V předchozím díle jsem nastínil systém podpory, umožňující na „červených“ školách vytvořit podmínky k rozvoji informační gramotnosti. Pouze připomínám, že se jedná o výlučně finanční podporu státu, podmíněnou finanční spoluúčastí zřizovatelů a samotných škol. A co je k realizaci potřeba? Peníze, politická vůle a aktivita škol. Zde se pokusím dotknout první z těchto rovin.
Peníze – ale kolik jich je vlastně potřeba?
Je známo, že potřeby kohokoli, škol nevyjímaje, jsou neomezené. Pracujme tedy s průměrnou vybaveností škol v zemích OECD jako s jistým modelovým etalonem. Představme si tedy, že finanční podpora bude dimenzována tak, aby v roce 2005:- na základních školách připadalo na 1 koncovou stanici 9 žáků;
- na středních školách 8 žáků;
- aby navíc na každé 2 učitele základní nebo střední školy připadala jedna „učitelská“ stanice přiměřené konfigurace.
K tomu je třeba připočítat síťové řešení a připojení k internetu způsobem, u kterého nezávisí výše nákladů na času připojení ani na objemu přenesených dat. Připusťme, že průměrné náklady, přepočtené na 1 koncovou stanici, mohou v optimálním případě činit cca 40 tis. Kč.
Soubor červeně označených škol tvoří:
- cca 1 240 základních škol se zhruba 435 tis. žáky; do roku 2005 klesne počet dětí na ZŠ zhruba o 10 %;
- cca 1 200 středních škol se zhruba 430 tis. žáky;
- do roku 2005 lze očekávat pokles středoškoláků zhruba o 3 %.
Kdyby „červené“ školy nedisponovaly v současné době jedinou koncovou stanicí, potřebnost by bylo možné kvantifikovat na zhruba 134 tis. stanic, tj. na cca 5,4 miliardy Kč. Jestliže však současný stav vybavenosti červených ZŠ ohodnotíme 40 % a středních škol 50 % cílového stavu „žákovských“ stanic a 5 %, resp. 15 % cílového stavu vybavenosti „učitelskými“ stanicemi, klesne potřeba na cca 85 tis. Při započtení očekávaného poklesu počtu žáků můžeme potřebu odhadnout dokonce na necelých 80 tis. koncových stanic. Můžeme tedy hovořit o sumě 3,2 – 3,4 mld. Kč., potřebné v následujících 3 letech. Jednotkově to vychází na zhruba 3 400 – 3 800 Kč na 1 žáka základní a na 3 920 – 4 050 Kč na 1 žáka střední školy.
Kolik má vydat státní rozpočet na 1 žáka „červené“ školy?
Za touto kalkulací přirozeně nestojí úvaha, že by školy měly finanční podporu přetavit do podoby nákupu PC a dosahovat výše uvedených parametrů vybavenosti. Jde pouze o rámcovou modelovou kvantifikaci finančních potřeb. Tento umělý pevný bod je zároveň východiskem ke stanovení toho, co jsem v minulém článku nazval „státním normativem“, tj. ke stanovení maximální částky, kterou by škola mohla při dodržení všech podmínek čerpat z rozpočtu tohoto programu na 1 žáka.
Mezi klíčovými podmínkami pro čerpání státní podpory, které jsem zmínil v minulém článku, byl princip multizdrojového, resp. vstřícného financování. To znamená, že o náklady na realizaci Školního projektu by se měl podělit stát, zřizovatel i samotná škola. Připusťme tedy následující modelové podmínky:
- zřizovatel školy se vždy musí podílet nejméně stejnou částkou, jakou se podílí stát;
- škola samotná se musí podílet v případě základních škol nejméně poloviční, v případě středních škol pak stejnou částkou, jakou se podílí stát.
- základní školy: 40 %:40%:20% (stát a zřizovatel by uhradili škole 4/5 rozpočtu projektu);
- střední školy na třetiny, tj. rovným dílem (stát a zřizovatel by uhradili škole 2/3 rozpočtu projektu).
V takovém případě by úhrnný objem potřebné státní podpory činil 1,2 – 1,3 miliardy Kč, tj. 1 360 – 1 510 Kč/žáka základní školy a 1 300 – 1 350 Kč/žáka střední školy. To vše za podmínek, že zřizovatelé škol vydají na tento účel nejméně tutéž částku, základní školy 650 Kč a střední školy 1 300 Kč/žáka. (v úhrnu 300 – 330 milionů, resp. 560 – 580 mil. Kč).
Pro úplnost dodám ještě potenciální náklady na vyšší odborné školy. Při cílovém počtu 5 studentů na 1 „studentskou“ koncovou stanici a standardních 2 učitelích na 1 „učitelskou“ lze celkové náklady odhadovat na zhruba 140 mil. Kč. Finanční zátěž státního rozpočtu tak při stejné dělbě nákladů jako u středních škol činí zanedbatelných 50 mil. Kč.
Podstatná je však jedna věc. Totiž že celkový objem tříleté podpory státu ve výši 1,3 miliardy Kč je reálný i přes úpornou snahu generálního dodavatele utratit celý rozpočet SIPVZ ve vlastní režii.
Porovnejme
Slovutnému čtenáři na závěr této matematické etudy doporučuji porovnat model zvolený pro „zelené“ školy s tímto hypotetickým modelem určeným „červeným“ školám.
Potřebný počet koncových stanic pro základní a střední školy obarvené na zeleno by za předpokladu stejné cílové vybavenosti činil bezmála 85 tisíc. Přitom počítáme, že použitelné stávající vybavení představuje na zelených základních školách 15 % a na středních školách 20 % cílového počtu „žákovských“ a 5 %, resp. 10 % „učitelských“ stanic.
Za veskrze šokující zjištění lze označit potřebný objem finančních prostředků na 85 tisíc stanic. Ten totiž při kalkulaci 40 000 Kč na koncovou stanici činí 3,4 miliardy Kč, tedy o zhruba miliardu méně, než na kolik zní smlouva GD s MŠMT na 25 000 stanic. A to vše za podmínek, že vše platí stát.
Prostřednictvím stávajícího modelu podpory vydá stát na 1 žáka zelené školy 6 150 Kč, a dosáhne tím na těchto školách vybavenosti 22 – 23 žáků na 1 stanici (včetně odhadu použitelného stávajícího vybavení). V případě, že by byl na zelených školách aplikován model, který doporučuji v předchozím článku, a zřizovatelé ani školy by nevydali jedinou korunu, dosáhlo by se vybavenosti zhruba 5 – 6 žáků na 1 koncovou stanici. Při finanční spoluúčasti zřizovatelů a škol by 4,43 mld. Kč státní podpory stačilo na zajištění takové vybavenosti všech (podtrhuji všech!!!) základních, středních i vyšších odborných škol, která by v této oblasti české školství posunula mezi absolutní špičku žebříčku nejvyspělejších zemí.
Příště se stanu na chvíli ředitelem školy
Ačkoli jsem původně zamýšlel miniseriál o SIPVZ jako třídílný, považuji za účelné ještě jedno pokračování. Dnes jsme se na peníze podívali takříkajíc okem ministerstva. Příště se pokusím o pohled na problematiku očima ředitele školy.
Karel Hepner
0 komentářů:
Okomentovat