskrze ideální platforma se proto jeví střešní školská asociace CZESHA v součinnosti se všemi sektorovými členskými asociacemi škol. Vzhledem k tomu, že prezentovaný model nikomu nevnucuje žádné konkrétní řešení, nelze předpokládat, že by mezi jednotlivými typy škol mělo dojít k věcným sporům. A odtud bych začal. Krátká věcná diskuse nad principy a jejich rozpracování do návrhu programového materiálu.
Již v této fázi se ukazuje jako potřebné úzce spolupracovat s kraji a obecními zastupitelstvy, resp. s Asociací krajů ČR a její Komisí pro školství a se Sdružením měst a obcí. Cílem by mělo být dosáhnout konsensu na základních principech a získat pro tento model aktivní (!) podporu komunální a regionální politické reprezentace.
Souběžně s tím je vysoce žádoucí řešit tento problém s paní ministryní a nejužším vedením resortu. Nejde o technické detaily, ale o sladění koncepčních not a získání vzájemné důvěry. Ty jsou totiž základními podmínkami společného postupu, a tím i úspěchu. Ten, kdo v konečné fázi úspěšného jednání ponese svoji kůži na trh, bude ministerstvo a jmenovitě představená resortu. A úkolem CZESHA a v ideálním případě rolí reprezentace regionální a komunální politiky by měly být součinná podpora a efektivní lobbing.
Nebojme se svobody
Model, který jsem prezentoval ve druhém článku série SIPVZ na rozcestí, je postaven na představě silného autonomního ředitele školy. Ředitele, který ví, co chce a umí najít způsob, jak svoji vizi realizovat. Osobně jsem přesvědčen, že většina ředitelů “červených” škol je s to zhostit se této role velmi přesvědčivě.
Pokud by se užití prostředků podpory z veřejných zdrojů mělo skutečně vázat na Školní projekt rozvoje informační gramotnosti, vidím zde dvě úskalí. Prvním z nich je nepochybně finanční rovina projektu. Školy by měly mít možnost využít všech přijatelných postupů, které finanční sféra nabízí (např. leasing, zpětný leasing, pronájem, půjčky apod.). Druhé úskalí lze tušit v rovině využití ICT k výuce informační gramotnosti (tedy ne primárně k výuce informatiky). Naopak za spíše bezproblémovou v tomto ohledu považuji rovinu technickou a technologickou.
K finanční rovině projektu je třeba předeslat, že jsem si vědom skutečnosti, jak rigidním způsobem je nyní v těchto otázkách svázána většina škol státem i vlastními zřizovateli. Zároveň ale vím, že dobrá vůle a součinnost zřizovatelů a škol může vytvořit prostor, který pomůže školám vymezit relativně široké mantinely řešení. Jeden příklad za všechny: školy a možnost leasingu, většinou zapovězeného již v samotných zřizovacích listinách. Ty však vydává zřizovatel, kterého lze za jistých předpokladů přesvědčit např. k vydání jednorázových dodatků a aktivní součinnosti na vyjednání kvalitních smluvních podmínek. Podobně je to s možností střednědobých půjček, záruk a rozumně nízké úrokové hladiny. Specifickým tématem bude jistě konektivita a její technologický a finanční rozměr.
Horší situace bude pravděpodobně v otázkách reálných cílů a způsobu využití technologií pro rozvoj informační gramotnosti žáků. Protože nejsem pedagog a vnímám toliko obecné obrysy této problematiky, nehodlám se zde pouštět do detailních úvah. Jedno však vím. Výuka informační gramotnosti znamená v řadě případů zásadní změnu přístupu k výuce většiny předmětů. Vyžaduje změnu nazírání na cíle a smysl vzdělávání a následně i změnu používaných pedagogických metod a postupů. Je zde zřetelná vazba na chystanou kurikulární reformu, a tím i silná úloha ministerstva a jeho odborného zázemí. Ale je zde velké pole pro činnost pedagogických iniciativ a potřeba sdílení vlastních i zahraničních zkušeností. Naopak zde není prostor pro netrpělivost a fundamentalismus jakéhokoli ideového ražení. Tato změna potřebuje čas a silnou motivaci.
Třeba i proto považuji za dobré, aby se při vybavování škol např. nezapomnělo na vybavení kabinetů učitelskými koncovými stanicemi. Aby technologie byly uživatelsky “přítulné” a při řešení bezpečnosti a stability provozu se rovněž přihlíželo k tomu, že technologie jsou tu pro lidi, nikoli naopak. A proto považuji za vyslovenou sabotáž cílů programu SIPVZ i pozměňovací návrh poslance Zemana k navrženému státnímu rozpočtu pro rok 2003, který by v konečných důsledcích znamenal prakticky vynulování státní finanční podpory programům P1 a P2 ve prospěch krajně neefektivního a rozmařilého řešení programu P3.
Karel Hepner
0 comments:
Post a Comment